„Sugestivní atomsféru Jiří Heřman navozoval jednoduchými prostředky, sošnými postoji sólistů a sboru i jejich přeskupováním – a hodně k tomu světly, svícením.“

„Hudební prostředky slouží velkým idejím, nemohou být proto samy malé.“

„Korunou večera byla Soňa Červená. K velké porci textu přidala s obrovskou vnitřní energií přesvědčivý dramatický přednes, gesta, kterými ovládla celý prostor.“

Hudební meditaci o Ludmile, Drahomíře, Boleslavovi a Václavovi zkomponoval Jan Zástěra jako velkolepé oratorium s vlastním textem, se záměrem připomenout počátky národní historie a křesťanské kořeny národního společenství. Dílo nazval Nádech věčnosti a na koncertě korunujícím letošní program festivalu Smetanova Litomyšl provedení v úterý sám řídil. Jedinečnou událost učinila z programu Soňa Červená v mluvené roli kněžny Ludmily a účinek provedení zázračně podpořil vytvořením vizuální poloscénické podoby Jiří Heřman.

Přidaným epilogem 64. ročníku národního festivalu se ve Smetanově rodišti Litomyšli stalo uvedení zvukově monumentálního oratoria Nádech věčnosti skladatele a dirigenta Jana Zástěry, díla výrazně meditativního, nikoli klasicky dějového. Díla rozmáchlého, slavnostního, zručně napsaného, výrazně přístupného, znějícího převážně ve vyšší dynamice, díla nezakrytě se hlásícího k evangelizaci.

Portfolio autorových opusů je přes jeho mládí široké, sahá i ke světským žánrům oslavujícím kulturu Podkrušnohoří, odkud pochází; přece jen v něm však zřetelně převažují duchovní kompozice zabývající se českými světci a dalšími katolickými náměty. Soudě podle skladby věnované svaté Ludmile, daří se mu pro ně nalézat srozumitelný hudební jazyk, předvídatelné formy rozvíjení, únosné proporce a ty správné hudební emoce, které rezonují s posluchačským naladěním na prožívání niterných témat.

Po neděním festivalovém Velkém finále měl koncert logiku v situování na 5. červenec, státní i církevní svátek sv. Cyrila a Metoděje, k němž se tematicky přesně hodil. Zástěrova skladba vznikla k loňskému 1100. výročí smrti kněžny Ludmily, zavražděné podle legend na Tetíně v roce 921 snachou, kněžnou Drahomírou. Ludmila byla manželkou prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje, prvního pokřtěného českého panovníka. Křesťanství přinesl Bořivoj do Čech z Velké Moravy, od Cyrila a Metoděje… V roce 1143 pak katolická církev prohlásila Ludmilu – babičku knížete Václava, rovněž mučedníka – za svatou.

Scénický koncert situovaný do piaristického kostela Nalezení sv. Kříže využíval stmívání za okny k vystupňování sugestivní mysteriózní nálady. Jiří Heřman ji navozoval od samého počátku jednoduchými prostředky, sošnými postoji sólistů a sboru i jejich přeskupováním – a hodně k tomu světly, svícením.

Obsahem oratoria jsou básnivě působící obrazy a meditace, v centru překvapivě stojí Apokryf – něco, co se nestalo. Vražda Ludmily, u které asistují její vnuci Boleslav a Václav… Myšlenková koncepce textové stránky skladby by mohla být předmětem dlouhých úvah… Patřit by do nich mohl i název díla Nádech věčnosti. Je prý vyjádřením faktu, že každý nádech a výdech spolu souvisejí… – a že tedy poslední lidský výdech je nádechem do věčnosti.

Hudební stránka večera, v účinku převažující, byla plně v rukou autora. Jan Zástěra je praktik: sbormistr a také dirigent Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Má zkušenost se sbory i s orchestrem, ví, jak pro ně napsat, i jak je při provedení řídit. Jeho hudba, dotýkající se historických a duchovních hodnot, vyzněla velmi tradičně a služebně, obdobně jako vyznívá dobrá filmová hudba. Pohybuje se v jakémsi volně neobarokním a neoromantickém světě, v detailech dikce nalézajícím motivická a strukturní ozvláštnění. Nepřináší žádná témata, která by se zaryla do paměti, klouže trochu po povrchu, ale spolehlivě ve velkých plochách a gradacích nese celkové naladění, v tomto případě vroucně pozitivní, oslavné a nabádavé. Autor se nechal slyšet, že skladba je i „…o nás a o pravdivosti a zodpovědnosti v tom, jak se díváme na svět, na světce, na sebe, na Pána Boha, a co si z toho všeho bereme pro sebe a pro ostatní…“. Hudebními prostředky tento skladatel slouží velkým idejím, nemohou být proto samy malé.

Opulentní, poměrně bohatě instrumentované plochy obsahují expresivní sólové výstupy, jimž dostáli Jiří Brückler, Petr Nekoranec i Lukáš Bařák; pro Lucii Hájkovou byly trvale vysokým posazením hraniční záležitostí. Kühnův smíšený sbor v kostýmech a s tablety v rukou zapadl do charakteru večera po všech stránkách dobře, Symfonický orchestr Českého rozhlasu poskytl rozmáchlé hudbě spolehlivou oporu. Korunou večera byla ovšem Soňa Červená, zanedlouho sedmadevadesátiletá. K velké porci textu, přednášeného zpaměti, ve svých melodramatických vstupech, výrazně podkreslených orchestrem, přidala s obrovskou vnitřní energií přesvědčivý dramatický přednes, gesta, kterými ovládla celý prostor.

Koncert byl nazvučen. V některých okamžicích nezbytnost, v jiných z nouze ctnost. Textu přesto nebylo dobře rozumět, bylo však možné ho sledovat na webu festivalu.

Zástěrova hudba bez obalu hledí, stejně jako on, vzhůru. S upřímným mystickým zanícením, zřejmě i s pokorou, v neochvějném přesvědčení, že slouží dobru. Svatováclavský chorál proto v samém závěru zpracoval mnohovrstevnatě a opravdu působivě.

Informace, že s tímto dílem pojede na podzim „do Říma“, rozumí se do toho římskokatolického, ne italského, nepřekvapují. Je to jeho svět a v něm odvádí očekávanou práci.

*******

Foto: František Renza