úterý, 22 září 2020 12:26

Břicho bolí od smíchu, oči lezou z důlků a uši samy sobě nevěří: Mnozil Brass

Autorka:

„Hrát dvojhlas současně na dvě trubky, toho jsem tedy opravdu svědkem poprvé.“

„Trombonista Leonhard Paul sehrává komickou etudu, za kterou by se nemusel stydět ani Rowan Atkinson.“

„Po této fascinující a současně komické show je standing ovation celého sálu naprostou samozřejmostí.“

 

5

 

Brno navštívili Mnozil Brass. Kdo že to je? Sedmičlenné, s jedinou výjimkou rakouské seskupení hráčů na žesťové nástroje, kteří nejenže naprosto famózně hrají, ale taky zpívají, tančí, rozehrávají herecké etudy a fórky… a to všechno současně. Koncert se měl uskutečnit už poslední červnový den a nyní nejspíš všichni návštěvníci nervózně sledovali, zda přesunutý koncert nebude na poslední chvíli definitivně zrušen. Ale nebyl. Tudíž jsme se před sedmou hodinou večerní sešli v brněnském Sono Music Clubu. Příchozí publikum bylo pestré – mladší i starší, ležérně oblečení i ti „na slušňáky“. Odcházející publikum si ale bylo nápadně podobné – asi za to mohl ten úsměv od ucha k uchu, kterého se já ještě teď nemůžu zbavit.

Od prvního okamžiku bylo jasné, že diváci vědí, na koho přišli, a že se na ně nesmírně těší. Už uvítací potlesk by uspokojil kdejakou hvězdu při děkovačce. A Mnozil Brass nezklamali – zpod košil vytáhli zobcové flétničky a zahráli nám na ně… nosem. Když se pak šestice hráčů chopila svých originálních nástrojů, první trubka si zašla pro pultík s celým sortimentem frkaček, píšťalek, foukaček a dalších zvuky-vydávajících udělátek, na které nám za stálého seriózního doprovodu ostatních předvedla sólový výkon. Ta „první trubka“ je lídr seskupení, Thomas Gansch. Však se taky „předvedl“ jako první. Tím nemyslím sólo na dětské hračky, ale to, čím se prezentoval vzápětí. Že hráči obsluhují nástroje jednou rukou, na to si v průběhu show zvyknete. Už jsem taky viděla hrát svého spolužáka současně na dvě zobcové flétny (a na každou něco jiného). Ale hrát dvojhlas současně na dvě trubky, toho jsem tedy opravdu svědkem poprvé. A Thomas Gansch si k tomu ještě zatančí! Přesto prvnímu číslu stále není konec. Třetí trumpetista, Roman Rindberger, se chopí šalmaje, zatímco ostatní ho doprovázejí zpěvem, kterým parodují zvuk balalajky. V komediálním čísle si sedají na zem a zase vstávají, jako by to hraní bylo jen tak mimochodem.

 

6

 

Nové číslo začíná osamoceným doprovodem, složeným z obratů akordů – jako Schubertova Ave Maria. Hrají ale pouze krajní členové seskupení, ti uprostřed k nám stojí zády. Všem je jasné, že to věstí nějakou další taškařici, a asi by to nebyli správní komici, kdyby nevyužili současnou virovou situaci ve svůj prospěch. Když se k nám otočí čelem, mají na tvářích roušky (patrně, aby nám ukázali, jaký pohled musejí celý koncert snášet oni), a proto jim nezbývá, než pochmurným brumendem spustit Sbor Židů z Nabucca. Když se blíží ke konci fráze, jako jeden muž si roušky stahují zpoza levého ucha a hřímají – konečně s volnými ústy – „Ave Maria!“ (tak přece jsem se v tom začátku nemýlila!). Potom Thomas Gansch poprvé použije oblíbený vtípek tohoto uskupení: „pálit“ to do publika, co jen decibely stačí, za což se vzápětí první řadě omlouvá. A přichází mé oblíbené číslo: Vilém Tell zkřížený s rakouskou dětskou písničkou „Heidi, Heidi, deine Welt sind die Berge“, kde se trumpeťáci poprvé představují jako opravdu dobří zpěváci. Nevím, nakolik znáte brněnské Sono Centrum, ale bez nazvučení to tu prostě nejde… tedy evidentně pokud nejste Mnozil Brass.

