„V postavě Rusalky Kateřina Kněžíková harmonicky propojuje své pěvecké i herecké umění. Jejímu projevu věříte, podmaňuje si vás, obdivujete její něhu, trápení i odhodlání.“

„Vodník v podání Jana Martiníka byl především zraněným a obávajícím se otcem, vyzpívat tyto city není třeba pateticky a s přehnanou silou.“

„Do slov Bůh Tě pomiluj vložila Kateřina Kněžíková nejen celou osobnost Rusalky, ale i jejího autora.“

Nezisková organizace Zámek Liteň, pečující zejména o odkaz pěvkyně Jarmily Novotné, oslavila deset let svého trvání velkoryse – poloscénickým uvedením Dvořákovy Rusalky v zámecké zahradě. Zároveň tím připomněla i deset let trvání Festivalu Jarmily Novotné a sto dvacet let od prvního uvedení Rusalky. Open air koncert Rusalka v parku přilákal do malebného prostředí liteňského parku v chladném sobotním večeru 28. srpna více než tisícovku návštěvníků.

Rusalku ztvárnila sopranistka Kateřina Kněžíková, role Prince se ujal tenorista Richard Samek, role Vodníka se zhostil basista Jan Martiník a dvojrole Cizí kněžny a Ježibaby mezzosopranistka Jana Kurucová. Žínky představovaly Markéta Klaudová Böhmová, Tamara Morozová a Jarmila Balážová. Hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který vystoupil pod taktovkou Roberta Jindry. Režii celého projektu měli v rukou bratři Cabanové.

Jak v úvodu připomněla ředitelka organizace Zámek Liteň Ivana Leidlová, v uplynulých deseti letech se na koncertech festivalu věnovaného Jarmile Novotné objevilo mnoho významných českých umělců. Zvlášť podstatná byla účast Jiřího Bělohlávka v roce 2014, který začínající festival podpořil nejen svým vystoupením, ale i svým jménem a sympatiemi k obnovující se tradici, která připomíná jméno české pěvkyně. Neméně podstatnou aktivitou organizace jsou pěvecké kurzy, jejichž počátky jsou spojeny se jménem Dagmar Peckové a jichž se v průběhu let ujaly takové osobnosti jako Kateřina Kněžíková, Markéta Cukrová, Martina Janková, Simona Houda-Šaturová a další.

Do chladného večera se po setmění začaly linout první tóny předehry a publiku zahalenému v zimních bundách a dekách se dostalo první příležitosti sledovat na zadním plátně živou projekci „scénického“ dotvoření jednotlivých částí opery v pojetí bratrů Cabanů. Ti využili spektakulárního přírodního prostředí parku, jakoby stvořeného pro Rusalku – jezírko, vzrostlé stromy, sala terrenu, umělou jeskyni grottu –, a oživili je působivým nasvícením a baletními obrazy. Tento způsob přesahu koncertního provedení opery byl nadmíru povedený. Nerozptyloval, přirozeně doplňoval pódiová vystoupení pěvců, navíc příhodně usazení diváci mohli sledovat baletní čísla na vlastní oči.

Liteňská Rusalka v parku nesla označení průřez operou. Slušelo se samozřejmě zahájit předehrou, během níž si posluchači uvědomili výhody a nevýhody open air koncertů. Na jedné straně možnost být „při tom“, navíc v exkluzivním prostředí, vnímat zapadající slunce a krásu přírodních sceneriií. Na druhé straně zvuk, který posluchači vnímají, je zkreslený amplifikací, a výkon orchestru i zpěváků je nutné podle toho posuzovat (či neposuzovat). Předesílám, že Robert Jindra vedl orchestr s citem a se zkušeným přehledem, což se prokázalo jak v orchestrálních číslech, tak v doprovodu pěvců.

Pěvecky večer otevřely dámy Markéta Klaudová Böhmová, Tamara Morozová a Jarmila Balážová jako tři žínky, jejichž hlasy pěkně ladily. Vzápětí se ukázalo, kdo bude večeru vévodit. Nejprve si Jan Martiník jako Vodník postěžoval na uličnickou havěť a nato se mu Kateřina Kněžíková jako Rusalka svěřila v árii Hastrmánku, tatíčku! se svým toužením. Hned v první árii prokázala, proč je považována za ideální Rusalku. Bylo už několikrát připomenuto, že s touto rolí se potkala v životní formě (oslnila jí v ostravské inscenaci), a právě tak si ji mohlo vychutnat liteňské obecenstvo. Lehkost a jistota, s níž vytváří tóny, srozumitelná artikulace, lyričnost, křehkost a líbeznost na jedné straně, síla, odhodlání a dramatičnost na straně druhé charakterizují její pojetí Rusalky. V jejím ztvárnění se harmonicky snoubí pěvecké i herecké umění. Jejímu projevu věříte, podmaňuje si vás, obdivujete její něhu, trápení i odhodlání. Ikonickou árii opery Měsíčku na nebi hlubokém prozářila interpretka jasem a blyštivostí svého hlasu, vtělila do ní veškerou vroucnost světa. Její hlas se klenul od tichých tónů po dramatickou sílu, v jejím podání to byla koncentrace lásky a odhodlání jít za svým snem.

Jan Martiník pojal Vodníka jako starostlivého otce, znalého běhu života. Díky svému mladému plnému hlasu jedinečné barvy dokázal vyjádřit nadhled nad vodním hemžením i rozhořčení a obavy po vyznání své nejoblíbenější dcery. Vodník v podání Martiníka byl především zraněným a obávajícím se otcem, vyzpívat tyto city není třeba pateticky a s přehnanou silou. Stačí prostě a s pochopením pro melodičnost Dvořákovy hudby. A samozřejmě s výtečnou pěveckou technikou a jistotou v projevu.

Po mém soudu se Kateřina Kněžíková s Janem Martiníkem vyrovnali se zpěvem na mikrofony nejlépe, Richardu Samkovi a Janě Kurucové, kteří také podali kvalitní výkony, už tolik nesvědčily. V očekávané Princově árii Vidino divná, přesladká sice Richard Samek prokázal, jak obdivuhodným hlasovým fondem disponuje, ale mikrofony ubraly na jeho výrazu. Byl to spíše projev hrdinného tenora než zamilovaného mladíka. Něco podobného lze konstatovat u Jany Kurucové, skvělé mezzosopranistky se zkušenostmi v interpretaci děl Antonína Dvořáka, v jejímž hlase mikrofony zvýraznily ostré akcenty a místy nepříjemně znějící hlasovou průraznost. Spravedlivé je ovšem říci, že v árii Ježibaby Aj, aj! Už jsi se navrátila? byla Kurucová výborná, až fascinující v okamžiku zlomení kletby, a totéž lze napsat o posledním Princově setkání s Rusalkou, které Richard Samek zazpíval s velkou dávkou něhy. Vyvrcholení opery leží na bedrech představitelky Rusalky. Do slov Bůh Tě pomiluj vložila Kateřina Kněžíková nejen celou osobnost Rusalky, ale i jejího autora.

Podobně jako interprety, kteří se obdivuhodně vyrovnali s chladným počasím, je třeba vyzdvihnout pořadatele, kteří se nejen do poslední chvíle vypořádávali s deštěm – jen během odpoledne čtyřikrát utírali všechna sedadla, ta pak pro večer naštěstí zůstala suchá –, ale perfektně zvládli i organizaci, ať už se to týká parkování mnoha desítek aut, nebo dokonalé informační služby.

Foto: Jan Žirovnický a Adrian Šetlík