„Dnešní opera nemůže být tím, čím byla v době Monteverdiho, Mozarta, Pucciniho nebo i Janáčka.“

„Životní příběh osobnosti rozehrál neobyčejně dramaticky.“

„Obvykle primární tvůrčí dvojice skladatel s libretistou nemá v tomto představení výlučné postavení.“

Dramaturgie Festivalu hudebního divadla Opera nabízí pokaždé pestrou paletu představení operních domů nejen domácích, ale i zahraničních. Ta obvykle spočívá v různorodosti interpretačního uchopení tradičního repertoáru, nejednou však nabídla i podněty k úvahám o současném směřování opery, tohoto specifického hudebního žánru. Dnešní opera nemůže být tím, čím byla v době Monteverdiho, Mozarta, Pucciniho nebo i Janáčka. Současné trendy, zejména díky nabízejícím se novým výrazovým prostředkům a scénickým technologiím, nelze s tvorbou minulosti ve všem srovnávat. Právě na tomto se 10. února shodla vzrušená debata, následující po pražském uvedení opery Komenský od Jana Jiráska. Do Státní opery s tímto titulem přijel operní soubor Jihočeského divadla.

Kdybychom chtěli Komenského porovnávat s tradičním obsahem pojmu opera, vyvstane před námi mnoho otázek. Tak především: neméně významnou roli oproti hudebnímu skladateli Janu Jiráskovi zaujímá libretista Tomáš Jarkovský; životní příběh naší významné historické osobnosti rozehrál neobyčejně dramaticky. Jeho text je sestaven převážně z krátkých vět, nezřídka latinských sentencí. Podařilo se mu osobnost Jana Amose Komenského prezentovat v novém, nefalšovaném světle. Působivá je v dramatu například současná latentní covidová paralela s morovými ranami 17. století, které rovněž drasticky zasáhly celý kontinent. Literárně dramatická složka plní v inscenaci v mnoha případech dokonce dominantní roli, Komenského humanitnímu odkazu je podrobně věnována i prakticky celá programová brožurka představení, na ostatní v ní již nezbylo mnoho místa.

Obvykle primární tvůrčí dvojice skladatel s libretistou však nemá v tomto představení výlučné postavení. Podstatnou měrou zde na publikum působí i další umělecké složky. Na ně se s mimořádným tvůrčím nasazením zaměřil režisér Tomáš Ondřej Pilař. Za připomenutí na tomto místě stojí zejména jevištní technika. Bez ní a bez jinde jen doprovodných složek, jako je například světelný design (Daniel Tesař) a komplikovaná práce s rekvizitami (skutečný oheň na scéně) by ty autentické, tradiční operní parametry zaujaly na scéně pozici jen velmi vratkou.

Všechny interpretační výkony lze ohodnotit jako zdařilé. Pochvalu si zaslouží představitelé obou postav titulní role, tedy Komenského v mladším i ve starším věku – Jan Šťáva a Jakub Hliněnský, role Magdalény – Anna Moriová. Všudybuda ztvárnil Michal Marhold, roli Mámení Zuzana Koś Kopřivová, Daniela, syna Komenského František Sliž, Purkmistra Tomáš Kořínek a Doktora Tulpa Tomáš Maliniak. Na vysoké úrovní se v orchestřišti Státní opery zaskvěl orchestr jihočeských, řízený dirigentem Jiřím Štruncem, na pódiu si pak velmi dobře vedly oba ansámbly, jak taneční, tak pěvecký. 

Inscenace Komenského vznikla v Jihočeském divadle teprve nedávno, v době covidové pandemie. Skladatel Jirásek je dramatik, který má mnohaletou zkušenost s prací pro film. Na tomto tvůrčím zadání jej zaujala zejména skutečnost, že zatímco při práci na filmu se musí neustále přizpůsobovat ostatním složkám, zde, na operním jevišti, dostal mnohem větší tvůrčí svobodu a volnost. Jeho intence je zde tedy prvořadá, jak se ostatně na operu sluší. Pracuje v podstatě s tonálními výrazovými prostředky, jeho melodická invence je strohá, až parlandová, jakoby minimalistická, převážně se drží v indiferentní výrazové poloze. Současně je i blízká chorálu nebo duchovní písni. Tu a tam zaslechneme úryvky citátu z tohoto historického žánru. Lze v tom nepochybně spatřovat specifický umělecký záměr skladatele, který se však odhalí hned, po několika málo úvodních minutách představení. To, co po nich hudebně následuje, je až do konce v podstatě jen strukturální setrvačností. Působivé však jsou všechny orchestrální vstupy, jimž dominují razantní vpády blanozučných bicích nástrojů.

Vysoko lze vyzvednout skladatelovu práci se sborem. Režie jej na jevišti umístila velmi neobvykle, nastálo do popředí, kde je vždy pohotově k dispozici všem dramatickým situacím. Rovněž něčím neobvyklým, co se jako jedno z hlavních témat ukázalo i na závěrečné diskusi po představení, bylo ozvučení představení. Amplifikovat v opeře úplně veškerý zvukový projev, to tu ještě nebylo – a mnozí to rezolutně odmítli. Na obranu jsme vyslechli od inscenátorů dva pádné argumenty. Jednak, že na domácí scéně v Budějovicích, která nesplňuje akustické parametry operního domu, to jinak nejde, zadruhé, že autor do svého výrazového arzenálu zapojil i elektroakustickou složku, která není bez umělé zvukové prezentace vůbec možná. Ano, bylo to v mnoha směrech neobvyklé a člověk musel například často dlouho hledat, kde ten zpěvák, kterého slyší z bočního reproduktoru, vlastně na pódiu stojí. 

Bylo to velmi osobité představení, nabídlo jednu z mnoha logicky se nabízejících nových cest opery 21. století. Festival hudebního divadla Opera 2025 však má ještě v záloze nepochybně i jiná, neméně originální řešení.

Foto: Daniel Jäger / Festival hudebního divadla Opera