„Sopranistky neprojevily žádné známky intonační lability.“

„Pánové si laškování s textem užívali, což bylo možné pozorovat na jejich tvářích i řeči těla.“

„Meditující fráze odříkávali v pianissimu, rezonující myšlenky naopak plným hlasem.“

Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček. Díla největších českých skladatelů uvedl Český filharmonický sbor Brno na svém prvním abonentním koncertu, který se konal v neděli 6. října v Besedním domě. Že v žádném případě nepodcení přípravu i zdánlivě méně komplikovaných děl, těleso dokazuje svou technickou zdatností, profesionálním přístupem i vyzrálostí hudebního projevu. Zpěváci sbormistra Petra Fialu následují již od roku 1990.

Pestře barvité obrazy české krajiny podnítily fantazii diváků, kterým zcela jistě učaroval ženský sbor v prvním z vybraných duetů Zajatá z Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka. Melodie vzlétla jako vánek, něžně poletovala a hladila jako pomyslná stébla trávy. Až éterický dojem tak navodila čarovná hudba s krásným textem ve vycizelované interpretaci sbormistra Petra Fialy a zpěvaček z Českého filharmonického sboru Brno. Ty měly své party zjevně perfektně nastudované a přesvědčily také o komorním citu skrze hudební napojení se na své kolegyně. Stačí jediné gesto a celá sekce Petra Fialu následuje jako jediná osoba.

Tento koncert „monotónně“ definoval své kvality od samotného začátku. Duety ve výsledku až vzbuzovaly pochybnosti o tom, zdali se jedná o dílo sborové či sólové. Vše působilo naprosto dokonale jednotně. (Nuance se vyskytovaly snad pouze skrze alikvotní diference při spojení barev jednotlivých hlasů.) Konkrétně můžeme v Zajaté zmínit okamžitě druhou frázi, jež kompaktně akcelerovala k vrcholu, který zde však představoval napjatý úpadek následující fráze „pojedeme v širé pole“ přednesené v křišťálové průzračnosti. Svižnější duet Holub na javoře, stejně jako Slavíkovský polečko nebo Prsten v ještě hbitějším tempu, které skvělé podpořila rovněž klavíristka Miriam Zuziaková, otestovaly z mnoha úhlů pohledu artikulační možnosti sboristek. A nejenže jim šlo rozumět perfektně, vyrovnaným poměrem vokálů a konsonantů také dokázaly plynule, v legatu propojovat jednotlivé tóny; ženskému sboru se podařilo dosáhnout mimořádného barevného stmelení, jenž pozvedlo technické kvality a celkově hudební vyjádření. Nebylo možno zpozorovat žádné nedostatky.

Našli by se jistě tací, kteří by ocenili hutnější a více rezonující zvuk, kulatější výšky a podobně, to ale budou muset navštívit koncert nějakého operního sboru. Na v pořadí třetí kus Veleť vtáčku pro změnu sbor strhnul pozornost rozmanitostí výrazových prostředků. Naivní dívčí pasáže veselejšího rozmaru se v závěru vystřídaly s uvědomělým smířením se s koncem lásky. Příjemné pocity vyvolaly také zbývající písně. Kouzelně se v kuse Skromná v nádherné čistotě vynořila závěrečná fráze v pianu „(…) ale jsem galanka švarného šohajka“.

Kantáta pro smíšený sbor na text Jana Hvězdy Česká píseň, zhudebněná dalším letošním jubilantem Bedřichem Smetanou, vzápětí představila i pánskou část sboru. Mužský element skladbě dodal na razanci, která dala oproti jemnosti Dvořákova díla vyniknout přítomným národním myšlenkám. Prologu se zhostila opět klavíristka Miriam Zuziaková, která se evidentně snažila tóny klavíru zbarvit po vzoru orchestrálních nástrojů, nicméně klavír v akustických podmínkách brněnského Besedního domu tomuto jejímu požadavku nebyl schopen vyhovět, což nepatrně degradovalo vyznění.

