„Tato opera byla po své premiéře natolik úspěšná, že za dva roky dosáhla devadesáti plně navštívených repríz.“

„Představitelé hlavních rolí odvedli vesměs excelentní výkony.“

„Dobrá věc se podařila a doufejme, že coronavirus dovolí i reprízování této zdařilé inscenace.“

Národní divadlo Brno uvedlo premiéru opery Evžena Zámečníka Ferda mravenec, která se podle původního plánu měla odehrát již v červnu. Nečekané průtahy však, zdá se, inscenaci neuškodily a dílo nastudované pod vedením dirigentů Jakuba Kleckera a Pavla Šnajdra slavilo i mezi dětským publikem po svém prvním uvedení úspěchy.

Magazín Národního divadla Brno NdB diva nazval své číslo připravené pro srpen a září Konec divadelního půstu a informoval v něm své příznivce o bohaté nabídce připravovaných titulů. Operní diváky čekají například lahůdky v podobě Jiřím Heřmanem nově nastudovaných Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (původně plánovaných na Zelený čtvrtek uplynulých Velikonoc) a Janáčkova Osudu, který bude na konci září zahajovat letošní ročník festivalu Janáček Brno a jehož režie bude dílem světově proslulého Roberta Carsena. S prvním titulem však zamířila opera v sobotu 22. srpna směrem k dětem: po téměř půlstoletí od původní premiéry, která se uskutečnila 3. června 1977, nabídla operní dramaturgie malým i velkým divákům Zámečníkova Ferdu Mravence. Byla to dobrá volba.

Evžen Zámečník patřil k mnohostranným umělcům, pro něž žádná kompoziční výzva nebyla bez přitažlivosti. Jako profesionální houslista působící nejprve v brněnských divadelních orchestrech a pak v brněnské filharmonii věnoval řadu zdařilých skladeb smyčcovým nástrojům (12 etud pro sólové housle s podtitulem K technickým problémům soudobé hudby, dua pro rozličné smyčcové nástroje), aby poté, co začal být označován za „smyčcového“ skladatele, založil v roce 1982 Brno Brass Band, s nímž absolvoval éru mimořádných úspěchů. Přispívaly k nim vedle výkonů členů sdružení jeho skladby, které je možné označit za ukázkové projevy hudebního humoru: Velká noční hudba, Nátrubková studie pro žestě, Náruživá sekretářka pro psací stroj a žestě a především Triumfální pochod z Aidy, v němž je postiženo postupné rozpadání souhry účinkujících tak přesvědčivě, že vyznění díla zaniká v salvách smíchu obecenstva.

Tato schopnost hudebního humoru není dána každému a Evžen Zámečník z ní těžil ve více polohách. Jednou z nich byly jeho opery. Zámečníkovou operní prvotinou byla Fraška o kádi, s níž v lednu 1968 absolvoval studium skladby na JAMU. Jejím podkladem je francouzská středověká fraška, kterou využil jako libretista i jako skladatel tak zdařile, že je do dnešních dnů opakovaně uváděna. To bylo pozitivním východiskem pro Zámečníkovo rozhodnutí vytvořit o pět let později další operu – a to ne jen tak ledasjakou: svůj úkol si ztížil tím, že se rozhodl napsat operu pro děti.

Jeho spolupracovníkem se stal Rudolf Žák, s nímž se shodli na základním východisku, kterým byla „hra na operu“. Úvod opery je tedy pojat jako instruktáž o tom, co je to opera, a v tomto duchu se celé dílo rozvíjí. Tato opera byla po své premiéře 3. června 1977 natolik úspěšná, že za dva roky dosáhla devadesáti plně navštívených repríz a Zámečník za ni obdržel v roce 1979 Cenu Svazu čs. skladatelů. Následovala objednávka Národního divadla Praha na operu Brouk Pytlík a na muzikál Rychlé šípy, uvedené v rámci Pražského jara 2000. To už ovšem bylo v době, kdy skladatele tížila choroba, kterou se mu dařilo zprvu potlačovat v rámci rodinné péče, ale která jej nakonec přinutila trávit nekonečný počet dní, týdnů a měsíců v péči ústavní, kde dva dny po dovršení svých 79 let skonal.

