„Plánovat teď něco víc jak týden dopředu, je jako střelba na pohyblivý terč.“

„Dělat veristické drama s dvoumetrovými odstupy, s dvacetičlenným sborem zpívajícím na balkóně a se ´salonním´ obsazením orchestru, je jako sex přes webkameru.“

„Dlouhodobě si nedovedu představit, že by se takto dala kultura nadále prezentovat. Pro umělce není nic horšího, než když hledí do prázdného sálu a po posledním tónu zazní pouze ticho.“

Robert Jindra, milovník a znalec operních nahrávek a zkušený operní dirigent, čím dál víc vítaný i ve světě symfonické hudby, je v paměti svými pražskými, ostravskými, bratislavskými a košickými operními inscenacemi, je také podepsán pod deskami Adama Plachetky, včetně té muzikálové. Čeká ho další rozhlasové natáčení, má se v budoucnu víc vracet do pražského Národního divadla a ke Košické filharmonii… Chystá se letos, pokud to půjde, ještě do Essenu, na Smetanovu Litomyšl, do Ostravy – a to jak k Janáčkově filharmonii na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, tak ke koncertu do opery… – ale dnes večer diriguje bez publika v přímém přenosu ze studia v Praze na Vinohradech Symfonický orchestr Českého rozhlasu. S portálem KlasikaPlus.cz hovořil o tom všem. V bolestném kontextu současné koronakrize.

Po jak dlouhé době koncertujete s rozhlasovými symfoniky?

Tento koncert na mě vlastně „spadl“ jako záskok a přiznám se, že pozvání k rozhlasovým symfonikům je pro mě věcí, která mě vždy potěší, a pokud mám čas, vždy rád nabídku přijmu. Muzicíruje se tam vždy v přátelské a tvůrčí atmosféře. Těším se z každé naší spolupráce. Navíc program koncertu je mému hudebnímu srdci blízký. Těším se i na své prvé setkání s vynikajícím houslistou Honzou Mráčkem. Naposledy jsme se SOČRem natočili skvělý klavírní koncert Vítězslavy Kaprálové s Markem Kozákem a nové muzikálové CD s Adamem Plachetkou. Pevně věřím, že se s nimi budu moci setkávat i nadále.

A po jak dlouhé době budete dnes živě dirigovat?

Je trochu paradoxem, že byť v této „koronavirové době“ je kultura po celém světě utlumena vládními protiepidemickými opatřeními a ani výhled do bližšího budoucna není jednoznačně optimistický, tak jsem v tomto období měl možnost vícekrát dirigovat předem neplánované koncerty a natáčení. Takže ten odstup je teď sice zhruba měsíční, ale jak si vždy říkám, zaplaťpánbůh, že vůbec!

Co Vám ze společného programu dělá největší radost?

Já jsem velký milovník francouzské hudby, ať už operní, nebo symfonické, takže se velmi rád vrátím k Faurého dílu Pelléas a Mélisanda. Je to velmi křehká, noblesní skladba, která svou zvukomalebností a intimností před mými zraky doslova maluje impresionistické obrazy. Pochopitelně i Čajkovského Houslový koncert je repertoárovou stálicí a jeho melodičnost, melancholie a romantický charakter nepřestává dojímat a lákat k interpretaci. Obzvláště, když je opřena o tak významnou osobnost, jakou Honza Mráček bezpochyby je.

Jak mimochodem obecně pohlížíte na vystoupení bez publika, pro kamery, s posluchači u počítačů a displejů?

Možná je to můj subjektivní dojem, ale pokud je kultura takto razantně potlačena a diváci nemohou navštívit živá představení a koncerty, je to jistě jakási cesta, jak na kulturní život nezapomenout. Pro samotné umělce je to jistě způsobem, jak se prezentovat a udržovat v souhře a kondici. Nicméně považuji to pouze za přechodné řešení. Dlouhodobě si nedovedu představit, že by se takto dala kultura nadále prezentovat. Pro umělce není nic horšího, než když hledí do prázdného sálu a po posledním tónu zazní pouze ticho a maximálně výkřik „klapka“ nebo „dobrý, berem“. Sám se snažím sledovat různá streamovaná představení a koncerty, nicméně ten pocit, byť z pohodlí domova, je nesrovnatelný. S živým vystoupením nemá vůbec nic společného.

