„Hudebního nastudování se ujal jeden z nejvyhledávanějších současných operních dirigentů, janovský rodák Marco Armiliato.“

„Sopranistka svým hereckým umem pozvedla celou inscenaci v podstatě na divadelní úroveň tak, že kulisy ani nebyly potřeba.“

„Duet Potichoučku, bez meškání, proslulý rychlostí v závěrečné fázi, sklidil u diváků takový úspěch a potlesk tak dlouho neustával, že dirigent číslo zopakoval, aby následně bylo oceněno opět nadšenými ovacemi.“

Poloscénické provedení opery Don Pasquale z pera velikána italské opery Gaetana Donizettiho bylo 29. listopadu v Obecním domě strhující živou a jiskřivou komedií, která divákům namíchala koktejl virtuózních pěveckých výkonů, ale i přes omezené podmínky také vášnivé herecké nasazení všech sólistů, jimž byli při jejich akcích nápomocní i dirigent a hudebníci na pódiu. 

Opera, od jejíž premiéry letos uplynulo 181 let, neztratila dodnes nic ze své svěžesti a komičnosti. Příběh vychází z tradičního vzorce italské opery buffa 18. století – mladý zamilovaný pár (Ernesto a Norina) musí pomocí lsti překazit plány bohatého starého mládence (Don Pasquale), který chytil druhý dech a sám se chce s mladou dívkou oženit. V pozadí všech intrik zatím stojí mazaný baryton, doktor Malatesta, jenž ve skutečnosti tahá za nitky tak, aby pomohl mladým milencům. Tváří se však, že jedná ve prospěch Pasqualeho, když mu nabídne za ženu svou falešnou sestru Sofronii – ve skutečnosti Norinu – která hned po svatbě vezme otěže do svých rukou a přesvědčí starce, že více ocení svůj klid než manželství s tvrdohlavou dívkou s mnoha vrtochy.

Hudebního nastudování se ujal jeden z nejvyhledávanějších současných operních dirigentů, janovský rodák Marco Armiliato. Ten zavítal do Prahy poprvé roku 1996, když doprovázel Luciana Pavarottiho na jeho jediném pražském koncertu na holešovickém Výstavišti, kam přišlo více než třináct tisíc lidí; od té doby se do Prahy pravidelně vrací. Dona Pasqualeho nastudoval s orchestrem Prague Philharmonia a dokonce se během představení zapojil do několika hereckých akcí – když předal Norině dopis nebo s ní laškoval během její virtuózní sólové árie So anch’io la virtú magica (I já znám kouzelnou sílu pohledu), v níž vypočítává své přednosti, jimiž umí okouzlit muže.

Armiliato zvolil živá tempa, orchestr zněl pod jeho vedením vyrovnaně, živelně a dirigent se jej snažil tlumit, aby bylo rozumět sólistům, byť se to ne vždy zcela podařilo. Na vině je však spíše prostor Smetanovy síně Obecního domu, která není určena pro divadelní produkce – orchestr tak hrál na pódiu za sólisty. Její akustika je dlouhodobě předmětem diskuse s ohledem na nevhodnost pro pěvecké produkce, a zejména ve druhé polovině sálu se zvuk tříští a slévá.

Je nicméně škoda, že pořadatelé po zkušenosti s loňským uvedením Rossiniho Popelky nezkusili tentokrát využít divadelní prostor, byť pro koncertní (nebo chceme-li poloscénické) provedení. Ostatně na pódiu Státní opery byla letos uvedena například koncertní Valkýra Richarda Wagnera, rovněž s orchestrem na pódiu (wagnerovsky obsazené těleso by se do propadliště nevešlo), kde zpěváci neměli problém z forbíny prostor naplnit. V Rudolfinu by zřejmě nebylo možné realizovat hereckou akci vzhledem k omezenému prostoru. To jsou nicméně jen nápady, jak výborné nastudování ještě obohatit tak, aby dobře vidělo i slyšelo celé auditorium.

V programu byla jako vypravěčka avizovaná Martha Issová, která však těsně před koncertem onemocněla, jak na úvod oznámila pořadatelka Alena Kunertová z agentury Nachtigall Artists. Těžko říci, jakou úlohu měla v opeře Issová sehrát (postava vypravěče není v originálním obsazení zmíněna), nicméně její absence výslednému dojmu vůbec neuškodila.

V titulní roli Dona Pasqualeho se představil palermský barytonista Vincenzo Taormina, který je vyhledávaným interpretem italských oper, především rossiniovských a donizettiovských rolí, a diváci v Praze jej mohli slyšet například v již zmiňované koncertní verzi Rossiniho Popelky; hostoval ale také v loňské sezóně v Nápoji lásky v Národním divadle jako Dulcamara. Ačkoli v minulosti zpíval úlohu doktora Malatesta, hlasově se nyní posunul k hlavní roli, v níž exceloval jak pěvecky, tak hereckým výkonem. Jinak sympatickému pěvci stačila nevzhledná paruka a podmračený výraz, aby vytvořil perfektního nevrlého obstarožního strýce.