Opera Ferda Mravenec se však stala i po téměř půlstoletém odstupu od vzniku jedním ze Zámečníkových nejreprezentativnějších děl, což dokazuje i nové brněnské nastudování.

Svátečně nastrojení caparti – čtyřletá děvčátka v dlouhých tylových šatičkách a téměř bez výjimky s tykadly na hlavách (byla k dostání u pokladny za 55 Kč): takový byl dojem ze vstupu do foyer Janáčkova divadla v Brně na premiéru v sobotu 22. srpna v 18 hodin. Pravděpodobně šlo o caparty, jejichž starší sourozenec vystupoval na jevišti: byli totiž až neuvěřitelně ukáznění, po celé dvě hodiny nikdo představení nerušil, naopak na jeho konci následoval srdečný aplaus.

A bylo věru čemu tleskat. Režisérka Magdalena Švecová rozehrála scénu množstvím nápadů, pro dětského diváka plně čitelných a rozesmívajících jeho „dospělý“ doprovod, scéna Davida Janoška byla plná květů a pohyblivých rekvizit, z nichž si obecenstvo bude asi dlouho pamatovat Hlemýždě plahočícího se pod těžkou ulitou nebo Koně personifikovaného tělocvičným nářadím, na němž Ferda velmi rád seděl. Stejně invenčně dotvářeli inscenaci kostymérka Zuzana Přidalová, světelná režisérka Pavla Beranová i choreograf Martin Pacek.

Představitelé hlavních rolí odvedli vesměs excelentní výkony. Tomáš Kořínek v titulní roli uplatnil svůj příjemný, znělý lyrický tenor a pohybovou všestrannost, Roman Hoza jako Brouk Pytlík upoutal stejně ve zpívaných, jakož i v mluvených pasážích – a v rámci rodinné sounáležitosti připomeňme rovněž výborný výkon jeho bratra Tadeáše Hozy v úloze Hlemýždě. Tuto trojici posilovali Petr Levíček (Cvrček), Michael Robotka (Pavouček) a všestranný Jan Šťáva (Čmelák, Soudce). Andrea Široká v roli Berušky sedmitečné dobře uplatnila svůj koloraturní soprán, Václava Krejčí Housková přesvědčivě předvedla starostlivou matku Ploštici – a tak bychom mohli pokračovat v pochvalném výčtu dalších rolí. Dirigentem zdařilé premiéry byl Jakub Klecker, orchestr odvedl výbornou práci a zvláštní pochvalu zaslouží sbory nastudované Valerií Maťašovou.

Inscenace má předpoklady k získání i udržení zájmu publika, byť po téměř půlstoletí naznačila změny v prioritách nazírání společnosti: tak například je dnes překvapivé, že jedinou negativní postavou opery je Beruška sedmitečná, která předvádí od začátku do konce feministický postoj „me too“. Vlastenecké výlevy působí v době sjednocené Evropy také trochu násilně, ale to nevadí tolik jako hrátky s češtinou v podobě její atomizace až do naprosté nesrozumitelnosti: způsob „zhudebnění slova“ typu „T, t, ticho! K, k, kkkkkk, klid!“, které dílo neobohatily, nýbrž zatemnily, tím spíše, že jejich předpokládaný další význam se divák snažil marně nalézt i v promítaných titulcích. (Jsou vůbec titulky dětským publikem užívané?) Podobně je tomu v dlouhých pasážích sboru na slova endele mendele, dyndyn dá, ongr, ongr, bitter bá. Vznikly podle Zámečníkova vyjádření po dohodě s autorem libreta opery Rudolfem Žákem, sobotní premiéra Zámečníkovy téměř půlstoletí staré novinky však potvrdila starou známou pravdu, že pánem opery musí být skladatel. Nicméně – dobrá věc se podařila a doufejme, že koronavirus dovolí i reprízování této zdařilé inscenace.

Foto: Fb a archiv ND Brno