„Závěr Smetanovy etudy navodil svou zjemnělou dynamikou opravdu atmosféru „vzpomínky“, Debussyho Svit luny pak doslova rozehrál tónovou barevnost impresionistického hudebního obrazu, úkol o to složitější, že interpret neměl k dispozici žádného „Steinwaye“, ale musel se vyrovnat s ne zcela dokonalým nástrojem, což je ovšem údělem všech klavíristů, koncertujících na méně prestižních pódiích.“

„Kultivovanost projevu, neokázalost a technickou bravuru nabídla publiku i hlavní protagonistka večera Michaela Hrabánková, tentokrát výhradně s díly francouzských autorů, což jistě souvisí i s místem jejího současného profesionálního působení.“

„S potěšením lze konstatovat, že po složitém „covidovém“ období si koncerty Kruhu přátel hudby ve Dvoře Králové nad Labem opět našly své publikum a pozitivní energii.“

Protagonisty 478. koncertu KPH 26. ledna 2023 byli dva špičkoví interpreti ve svých oborech. Hobojistka Michaela Hrabánková a klavírista Miroslav Sekera, kteří připravili publiku nevšední a pestrý posluchačský zážitek. Není mnoho příležitostí slyšet sólový hoboj, navíc v tak virtuózním provedení, jaké předvedla Michaela Hrabánková, mezinárodně respektovaná umělkyně žijící v Paříži, členka Orchestru královské opery ve Versailles, navíc schopná interpretovat hudební repertoár v celé jeho šíři, včetně staré hudby na dobové nástroje. To vše díky jejímu obdivuhodně širokému mezinárodnímu hudebnímu vzdělání, včetně „poučené“ historické interpretace. Jako jistý atraktivní bonus pak královédvorskému publiku představila historicky cenný anglický roh, na který bylo původně hráno proslulé vstupní sólo Dvořákova „Larga“ z 9. Symfonie e-moll při české premiéře tohoto díla.

S potěšením lze konstatovat, že po složitém „covidovém“ období si koncerty Kruhu přátel hudby ve Dvoře Králové nad Labem opět našly své publikum a pozitivní energii. Jistě je to i zásluhou jejich nového dramaturga Víta Havlíčka, pedagoga HAMU a zaníceného organizátora hudebního života v královédvorském regionu (viz např. festival Hudební léto Kuks).

Dokonalou oporou jí byl Miroslav Sekera, patřící k absolutní špičce naší poměrně silné střední generace klavírních interpretů. Ten se představil kromě role doprovazeče i jako sólista. Podobně jako v případě Michaely Hrabánkové by výčet jeho úspěchů a současných hudebních aktivit značně překročil rozsah tohoto příspěvku, ostatně pro čtenáře magazínu Klasika plus ho jistě netřeba představovat. Koncert zahájil virtuózním provedením Devíti variací na Menuet J. P. Duporta od Wolfganga Amadea Mozarta, (1756–1791), K. 573 /Jean-Piere Duport (1741–1755) byl violoncellista a autor dobových příležitostných skladeb/. Kromě neomylné techniky disponuje Miroslav Sekera mimořádným citem pro slohovou čistotu, což dokázal interpretací děl tří stylových období. Klasicismu, romantismu a impresionismu, jehož nejtypičtějšího představitele Clauda Debussyho (1862–1918) přestavil provedením jeho dvou skladeb. Proslulého „Svitu luny“ (3. část Suite bergamasque, 1890) a virtuózní Étude pour les arpéges composés (1915). Závěrečný sólový klavírní vstup byl věnován Bedřichu Smetanovi (1824 –1884) a jeho virtuózní Etudě gis-moll (1861). Zahrát tuto technicky neobyčejně obtížnou kompozici s nadhledem, kdy virtuózní technika je pouze prostředkem k hlubšímu hudebnímu sdělení, dokáže jen málo klavíristů. Miroslav Sekera k nim ovšem rozhodně patří. Kultivovaný projev bez zbytečného patosu a bez romantizujících manýr zdůraznil spíše lyrizující polohy děl obou autorů. Závěr Smetanovy etudy navodil svou zjemnělou dynamikou opravdu atmosféru „vzpomínky“, Debussyho „Svit luny“ pak doslova rozehrál tónovou barevnost impresionistického hudebního obrazu, úkol o to složitější, že interpret neměl k dispozici žádného „Steinwaye“, ale musel se vyrovnat s ne zcela dokonalým nástrojem, což je ovšem údělem všech klavíristů, koncertujících na méně prestižních pódiích.

Kultivovanost projevu, neokázalost a technickou bravuru nabídla publiku i hlavní protagonistka večera Michaela Hrabánková, tentokrát výhradně s díly francouzských autorů, což jistě souvisí i s místem jejího současného profesionálního působení. Kromě hoboje se představila i jako hráčka na anglický roh v úpravě proslulé „Pavany za mrtvou infantku“ Maurice Ravela (1875–1937). Kromě drobnější skladby Piéce pro hoboj a klavír Gabriela Faurého (1845–1924) bylo jistě vrcholem večera uvedení dvou náročných hobojových sonát od dalších dvou významných představitelů francouzské hudby. Camilla Saint-Saënse a Francise Poulenca.

Camille Saint-Saëns (1835–1921) patří ke skladatelům, z jehož díla se provozuje pouze zlomek, který je ovšem na druhé straně poměrně populární (např. Karneval zvířat, Violoncellový koncert, Introdukce a Rondo-Capriccioso). Přispěly k tomu i věčné diskuse o eklektičnosti a „ne-invenčnosti“ jeho hudby, ať už pravdivé, či ne. Uvedená Sonáta pro hoboj a klavír op. 166 vznikla v roce 1921, tedy v roce skladatelova úmrtí (v tomto roce následovaly ještě sonáty pro klarinet a fagot). Ačkoliv je dílo komponované v konvenční tradici hudby 19. století, přinášejí její tři věty posluchačsky vděčnou, ve druhé větě až jímavě pastorálně laděnou zvukomalebnou hudbu, v závěrečné větě Molto allegro pak efektně virtuózní pasáže, které zvládla Michaela Hrabánková s invenčním nadhledem. Především ve druhé větě pak využila krásný sametový tón svého mistrovského nástroje. Ten vynikl i v Sonátě pro hoboj a klavír zhruba o dvě generace mladšího Francise Poulenca (1899–1963), ve které dvě pomalé věty Elegie a Déploration (Nářek) rámují živelné Scherzo s typickým kompozičním jazykem autora, jednoho z představitelů legendární „pařížské Šestky“. Zřejmě i vzhledem k rozsáhlosti závěrečné věty provedla sólistka pouze první dvě části této pozoruhodné kompozice. Kromě sólového nástroje klade sonáta značné technické nároky i na klavírní part, který bravurně podal Miroslav Sekera, navíc s mimořádným citem pro vzájemnou souhru.

Velmi neformálně pak celý příjemný večer zakončila Michaela Hrabánková představením raritního nástroje, již výše zmíněného původního anglického rohu, na který při české premiéře v roce 1894 zaznělo slavné úvodní téma Larga ze Symfonie e-moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, což vzápětí za klavírního doprovodu sama na tento nástroj demonstrovala. Po srdečně vřelém aplausu následovala ještě spontánní beseda se sólistkou, což ještě podtrhlo příznivý dojem z celého včera, jehož pospolitá atmosféra tak kontrastovala se zjitřeným děním těchto dní.

*******

Foto: Václav Bartoška