„Miloslav Kabeláč nepustil nic polovičatého.“

„Neumím si dost dobře představit, že hraji něco, o čem vím, že to není úplně dobré.“

„Když se živá nahrávka povede, bývá ve všech směrech odvážnější. Je přítomno něco, čeho se ve studiu sice také dá dosáhnout, ale těžce.“

Jako své páté album vydal pianista Jan Bartoš u Supraphonu v možná překvapivé konfrontaci sólové skladby dvou českých autorů. Natočil Smetanovy Sny a dva cykly od Miloslava Kabeláče – Osm preludií, op. 30 a Cizokrajné motivy, op. 38. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad spojnicemi mezi oběma skladateli, porovnává Ivana Moravce s Rudolfem Firkušným a Josefem Páleníčkem a prozrazuje některé své další plány. Připouští zároveň, že v sólovém hraní se cítí svobodněji, a zdůrazňuje, že natáčí jen to, co má opravdu hodně zažité.

Tak dobře – Smetana a Kabeláč… A co bude na vašem příštím albu? Co byste rád natočil? Co se chystá?

Nahráváme s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky. Loni v září jsme už natočili Klavírní koncert Viktora Ullmanna. Ještě nás čeká Sinfonietta giocosa od Bohuslava Martinů. Jde o díla psaná v podstatě ve stejném období, ve válečném roce 1939, ale ze dvou perspektiv. Ullmannem jako autorem, který zůstal v Československu a zahynul v koncentračním táboru; a Martinů jako autorem, který před nacismem uprchnul do Ameriky.

Mají zmiňovaná díla hudebně něco společného?

Slyším v nich zlověstnost doby. Ale zatímco Ullmann je hodně ovlivněn Mahlerem a Janáčkem, Martinů je neoklasický, neobarokní.

A pokud se týká desek sólových – na něco pomýšlíte? Co třeba jednou na komplet všech skladeb pro klavír od Bedřicha Smetany?

Ne všechno od Smetany je stejně dobré. Mnoho děl nemusí být aktivně hráno či nahráváno, ani nemusí být v běžném koncertním provozu. Momentálně dávám přednost reprezentativním výběrům z děl jednotlivých autorů. Myslím, že jedním z úkolů interpreta je v případě rozsáhlého díla oddělovat zrna od plev.

Nicméně když někdo, jako Jan Novotný a Jitka Čechová, kompletního Smetanu natočili…, tak je to dobře?

Celého Smetanu natočil i Ivan Klánský. Komplety jsou samozřejmě důležité i ze studijních a vědeckých důvodů. Jsem například rád, že Ivo Kahánek oživil a natočil celé Dvořákovo klavírní dílo.

Takže ještě jednou… Nejste pro natáčení kompletů?

Osobně dávám přednost výběru skladeb, za které se mohu stoprocentně postavit. Momentálně si neumím dost dobře představit, že hraju něco, o čem nejsem přesvědčen, že je to mimořádné.

Hovořil jste o Smetanovi. Co byste od Smetany považoval za opravdu životné?

Sny, České tance, Vzpomínky na Čechy ve formě polek, Macbeth a čarodějnice, některé polky a etudy či několik jednotlivých částí z raných cyklů.

Takže České tance přijdou jednou na pořad dne…?

Doufám, že ano.

Hudbu Miloslava Kabeláče, kterou jste teď čerstvě natočil, považujeme mnozí za svého druhu objev. Ostatně i jako symfonika Miloslava Kabeláče teprve postupně opravdu objevujeme. Měl jste potřebu, než jste se pustil do těch dvou cyklů, totiž do Osmi preludií a do Cizokrajných motivů, nějak blíž se zabývat i jeho symfonickým dílem, nebo pro vás jako pro klavíristu není podstatným kontextem?

Miloslav Kabeláč byl tématem mé disertační práce ve třídě Ivana Moravce na Hudební fakultě AMU. Zabýval jsem se jím celý doktorát. Je to tak u všech autorů. Myslím, že prostě musíte poznat i jejich symfonické, operní a komorní dílo, protože klavírní díla s tím vším samozřejmě nějakým způsobem souvisejí. Kabeláčovy symfonie, byly to tehdejší nahrávky Československého rozhlasu, jsem měl na kazetách od profesora Jaromíra Havlíka, už když mně bylo čtrnáct. Takže jsem je už dávno, v devadesátých letech, znal. Jde o osm mistrovských děl. Myslím, že mohu s jistotou říci, že Miloslav Kabeláč nepustil nic polovičatého. Jeho symfonie jsou vedle symfonií Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů v tomto žánru těmi nejzásadnějšími.

Mimochodem, téma disertace jste si vybral sám, nebo jste ho dostal?

