„Inscenace Magnardovy opery Guercœur bylo představením, kdy si divák povzdechl, proč se tato opera nehraje?“

„Maškaráda se ukázala jako velice vtipnou komickou operou.“

„Čajkovskij považoval Čarodějku za svou nejlepší operu.“

Trojici u nás v podstatě nehraných oper – dvě z nich dokonce nikdy – uvedl operní dům ve Frankfurtu nad Mohanem ve třech po sobě jdoucích dnech 13. až 15. února. Volba padla na Magnardova Guercœura, Nielsenovu Maškarádu a Čajkovského Čarodějku. Přes nejednotnou kvalitu provedení lze hovořit o počinu, který přináší čerstvý vzduch do světového operního dění.

Mezi významné operní domy v Německu patří bezesporu Opera ve Frankfurtu nad Mohanem. V letošní sezóně uvádí celkem 26 operních titulů, z nichž 11 je zcela nově nastudovaných. Z těch nových premiér jde o moderní opery, jakými jsou Princ Bedřich homburský Hanse Wernera Henzeho, L´Invisible a Meluzína Ariberta Reimanna a také Bergova Lulu. Nastudovány jsou též dvě Händelovy opery Partenope a Alcina, komická opera Doktor a lékárník Carla Ditterse von Dittersdorfa, dále Verdiho Macbeth, Magnardův Guercœur, Adamův Postilion z Lonjumeau a Wagnerův Parsifal. Z dalších patnácti starších operních inscenací jmenujme alespoň Händelovy opery Hercules a Rodelinda, Verdiho Aidu a Rigoletta, Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, Rimského-Korsakova Noc před Vánocemi, Čajkovského Čarodějku, Nielsenovu Maškarádu nebo Janáčkovu poslední operu Z mrtvého domu (za řízení českého dirigenta Roberta Jindry). Frankfurtská opera je velkým operním domem, který má v angažmá 39 sólistů, spolupracuje externě s dalšími 61 pěvci, v úvazku jsou čtyři domácí dirigenti a dalších 13 jich pracuje v rámci externí spolupráce. V této sezóně je intendantem Bernd Loebe (již od roku 2002) a generálním hudebním ředitelem mladý dirigent Thomas Guggeis, známý i z dirigování Mé vlasti na Pražském jaru. 

Ve dnech 13. – 15. února 2025 byly na repertoáru tohoto divadla tři opery, které běžně na jevištích nevidíme: opera Albérica Magnarda Guercœur, Nielsenova Maškaráda a Čajkovského Čarodějka. Pokud mám správné informace, pouze poslední opera byla v minulosti uvedena na našich jevištích – v roce 1953 v Ostravě, v roce 1961 v Liberci a naposledy v roce 1970 v Plzni. Opery Guercœur a Maškaráda u nás dosud provedeny nebyly. 

Inscenace Magnardovy opery Guercœur je z oněch tří nejnovější – měla premiéru 2. února 2025, recenzované představení třetím od premiéry zaznělo 13. února t. r. Bylo to představení, kdy si divák povzdechl, proč se tato opera nehraje? Její provedení bylo po všech stránkách úchvatné a operní milovník, který je přesycen operami jako La traviata, Tosca, Carmen nebo Aida si řekl: „Konečně zase slyším něco jiného, něco nového.“ Opera v hudebním nastudování Marie Jacquot a v režii Davida Hermanna byla dokonalá. Pro všechny v hledišti to bylo patrně první setkání s Magnardem jako operním skladatelem, protože jeho opera Guercœur vznikla v letech 1897 až 1900, poprvé zazněla až v roce 1931 v pařížské Opéra-Comique a pak se nehrála. Zájem o ní projevila divadla až v posledních letech, když již existoval její gramofonový snímek z roku 1985 vydaný firmou EMI, který pořídil Michel Plasson. V roce 2019 byla uvedena v Osnabrücku, o pět let později ve Štrasburku a v letošním roce ve Frankfurtu nad Mohanem.