No a v tomto duchu se odehrává celý večer. Senzační aranže kombinují tu jazz, tu klasiku, tu rakouské jódlování. Do toho přijde „výpadek slov“ mistrně zakamuflovaný brumendem, záměrný kiks první trubky (asi aby všechny přítomné diváky-žesťaře uchlácholil, že se to stane každému a ostatně nic neopepří večer jako pořádné zakiksání), řecká zorba přecházející v tanečních kreacích málem do kozáčka – během nichž všichni stále hrají, navíc s jednou rukou ležérně složenou za zády.

V roli sólisty se nám představuje trombonista Gerhard Füssl, pro jehož neschopnost trefit správnou melodii ho ostatní hráči vypoklonkují až k baru, odkud se posléze zase plíží zpět. Po něm přichází čas pro hráče na baskřídlovku a trombon, Leonharda Paula. Ostatní hráči vyklízejí pole – doslova. Odcházejí z pódia a nechávají tam Leonharda Paula samotného. Čekali byste, že bude bavit publikum pomocí hry na trombon, který drží v rukou? Já taky, ale není tomu tak. Sehrává komickou etudu, za kterou by se nemusel stydět ani Rowan Atkinson. V jejím závěru sedí na židli, obsluhuje každou končetinou jeden nástroj (nohama snižcové trombony, rukama trubky), a aby toho nebylo málo, posléze zpod něj Roman Rindberger tu židli vytáhne. To se nedá popsat, to se musí vidět:

 

 

V dalším čísle se v rychlostních kreacích předvede právě jmenovaný Roman Rindberger. Taky druhý trombon, tedy Zoltán Kiss, předvádí exhibici, a to doslova. Některé žerty bych se tu až styděla ventilovat, humor mají pánové místy opravdu peprný (ale účinný). Veškerá ta zábava se nicméně stále odehrává na pozadí neuvěřitelných hudebních výkonů. Ať mi už žádný žesťař neříká, že něco nejde zahrát dost rychle, intonačně přesně nebo potichu. Srovnávání s mistry, jakými jsou členové Mnozil Brass, je, uznávám, trochu nefér, ale zhlédnutí některého jejich videa či návštěva koncertu vám zcela změní pohled na to, co je a není možné na žesťové nástroje vyprodukovat. Zejména, když sólovým výkonům nasadí korunu tubista Wilfried Brandstötter, který po vší té technické, intonační a ostatně i dynamické ekvilibristice trubek a trombonů zahraje part, který původně patří klarinetu…

A když už jste plni dojmů z toho, že před vámi stojí žesťoví polobozi, zazpívají (a zahrají) celou Bohemian Rhapsody od Queenů v originálním rozsahu se všemi intonačními záludnostmi a hlavně v nádherném plném ansámblovém zvuku – a máte pocit, že celou dobu před vámi stáli skrytí zpěváci, kteří mají to hraní na žestě jen jako hobby… Na závěr ještě My Way, ve které se chce blýsknout Leonhard Paul, ale ať dělá, co dělá, upravuje ladění, seč může, a přeměřuje palcem velikost snižce, nemůže se trefit do správné tóniny, takže si to sólo zahraje opět první trumpetista Thomas Gransch.

 

 

Po této fascinující a současně komické show je standing ovation celého sálu naprostou samozřejmostí. Vytleskali jsme si tak ještě „Škoda lásky“ a jmenovité představení všech členů seskupení Thomasem Granschem provedené v češtině! Z přítomných diváků bezpochyby nikdo nelitoval, že „nevyměkl“, koncertu se dočkal a přišel na něj. Co mi přišlo trochu líto, byla skutečnost, že umělci neměli možnost vidět pod rouškami skryté, rozesmáté obličeje svých posluchačů a museli svůj fenomenální úspěch odezírat jen ze salv smíchu a bouřlivého potlesku. Věřím, že i to ale stačilo, aby nezůstali na pochybách o tom, jak byli skvělí.

 

9

 

Foto: Ilustrační - archiv a Fb souboru 

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně působí jako odborná asistentka na Katedře hudebních a humanitních věd. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.