„‚Vidíte tam to poslední okno nahoře? Tak tam jsem měl svoji první hodinu zpěvu,‘ svěřil se s mírným dojetím dnes už slavný Petr Nekoranec“

„Ostrý, kovový zvuk poznamenal všechny nástroje a výsledek byl sluchově nekompaktní.“

„Pohotově zaskočil a koncert zachránil barytonista Vincenzo Taormina z Palerma.“

Petr Nekoranec, náš nejvýraznější mladý tenorista, se vrátil na skok domů, do Polné. Byla to významná společenská událost, na které nechyběly politické špičky. Na nádvoří zámku spolu s ním 19. července vystoupili estonská sopranistka Mirjam Mesak a italský barytonista Vincenzo Taormina, a to za doprovodu Prague Philharmonia a pod taktovkou Rastislava Štúra. 

Zámek v Polné, původně hrad ze 14. století, pamatoval Jiřího z Poděbrad, později ho olomoucký kardinál František z Dietrichsteina přestavěl na zámek. Časté požáry zámek zdegradovaly a získal ho po vzniku republiky polenský sokol a Spolek městského muzea. Dnes je tu nejen muzeum, restaurace a městské kino, ale především Základní umělecká škola, ve které dělal první umělecké krůčky Petr Nekoranec. „Vidíte tam to poslední okno nahoře? Tak tam jsem měl svoji první hodinu zpěvu,“ s hrdostí i s mírným dojetím se svěřil dnes již slavný operní tenorista. V krásně upraveném nádvoří bylo instalované pódium, nad orchestrem velkoplošná obrazovka a nechyběly reproduktory. Bylo ozvučení opravdu nutné? Byla aparatura vhodná pro operní zpěv a orchestr? Měl zvukař nějakou zkušenost s hudbou tohoto druhu? Výsledek byl totiž velmi diskutabilní. Nejvíc na zvukotechniku doplatil orchestr, aniž na to mohl mít jakýkoli vliv dirigent Rastislav Štúr. Prague Philharmonia (dříve známá pod názvem Pražská komorní filharmonie) je těleso profesionální a velmi kvalitní, jeho výkon toho večera však není reálně hodnotitelný. Orchestru patřil první vstup, virtuózní předehra k opeře Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Ostrý, kovový zvuk poznamenal všechny nástroje, včetně houslí, a výsledek byl sluchově nekompaktní. Ostrá dřeva, zejména nepříjemně ostrá flétna, drnčivá harfa i plechově znějící žestě, to vše útočilo nepříjemně na sluchová ústrojí vnímavějších posluchačů.

Zpěváci měli mikroporty, které příjemně nesly piana, jakékoli zesílení však generovalo rovněž ostré tóny, především u sopránu. „Je to první koncert orchestru a operního zpěvu na tomto nádvoří, testujeme to. Věřím, že se nám podaří technickou stránku postupně vycizelovat a další koncerty budou stále zvukově kvalitnější,“ netajil se optimismem Petr Nekoranec. To vzbudilo podezření, zda se tu nerodí daleko větší projekt… že by zárodek nového Festivalu Petra Nekorance? Prostředí je totiž velmi příjemné a pohodové a bylo vidět, že Polná a okolí zázemí potencionálních stálých návštěvníků má a jistě by se sem rádi vypravili i lidé z větší dálky. Vždyť z Brna je to jen hodina jízdy! To by mohlo vygenerovat i více sponzorů…? A že tu má právě místní rodák své fanoušky, to potvrzoval nadšený potlesk po každé árii. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj v příštích létech.