Opera je svým obsahem, bohužel, stále velice aktuální. Guercœur zemřel a je oplakáván nejen svou manželkou, ale i svými politickými příznivci. Když se dostane na „druhý břeh“, prosí bohyni Vérité (Pravda), aby se ještě mohl vrátit na zem mezi živé. To ovšem neměl dělat, protože, když je mu to umožněno, vidí, jak jeho manželka Giselle podlehla svodům jeho vlastního žáka Heurtala, který se navíc stal despotickým vládcem lidu, přestože dříve zastával Guercœurovy svobodomyslné názory. Lid ovšem nestojí o žádné ideály, jde mu o to, aby se dobře najedl a měl se materiálně dobře. Živí a mrtví se v inscenaci prolínají, přičemž živí nevidí mrtvé. Hned v úvodní scéně pohřbu vidíme loučící se společnost s Guercœurem, vedle níž probíhá další dějové pásmo. Velice působivou scénou inscenace je Guercœurovo obživnutí, kdy poléváním vodou se změní jeho šedý šat, značící příslušnost k mrtvým, v šat živých. Do života vrácený Guercœur je pak svědkem nejen milostného vztahu jeho ženy Giselle s jeho žákem Heurtalem, ale i proměny lidu, který nechce svobodu a její ideály, ale potřebuje pevnou ruku despotického vůdce, kterým se stane Heurtal. Nesmírně působivá je scéna v parlamentu, kde je Guercœur zabit a kde dochází k souboji mezi příznivci Guercœura a Heurtala, která končí totální demolicí architektury.

V představení této operní rarity dominovaly výkony Guercœura Domena Križaje, Giselle Claudie Mahnke a Heurtala Aje Glueckerta. Výborné byly i bohyně Bonté (Cecelia Hail) a Beauté (Bianca Tognocchi), když Vérité v podání Anny Gabler zůstala poněkud v jejich stínu. Každopádně se jednalo o strhující představení neznámé opery, které ukázalo, že z bohaté studnice napsaných oper je stále co objevovat. V žádném případě nešlo jen o uvedení dnes zapomenutého díla, aby divadlo na sebe upozornilo, ale dramaturgie si jistě byla vědoma, že toto dílo může svou naléhavostí promlouvat k dnešním divákům.

…………….

Ani opera dánského skladatele Carla Nielsena Maškaráda není naším divákům známá (stejně jako jeho opera na biblický námět Saul a David). Maškaráda se ukázala jako velice vtipnou komickou operou, kterých je pořád málo. Ve Frankfurtu se dobře rozhodli, že tuto operu nehráli v dánském originále, kterému by stejně nikdo nerozuměl, ale v novém německém překladu Martina G. Bergera. Německý text byl navíc promítán na panel na jevišti (nikoli nad jevištěm), který byl součástí výpravy. V opeře Maškaráda Carla Nielsena, známého spíš svou symfonickou tvorbou, vystupuje dvacet zpívajících postav, dále sbor a balet. Jedná se o kolektivní představení, které bylo dokonale secvičené po pěvecké i herecké stránce a ve kterém nebylo nudných míst. Herecké akce byly vtipně vypointované, celé představení mělo jako u správné komedie spád a vtip. Jako předloha k této druhé Nielsenově opeře posloužila stejnojmenná komedie klasika norské literatury a divadla Ludwiga Holberga, u nás známého především hrou Jeppe z Vršku z roku 1722. Maškaráda, v Dánsku plnící funkci národní opery, byla poprvé uvedena 11. listopadu 1906 v Kodani a je škoda, že u nás ještě nezazněla. Není to dílo, které by nějakým způsobem posunulo dějiny opery, ale má stále svěží hudbu spjatou s dějem. Navíc party jednotlivých rolí nejsou příliš náročné. Opera ve Frankfurtu uvedla Maškarádu jako první německé uvedení tohoto díla vůbec (po 115 letech od světové premiéry). 

Operu ve Frankfurtu hudebně nastudoval Titus Engel, reprízu 14. února 2025 (13. představení) spolehlivě dirigoval Benjamin Reiners. Režisér Tobias Kratzer operu rozehrál jako živé divadlo (možná některé herecké akce byly na úkor zpívání). Přestože se nabízela možnost inscenovat operu jako commedii dell´arte, Kratzer vytvořil osobité divadlo na poměrně prázdné scéně a velice spoře osvětlené, což se s komedií moc nepojilo. Opera má velice jednoduchý děj, jehož důležitá část se odehrává na maškarním plese (maškarádě), kde každý v masce si může dovolit být za někoho jiného a dělat, co se mu zlíbí (maně to připomíná např. benátský karneval). Z množství rolí na sebe upoutali pozornost Alfred Reiter (Jeronimus), Juanita Lascarro (Magdelone), Michael Poerter (Leander), Liviu Holender (Henrik), výborný Theo Lebow (Arv) a také Thomas Faulkner (Ponocný) v roli, která velice připomínala Ponocného z Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští. Režiséru Kratzerovi ve vedení herců a ostatně všech účinkujících pomohla i choreografie Kinsun Chana a scéna a kostýmy Rainera Sellmaiera. Maškaráda byla velice dobře navštívená (i mladými lidmi) a na konci opery byli účinkující odměněni vřelým aplausem.