Vybral jsem si ho sám, vždyť od těch čtrnácti jsem Kabeláče také sám hrál, protože se můj tehdejší pedagog Martin Ballý s Miloslavem Kabeláčem znal a své interpretace s autorem i konzultoval. Mám dokonce dochovanou jednu Kabeláčovu poznámku rukou v notách. I tady platí, že natáčím něco, co mám opravdu hodně zažité. Kabeláč a Smetana v takovým autorům patří. Konkrétně tyto tři cykly, které na CD jsou.

Kolik vlastně ještě má Miloslav Kabeláč dalších klavírních děl? Hrajete všechno?

Ano, ale ne koncertně.

Vybral jste tyto dva cykly, protože jsou nejlepší?

Proto jsem je vybral, že je mám nejvíc pod kůží. Jsou to ty, kterými nejvíc žiju i koncertně. Vedle nich má Miloslav Kabeláč také Passacaglii TGM, to je jeho první závažná skladba, je to hodně chromatická hudba. Pak existuje Suita op. 5, která nebyla nikdy nahrána, tu bych rád oživil… A potom je Sedm skladeb op. 14 a Snadná preludia… Dohromady dává Kabeláčovo klavírní dílo 2 CD. Zase by to bylo ale v nějaké kombinaci, v konstelaci s dalším autorem.

A pokud se týká sestavení CD z hudby Bedřicha Smetany a Miloslava Kabeláče, vnímáte existenci něčeho společného mezi těmito dvěma autory?

Je to určitá apelativnost, naléhavost. Silným tématem u obou je národovectví. Silné je i obecné humanistické zaměření, které je občas až na hraně patosu, ale je to patos, který je pro mě důvěryhodný, ne kýčovitý. Oba komponovali svá klavírní díla v době, kdy psali zásadní orchestrální skladby. Smetana pracoval v době komponování Snů na symfonických básních Šárka a Z českých luhů a hájů, Kabeláč tvořil Mysterium času. Oba byli skvělí klavíristé, oba byli dirigenti, kteří významně přispívali ke kulturnímu životu v Praze. Miloslav Kabeláč měl svůj sbor a orchestr, podobně jako Smetana dirigoval i on také jiné autory, ne jenom sebe. Vždyť Miloslav Kabeláč například v Praze premiéroval autory, jako byli Luigi Dallapiccola nebo Witold Lutosławski… Vidím tedy významné paralely, které se staly i důvodem, proč jsem na CD tyto dva autory propojil.

To zní promyšleně, ostatně vy nejste úplně impulzivní, že?

Asi ne (smích). Mimochodem, ještě jeden postřeh mě napadá. Víte, že Miloslav Kabeláč si nenechal nikdy ujít vysílání zahajovacího koncertu Pražského jara se Smetanovou Mou vlastí, ale že ji neposlouchal celou? Vždycky prý řekl své ženě: Až bude Tábor, tak mě zavolej… Zavolala, on si sedl a v tichosti poslouchal… I tady vidím určitou paralelu, toto dílo s Kabeláčem silně rezonovalo. Tam kde končí Smetanův Tábor, tam podle mého začíná Kabeláčovo Mysterium času.

Před tímto CD máte ve své diskografii už čtyři desky: Mozarta, Beethovena, Janáčka a Nováka. Dvě jsou s orchestrem, dvě sólové… Takhle nějak střídavě to bude pokračovat i dál?

Není v tom žádné železné pravidlo. Jde o věci, které mě v určitou dobu zajímají. A když máte tu čest spolupracovat s někým, jako je Jakub Hrůša, tak neváháte. I když logistika, co se týká termínů a produkce, bývá náročnější.

Je to tak, že vám konvenuje sólové hraní stejně tak silně, jako hraní s orchestrem?

V sólovém hraní se možná cítím svobodněji. Ale zase – když člověk hraje s tak skvělými orchestry, tak míra inspirace je enormní. Když o tom teď přemýšlím, je to vlastně rovnocenné. S tím, že malé plusové znaménko je u sólového hraní.

Jak vzpomínáte na Jiřího Bělohlávka, se kterým jste natočil Mozartovy klavírní koncerty?

Pamatuji si na nádhernou atmosféru, která kolem natáčení panovala. Bylo to v roce 2013. V České filharmonii byla cítit nová energie, Josef Špaček byl novým koncertním mistrem… Ale zároveň se i hodně zkoušelo. I na Mozartovy koncerty, které by většina orchestru dala na jednu zkoušku, jsme měli zkoušky tři. Navíc jsem se s ním scházel i já sám. Na jeho poctivý přístup hodně myslím. Byl to člověk oddaný hudbě.

Byl jste v té době ještě ovlivnitelný? Ovlivnil vás?

Konkrétně u Mozarta nebylo v čem, cítili jsme ho podobně.

Natočil jste Klavírní koncert Vítězslava Nováka, teď Viktora Ullmanna… Jsou v české hudbě ještě další takové koncerty, které nejsou tak zažité?