Petr Nekoranec, jistě i díky agentuře Nachtigall Artists, která zastupuje vynikající světové umělce, a dokonce založila Spolek přátel hudebních talentů, má kolem sebe i dost kolegů, kteří s ním rádi vystupují. Potvrdila to estonská sopranistka Mirjam Mesak, sólistka Bavorské státní opery, kde zpívá například Musettu, Jolantu či Freiu, která tentokrát propůjčila svůj hlas postavám z opery Gaetana Donizettiho (Norina, Adina), Georgese Bizeta (Leila), dokonce zazpívala árii o měsíčku z Rusalky Antonína Dvořáka, s překvapivě srozumitelnou a téměř dokonalou výslovností češtiny a s přesvědčivým výrazem. Dojímala její zářivá piana, silnější dynamika ovšem poznamenala její hlas nepříjemnou řezavostí, i když umělkyně zachovala kulatost a šíři tónů.

O drama se ještě před koncertem postaral ohlášený barytonista Mattia Olivieri, byť ne vlastní vinou. Během představení v Pařížské opeře podlehl klimatizaci a infekci, takže nemohl v Polné zpívat. Pohotově zaskočil a koncert zachránil barytonista Vincenzo Taormina z Palerma, kterého zná například publikum z milánské La Scaly, v Římě, v Benátkách či Abú Zabí. Rossiniovský pěvec byl ideálním interpretem árií, které zněly nádvořím. Figaro v Lazebníku sevillském, Malatesta z Donizettiho Dona Pasqualeho, Dulcamara z Nápoje lásky, ale také procítěný duet Nadira a Zurgy z Lovců perel Georgese Bizeta. Sám exceloval v písni Mamma Paola Tostiho. Jeho baryton je hutný a nosný a neublížilo mu ani nazvučení, tmavá barva hlasu i tak zvuku dominovala.

Nejvíc ale bylo publikum zvědavé na Petra Nekorance. I když už je dospělým mužem, stále ještě neztratil půvab mládí, a protože už je zkušeným světovým pěvcem, komunikoval s publikem s přehledem a s neodolatelným šarmem. Že vládne svým tenorem s dokonale zvládnutou technikou, předvedl nejlépe v ikonické árii Nemorina z Nápoje lásky Gaetana Donizettiho (Una furtiva lagrima) a ještě přesvědčivěji v árii Nadira z Lovců perel Georgese Bizeta (Je crois entendre encore), kde předváděl dojímavou nízkou dynamiku s niterným výrazem. Další vstupy měl s barytonistou v duetu All‘idea di quel metallo z Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho a již zmíněný duet Nadira a Zurgy z Lovců perel Georgese Bizeta. Se sopranistkou si společně zazpívali duet z opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, kdy si konečně díky nápoji – tedy vínu – začali rozumět Adina a nemotorný Nemorino. Všichni tři zakončili večer se závěrečným tercetem z opery Dcera pluku Gaetana Donizettiho Tous les trois réunis. Publikum je samozřejmě nechtělo jen tak pustit z pódia, a proto zazněly ještě dva přídavky. Nejprve to byl závěrečný tercet z Lazebníka sevillského a poté slavné Libiamo z Traviaty Giuseppa Verdiho. 

Nadšené publikum příliš nevnímalo zkarikovaný zvuk hudebních nástrojů a někdy i zpěvních hlasů. Bylo vděčné za komunikativní a dramatický přednes, kterým vynikal zejména barytonista Vincenzo Taormina, který měl výhodu zpěvu ve své mateřštině. Jistě lze ale doporučit pro další eventuální koncert paralelně promítané české titulky, přineslo by to jistě publiku orientaci v textu, a tím i větší zážitek. Jistě by to neměl být problém, jestliže bylo možné mezi každým pěveckým vstupem promítat banner se sponzory a podporovateli; ten je ale samozřejmě také důležitý… Úvaha o případném opakování takovýchto koncertů jistě zahrne do kalkulace i náklady na technické vybavení, zejména kvalitní zvukovou techniku, která by se jistě s uvažovanými koncerty postupně vyplatila. Příjemné prostředí, které je publikum zvyklé využívat, jistě přitáhne s promyšlenou dramaturgií a propagací další zájemce. Polná má velký kulturní potenciál a bylo by škoda ho nevyužívat naplno!

Foto: Petr Dyrc