Vzápětí bylo ale vše zapomenuto, když se znovu v plné kráse rozezněly hlasy pěvců. Výrazně klenuté fráze kulminovaly v závěru první části k drženému basu, jenž vytvořil nádherně kolorovaný barevný podkres, nad kterým zbývající hlasy mohly dopovědět zcela uspokojivě do poslední noty svou hudební myšlenku. V druhé části se ženskému sboru skvěle podařilo zachovat legátový tah hudby, přestože čelil překážkám v podobě drobných notových hodnot a souvisejícího „štěbetavého“ textu. Bez ostychu v plném zvuku vzápětí předvedla krásu svého tónu také mužská sekce sboru. Pánové si laškování s textem užívali, což bylo možné pozorovat na jejich tvářích i řeči těla. Patří se ocenit rovněž jejich schopnost plně využít dynamické škály od forte až po piano, které kontrastovalo v druhé části jejich výstupu. Vše zmíněné v dokonalé symbióze vygradovalo v poslední částí kantáty, jejíž part je, co se týká rozsahu, pravděpodobně nesložitější; sopranistky pozbyly trochu oblosti tónu ve vyšší tesituře. Přesto však neprojevily žádné známky intonační lability.

Interpretačně závažnější díla přinesla druhá polovina koncertu. Martinů Horu tří světel uvedl vstup varhan, za které usedl Martin Jakubíček, jenž zvolil rejstříky dobře korespondující s hudbou autora i barvou sboru. Deklamační charakter kompozice pěvcům slyšitelně vyhovoval. Kladené otázky v textu sboristé hudebně přetavili do frází končících v tajuplném pianu. Vlastně v celém díle hudební projev úzce souvisel s textem: dařilo se zcela adekvátně podtrhnout charakter zpívaného, meditující fráze odříkávali v pianissimu, rezonující myšlenky naopak vyslovili plným hlasem; ty nejzávažnější pak zvoláním. Mnohá místa získala odstíny mystična.

Jakubíček respektoval sborové výrazivo, a to nejen herně, ale i zvolenými registry. Hlas recitátora Vítězslava Šlahaře, který pojal svůj part spíše pateticky (což vůbec nevadilo), pohladil sametovou hebkostí. Text odříkával na mikrofon přítomen na jevišti. Určitě by nevadilo, vzhledem k hlasu a přednesu recitátora, kdyby byl před posluchači utajen a jeho hlas slyšeli pouze zpovzdálí ve smyslu přítomnosti kohosi nadpozemského vševědoucího… Hudebně i emočně se přizpůsobil také sólista, barytonista Tomáš Badura. Technicky zvládl svůj part velice dobře. Jedinou drobnou nedokonalostí byla občasná deformace některých vokálů, a tudíž zhoršená srozumitelnost textu. 

Závěr patřil Janáčkovu Otčenáši. Meditativnost, kterou bychom mohli spojovat s lyričností přítomné harfy, na niž hrála Pavla Kopecká, svým způsobem umocňovala dramatičnost hudby, již lze naopak spojovat s mohutným královským nástrojem, a textu, jenž jakoby přesahoval slova „pouhého“ otčenáše. Následovalo překrásné tenorové sólo „Ó přijď království tvé“ v podání Petra Levíčka, který zaskočil za nemocného Tomáše Kořínka. Zpěvákovi se očividně nezpívalo pohodlně. Brunátná tvář signalizovala přílišný tlak, co se stupňoval s každou frází a který rovněž zapříčinil výraznou intonační nestabilitu; v posluchačích mohl vzniknout úzkostný dojem diskomfortu. Přesto však v tomto díle dík sboristkám, sboristům a jejich sbormistrovi vykvetla mnohá nádherná místa až rajské nevinnosti.

Program s ochutnávkou děl největších českých klasiků posluchačům nabídl mnohé – od lidové prostory přes rozjímání nad národními hodnotami až po významná křesťanská témata; téma každé skladby se svým způsobem dopovědělo ve skladbách dalších. Český filharmonický sbor Brno zcela slyšitelně dokáže pokrýt široký repertoár, a to nejen technicky zdatně, ale zejména přesvědčivě a s opravdovostí emocí.

Foto: ČFS Brno / Štěpán Plucar