Představitelka Noriny, americká sopranistka Andrea Caroll, od prvních krůčků na jevišti okouzlila svou bezprostředností a neuvěřitelným komediálním talentem. Její vylehčený hlas perfektně technicky zvládal rychlé koloratury, jež zněly naprosto samozřejmě a působily, jako by ji nestály žádnou námahu. Živelná Caroll ovládla pódium a využila každý jeho centimetr, což vzhledem k absenci elevace v sále diváci ocenili, protože byla neustále v pohybu a v jejich slepých místech tak nebyla nikdy příliš dlouho.  

Její světlý soprán zněl hravě, pohyblivě, ozdoby procházela velmi rychle a s lehkostí, jako by byly jen součástí výrazu, a ani ve vysokých polohách na hlas netlačila, takže její zpěv byl pro ucho pohlazením. Mluvit pouze o zpěvu by však byla škoda, protože půvabná sopranistka svým hereckým umem pozvedla celou inscenaci v podstatě na divadelní úroveň tak, že kulisy ani nebyly potřeba.

Během scény, v níž je jako Malatestova cudná sestra Sofronia představena Pascalemu, roztomile bojovala s neustále padajícím šátkem a každou nečekanou patálii s rekvizitou proměnila v humorný gag. Být režisérkou, zcela jistě bych si vymínila, aby neposlušný kus kostýmu oblékla i na další představení. Caroll díky tomu dostala příležitost ukázat svou pohotovost na jevišti a osobní smysl pro humor, třeba když nečekaně přistoupila k hereckému kolegovi, aby jí šátek narovnal. Ukázala zároveň různé hlasové polohy jak v koloraturních pasážích, tak v dramatičtějších částech, kde předstírá rozmarnou fúrii, dělá Pasqualemu scény a vypočítává své požadavky. 

Petr Nekoranec se svou chlapeckou vizáží výborně ztvárnil Pasqualeho synovce Ernesta, oděného jako mileniála se sluchátky a mikinou přes ramena. Byť má v opeře nejméně prostoru pro komické výstupy a jeho postava je spíše wertherovsky nešťastná z vykázání ze strýcova domu a zřeknutí se své milé, dokázal přesto herecky vyplnit alespoň některé instrumentální části. V první polovině představení byly tóny svěží, měly špičku, v druhém dějství působil hlas trochu unaveněji, nicméně možná pěvec spíše šetřil síly na lyrickou sólovou serenádu ve třetím dějství Com’é gentil la notte (Jak lahodná je noc), kterou přednesl velmi citlivě, stejně jako následný zamilovaný duet s Norinou Tornami a dir che m’ami (Řekni mi znovu, že mě miluješ), který byl z varhanní empory přímo kouzelný.

Matteo Mancini coby doktor Malatesta nejvíce doplatil na poloscénické provedení a ve chvílích, kdy se otočil od publika, přestával být slyšet. Na pódiu nicméně dostal jako hlavní intrikář dost prostoru a zadostiučiněním mu snad budiž alespoň to, že jeho duet s Pasqualem Cheti, cheti immantinente (Potichoučku, bez meškání), proslulý rychlostí v závěrečné fázi, který je mezi pěvci téměř soutěží o to, komu se povede přehršel textu i množství not zazpívat rychleji, sklidil u diváků takový úspěch a potlesk tak dlouho neustával, že dirigent číslo zopakoval, aby následně bylo oceněno opět nadšenými ovacemi. 

Postava fiktivního notáře je poněkud nevděčná, protože se na scéně objeví jen velmi krátce při Malatestou zinscenovaném svatebním obřadu. Ahmad Hedar se však pasoval do role šedé eminence a majordoma Obecního domu a do postavy se tak vžil, že byl téměř nejvýraznější postavou na pódiu i mimo něj. S prachovkou obcházel orchestr již při ladění a naprosto samozřejmě oprašoval sochy i lóže v sále, varhanní emporu i muzikanty. Všem postavám sekundoval při jejich sólových výstupech, nahrával jim, půjčoval jim rekvizity a asistoval u jejich výstupů. Výrazná byla jeho interakce s Norinou při její flirtovní árii, kde předvedl roztomile stydlivého kavalíra, okouzleného jejím půvabem. 

Hedar si roli vyloženě užíval a nehrál nutně pro celý sál, pro radost si vybíral drobné etudky s diváky nebo třeba s fotografem představení, kterého nechal v jednu chvíli spontánně vykartáčovat svou pleš. Byť v opeře nemá jeho postava příliš prostoru, ukázal, jak pojmout malou roli tak, aby zpestřila celé představení a pobavila třeba i jen malou skupinku diváků v blízkosti. Diváci, kteří ze svých míst ne vždy viděli akci, která se zrovna odehrávala na některé části pódia, to ocenili.

Na interpretech bylo po celou dobu vidět zejména to, že si zpěv i hraní užívají, působili naprosto přirozeně a dotahovali vzniklé, třeba i neplánované, situace ke komickým závěrům, hráli s prostorem, který nebyl pro divadlo příliš vstřícný, ale přesto jej dokázali využít na maximum. V publiku byla dobrá atmosféra, diváci se gagům smáli a některé zvláště těžké party ocenili potleskem či zvoláním bravo. Ve finále tak sehráli všichni interpreti skvělé divadelní představení, aniž by potřebovali kulisy: vystačili si s jedním stolkem, židlí a dirigentským stupínkem. Pěvecké výkony byly špičkové a vybízejí k diskusi, zda více nezvat světové operní pěvce i na divadelní prkna, byť jen jako hosty. 

Foto: Petr Dyrc