Z dvacátého století bych zmínil klavírní koncerty Jaroslava Ježka, Pavla Bořkovce, Viktora Kalabise, Radima Drejsla či Petra Ebena. No, a z těch novodobých musím zmínit skvělé klavírní koncerty Miroslava Srnky, Michala Rataje a Martina Smolky.

K objevování toho asi už moc nezbývá, viďte?

Ano, ale na druhou stranu, ještě jsou další, třeba dva koncerty od Jana Kapra. Ten druhý z nich z roku 1988 je věnovaný Emilu Gilelsovi a čeká na svou světovou premiéru. Nebyl nikdy proveden. A přednedávnem bylo objeveno i chybějící finále Klavírního koncertu Es dur Antonína Rejchy, jsem moc zvědavý.

Asi nejste úplně ten typ, který by chtěl objevovat něco hodně vzdáleného: řekněme – norskou nebo třeba portugalskou hudbu…

Nevím, kam mě hudba zavede. Zatím se nejlépe cítím ve středoevropské hudbě na ose Praha-Brno-Vídeň (smích). Silně mě přitahují obě vídeňské školy a česká hudba. Speciální místo v mém srdci má Leoš Janáček.

Od Janáčka už jste natočil všechno pro sólový klavír. Ale ještě má Concertino a Capriccio s doprovodem komorních souborů.

Nádherné věci. Mám je v plánu! (smích)

Pokud se týká vaší nejnovější desky, vznikla studiově?

Kabeláč je nahrán na generálce, Smetana na koncertě. A když je dnes zpětně poslouchám, slyším, že třeba Smetanovy Sny mají opravdu energii živého hraní. Ve studii bych je hrál jinak.

A jak jinak byste ve studiu hrál?

Když se živá nahrávka povede, bývá ve všech směrech odvážnější. Je přítomno něco, čeho se ve studiu sice také dá dosáhnout, ale těžce.

Je to tím, že ve studiu není publikum?

Na koncertě je přítomno nějaké fluidum, nějaká nenahraditelná energie.

Jsou pianisté, kteří tohle cítí opačně.

Ano, třeba Glenn Gould preferoval studio. Ale jeho live snímky jsou krásné, pro mě osobně je například vrcholným příkladem jeho umění záznam Bachových Trojhlasých invencí z recitálu v Moskvě.

Zmiňoval jste Ivana Moravce, ale musí padnout také jméno Rudolfa Firkušného! Minimálně v souvislosti s Martinů, protože se znali, premiéroval mu skladby… Existuje jeho nahrávka Druhého klavírního koncertu Bohuslava Martinů z Pražského jara v roce 1990… Byl by i on pro vás vzorem, někým relevantním, nebo ho Ivan Moravec zastiňuje?

Firkušného americké nahrávky jsou také skvělé. Přednedávnem jsem anonymně srovnával Firkušného a Moravce na svém poslechovém semináři na Akademii a reakce studentů byly zajímavé. Správně si všimli, že zatímco Firkušného hra plyne téměř vždy směrem vpřed, Moravec používá více sostenuta či rubata, když potřebuje některé fráze vyzpívat či vyslovit. Je ale úžasné, že jsme měli oba dva, i když vrcholná léta Rudolfa Firkušného české publikum nemělo možnost poznat. Oba měli společné, že nestudovali u nás. Ivana Moravce ovlivnil Arturo Benedetti Michelangeli, Firkušného v Berlíně Artur Schnabel… Ale ještě je pro mě důležitá jedna osobnost: Josef Páleníček. Objevil jsem nedávno jeho staré nahrávky. Jsou hudebně i pianisticky skvělé. Myslím, že si Josef Páleníček zaslouží daleko větší pozornost.

Když se ještě vrátíme k Rudolfu Firkušnému, cítíte v jeho interpretaci něco autentického, když se s Martinů znali…? Nebo jsou to iluze a fikce? Mohl mít větší nebo lepší a bližší vhled do jeho hudby než ti, kteří se s Martinů už neznali?

Myslím, že platí obojí. Autenticita je slyšet a cítit. Ale neznamená to, že někdo, kdo toho autora nezažil, se nemůže dostat stejně hluboko. V hudbě nejsou žádná omezení. V hudbě neexistuje čas.

Jak to myslíte?

Myslím to tak, že nedělím hudbu na starou a novou. Existuje samozřejmě vývoj, ale nikoli v kvalitě. Hudba se každý den proměňuje, je to neustálý a živý proces. Může se stát, že se jednoho dne probudíte a dílo Hildegardy von Bingen zní aktuálněji než symfonie Arthura Honeggera, nebo že něco, co vzniklo před sedmdesáti lety, již vyvanulo; a naopak něco, co vzniklo před staletími, najednou zní, jako by to někdo napsal včera. Tak právě v tomto smyslu v hudbě neexistuje lineární čas.

Foto: Vojtěch Havlík, Antonín Kratochvíl, Tomáš Vodňanský, Ivana Bartošová, Martin Kovář, Jan Pohribný, Youtube