…………….

Třetí raritou, kterou uvedla Frankfurtská Opera, byla Čajkovského opera Čarodějka. Dnes málokterý režisér inscenuje operu v čase a místě, které dílu určili skladatel se svým libretistou. Nic proti tomu, ale režisér nesmí porušit vztahy mezi jednotlivými postavami a jeho posun musí mít nějakou inscenační logiku. Nejsem si jist, zda režie Vasily Barkhatova dílo nepoškodila. Nastasjina hospoda se stala současným předměstským doupětem, kde se schází místní spodina a kam zavítá také kníže, kterému Nastasja učaruje (těžko říct čím, je oblečená do zelených tepláků, přes bílou blůzu má černé sako). Posun je důsledný, i v druhém dějství kněžna cvičí se svou služebnou, kouří cigarety. Režie má sklon ke karikatuře (tanečníci v červených spodkách se žlutým srpem a kladivem na zadku, kostýmy a masky v širokém časovém rozpětí). Rychle se měnící scéna ukazuje, čeho všeho je na jevišti frankfurtské opery (otevřené v roce 1963) možno docílit. V posledním dějství se prolínají obě scenérie – Nastasjina hospoda i knížecí palác, což rozhodně nepřispívá k chápání děje. 

Čarodějka poprvé zazněla 1. listopadu 1887 v Mariinském divadle v Petrohradu. Přestože skladatel ji považoval za svou nejlepší operu, světové operní scény ji zdaleka nepřijaly tak, jako např. Evžena Oněgina nebo Pikovou dámu. Jistě, obsahuje mnoho krásné hudby, ale méně zdařilé libreto Ippolita W. Schpaschinského brání jejímu rozšíření a bezvýhradnému přijetí. V posledním jednání se objevilo také nejvíce režijních nesmyslů (plivání do číše s jedem, kterým je Nastasja otrávena, proč Nastasja krvácí, když byla otrávena?). Poslední jednání navíc působí, jako by režisér svůj výklad jednoznačně nezakončil, ale záměrně nechal operu divákům k přečtení ve více možnostech (v závěru opery zemře nejen Nastasja, ale i knížecí syn Jurij a kněžna, kníže zešílí). Inscenace Čarodějky vyšla na DVD firmy Naxos (stejně jako i Maškaráda), ovšem v jiném, většinou výrazně lepším obsazení. Nevím, kolik času měl dirigent Valentin Uryupin k obnovení inscenace (recenzované představení 15. února t. r. bylo 9. představením inscenace), ale oproti záznamu na DVD bylo v orchestru a v celkové souhře poměrně dost nepřesností. Ze sólistů je třeba na prvním místě jmenovat Nastasju Nombulelo Yende, která obtížnou roli zpívala s přehledem a zaujala krásně barevným hlasem. Z celého obsazení byl ovšem nejlepší kníže v podání Iaina MacNeila, zpívajícího znělým a průrazným barytonem, který zaujal i po herecké stránce. Z dalších pěvců je třeba jmenovat Gerarda Schneidera (kníže Jurij), který i přes určité charisma neměl pro tuto roli potřebný dramatismus (ideální by byl např. Vladimir Atlantov) a kněžnu Eleny Manistiny, v pěveckém projevu vykazující již znaky opotřebovanosti, přičemž Mamyrov Mikhaila Biryukova byl nejslabší z celého obsazení. 

Přesto bylo nesmírně zajímavé nejen Čarodějku, ale i Guercœura a Maškarádu vidět na jevišti. Nahrávky oper jsou jistě krásné a záslužné, nicméně je nikdy nemůže nahradit živé provedení díla. Přes výtky, zejména k Čarodějce, lze o Frankfurtské Opeře hovořit jako o významné německé operní scéně. Vyznamenání, které se frankfurtskému souboru dostalo, totiž označení, že jde o „Operní dům roku 2024“ (již poosmé), které uděluje odborný časopis Opernwelt, tomuto divadlu patří zcela zaslouženě nejen pro vynalézavou dramaturgii, ale i nesporné interpretační kvality (vyznamenán byl též i sbor a orchestr).

Foto/zdroj: Barbara Aumüller - Opera ve Frankfurtu nad Mohanem