„Bez Miloše Štědroně by nebyl Provázek. Alespoň ne takový, jaký ho všichni známe.“

„Na verše Jana Skácela složil Miloš Štědroň cyklus devíti písní s názvem Maminko, nejsi…, ovlivněných formálně renesanční taneční formou, zvanou villanella.“

„Dort ještě na jevišti krájel a veškerá slavnostní nálada se rozplynula ve sladkém opojení.“

V únoru tohoto roku se Miloš Štědroň dožil krásného jubilea. Spolu s ním se ho rozhodl oslavit také Ensemble Opera Diversa a v brněnském Divadle Husa na provázku uskutečnil, nakonec v náhradním termínu 5. dubna, koncert. Zazněly na něm skladby autorů, k nimž měl oslavenec vztah, i premiéra jeho vlastní kompozice.

Hudební skladatel, muzikolog, pedagog, vědec zabývající se především osobností a tvorbou Leoše Janáčka. A především zakládající člen Divadla Husa na provázku a jeho profilová tvář. Bez nadsázky se dá tvrdit, že bez Miloše Štědroně by nebyl „Provázek“. Alespoň ne takový, jaký ho všichni známe. Balada pro banditu, Svatba, Chameleon, Katynka z Heilbronnu, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, to jsou jen namátkou tituly, které se dlouho a s úspěchem hrály – a právě s hudbou Miloše Štědroně.

Čas je neúprosný. 9. února oslavil tento brněnský bard osmdesáté narozeniny, ale skutečná, velká oslava se konala v Divadle Husa na provázku až 5. dubna, aby byla jistota, že ji nezhatí covid či jiná katastrofa. Povedlo se, sál divadla praskal ve švech a byli tam snad všichni, kdo s oslavencem někdy spolupracovali a měli ho rádi. Srdečná atmosféra a trochu dojetí… a hlavně hudba.

Dojetí se neubránil ani oslavenec, když děkoval všem zúčastněným a svěřoval se publiku: „Já jsem vlastně v dobách před revolucí žil jako Célestin a Floridor z operety Mamzelle Nitouche. Ve škole, kde jsem se věnoval vážnému bádání a výuce, jsem byl vážný pedagog Célestin. A tady, v divadle, to jsem byl Floridor, hudební skladatel, šťastný mezi herci, kteří byli mými přáteli. A jsou stále…“

Koncert připravil spolu s divadlem Ensemble Opera Diversa, mladý brněnský soubor, který se od roku 2005 věnuje realizaci a propagaci soudobé tvorby. Komorní orchestr, který je složený ze smyčců doplněných o flétnu, fagot, klávesy a perkuse, vede dirigentka Gabriela Tardonová. Během let z něho vybudovala vyvážené a profesionální těleso, které dokáže interpretovat ty nejobtížnější současné skladby. Je to dáma, která se netají energičností a nesmlouvavostí a která řídí orchestr s nekompromisním zaujetím.

Dramaturgie večera se soustředila na skladby autorů, ke kterými měl oslavenec niterný vztah, a zazněla i skladba, kterou složil sám a která zde byla premiérována. Jako první to byla skladba skladatele, kterému Miloš Štědroň zasvětil svoji práci muzikologa. Zvuky ku památce Förchtgotta-Tovačovského (II. oddíl) je skladba Leoše Janáčka z roku 1875, přičemž I. oddíl se dosud nenašel. Je to drobné dílko, kde se pracuje s kánonem a vyzařuje z něho pohoda. V programu se spolu následně potkali brněnští skladatelé, kteří na něho měli vliv jako pedagogové. Zaznělo Solitudo pro smyčce z roku 1989 od Miloslava Ištvana, čtyřdílná skladba, ve které nechyběly napětí a tah ve strukturovaných naléhavých tématech nad ostinátním rytmem. Před přestávkou pak byl čas na skladbu autora, kterou si publikum vyslechlo jako premiéru. Na verše Jana Skácela, jako už vícekrát, složil Miloš Štědroň cyklus devíti písní s názvem „Maminko, nejsi…“, ovlivněných formálně renesanční taneční formou, zvanou villanella. Vznikl tak vylehčený a hravý cyklus, velmi niterný, trochu renesanční a trochu i janáčkovský, kterým prostupují něha a vzpomínka na matku. Skácelovy verše dostali návštěvníci v psané formě, což bylo prozíravé a pozorné, neboť Skácel by se letos 7. února dožil sta let. Interpretkou byla sopranistka Irena Troupová, která ale nebyla šťastně zvolená. Její hlas byl zatěžkaný a zvukově nevyrovnaný, což přineslo i intonační nejistotu, ale především se potýkala s vadou výslovnosti, což ji odvádělo od výrazu, všechny písně vyzněly jednotvárně. Škoda, neboť měla zajímavý doprovod: smyčcové kvarteto, flétnu, fagot, akordeon, klávesy a perkuse, tedy nástroje, které společně vytvářely vylehčenou, jakoby renesanční atmosféru.

Po přestávce, ve které oslavenec stále přijímal gratulace, pokračovala druhá část koncertu, která začínala překvapením. Přivedl na pódium mladou ženu s flétnou, kterou představil jako flétnistku z Athén, Sofii Mavrogenidou. Až potom prozradil, že jde o brněnskou rodačku, která vystudovala konzervatoř v Brně a akademii v Paříži. Přednesla skladbu Miloše Štědroně s názvem Sursum (Vzhůru) a byl to její dárek k jeho narozeninám. Impresionistická skladba hýřila trylky a dynamikou, nechyběly ani melodické části, které se ztrácely v rychlých staccatech.

Následovala část věnovaná skladatelům, se kterými se Miloš Štědroň setkával na JAMU. Nejprve to byly čtyři Miniatury pro smyčce z roku 1965 Ctirada Kohoutka, kterým nechyběly nápady, byly plné napětí, rytmizací, nadýchaných pian i disonancí. Závěrem zazněl Koncert pro akordeon a smyčce skladatele Jana Kapra z roku 1982. Zapojení akordeonu do komorního smyčcového orchestru bylo dráždivé a sólistka Anežka Gebauerová se zde představila jako mistr svého nástroje. Měla k dispozici jak sólové části, kterých se zhostila s bravurou, tak dokázala spolupracovat jako součást orchestru, kde společně vytvářeli zajímavou barevnou strukturu. Absolventka Hudební akademie Karola Szymanowského v Katovicích přesvědčila publikum o svých kvalitách a současně přinesla zajímavou interpretaci díla.

Tím samozřejmě večer nekončil. Následovaly „řeči“, gratulace, oslavenec prozradil, že připravuje polovečerní operu k dvoustému výročí narození Johanna Gregora Mendela s názvem Magnum Mysterium. Sacra e profana de vita Gregori Mendeli, na vlastní libreto i hudbu. Bylo neuvěřitelné, že stále sršel energií a poněkud sarkastickým humorem sobě vlastním, který se však rozplynul nad velkým dortem ve tvaru otevřeného koncertního křídla. Dort ještě na jevišti krájel a veškerá slavnostní nálada se rozplynula ve sladkém opojení. Vivat Miloš Štědroň!

Foto: M. Olbrzymek