O co všechno jste za uplynulých dvanáct měsíců přišel…?

Na tuto otázku odpovídám velmi nerad, jsem typ člověka, který se neohlíží dozadu. A výčet by byl dlouhý. Vyjmenuji asi to, co mě zasáhlo velmi citlivě. Nyní už tak nějak člověk i počítá s tím, že plány a zkoušky nemusí mít přirozené umělecké vyvrcholení, ale když po veřejné generálce inscenace Verdiho Dona Carlose v režii Roberta Carsena přišla zpráva, že premiéra ani reprízy se nebudou konat, bylo to velmi depresivní. S takovým pocitem jsem se nikdy předtím nesetkal. Bylo zrušeno nebo přeloženo zatím na neurčito několik projektů, mnoho představení v Národním divadle v Praze, v Aalto-Theater v Essenu, byla přerušena spolupráce se Slovenským národním divadlem, zrušilo se několik festivalů, a tak dále… Seznam zrušených vystoupení je dlouhý, ale jak jsem už řekl, nahradily je nečekané projekty, které mi pomohly zapomenout a které také pomohly ujistit se, že hudba stále žije a neztrácí nic na své výjimečnosti a kráse. Bohužel však bez možnosti předávat ji v plné kráse publiku.

Máte víc času na studium „vysněné“ hudby?

Nyní je času bohužel až příliš. Ale vidím něco pozitivního i na tomto čase. Člověk se může zastavit, zapřemýšlet, trochu i bilancovat a realizovat i věci, které v provozním běhu stále odsouval nebo přehlížel. Ano, pochopitelně je čas i na rozšiřování repertoáru, takzvaně „do šuplíku“.

A času na poslouchání operních nahrávek? Necháváte si posílat další a další?

Vy už jste, Petře, moji „úchylku“ prokoukl, takže i přes svůj osobní „stop stav“ nákupů CD nosičů a už i chybějícímu prostoru se musím přiznat, že stále občas něco přibude. Nejhorší je, že člověk vždy objeví něco nového, nepoznaného… a malér je na světě. Nyní například hudba Waltera Braunfelse nebo věci z české hudby – od Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila, Josefa Bohuslava Foerstera… Přiznávám, že to někdy doma musím tajit zastíracím manévrem „…jejda, to už jsem musel objednávat hrozně dávno, úplně jsem na to zapomněl…“.

Co všechno pěkného máte za sebou s Essenskými filharmoniky a v tamním divadle?

Essenští filharmonikové jsou skutečně vynikající orchestr. Velmi citliví muzikanti, srdeční a hudbou zaujatí lidé. Navíc německá profesionalita a morálka je velmi nakažlivá. Můj vstup do našeho essenského divadla a filharmonie byl vlastně hozením do vody. Prvním představením bylo představení Čarostřelce, bez jediné zkoušky. Prostě jsem se převlékl v šatně do fraku, nadechl se, přišel k pultu a řídil své první tamní představení. Můj první vlastní projekt byl Wagnerův Prsten v jednom večeru. Šlo o polo-koncertní provedení nejdůležitějších částí Wagnerovy tetralogie. Představení trvalo čtyři hodiny. Přijít před německý orchestr, který má tuto hudbu a její styl přímo v krvi a zná pozpátku každou notu a melodii, byla pro mě výzva a trochu i adrenalinový sport. Hudbu jsme si ale všichni strašně moc užívali. Byl to pro mě „wagneriána“ velký zážitek. Asi největším oříškem pak bylo nastudování opery Ariberta Reimanna Medea. Když jsem partituru poprvé otevřel, skoro se mi zastavil dech. Říkal jsem si „co s tím proboha mám dělat“. Byla to nesmírně náročná a vyčerpávající práce pro všechny. Byli tam výjimeční sólisté v čele s neuvěřitelnou Claudiou Barainsky (dodnes nechápu, jak se dá taková role naučit a s takovým nadhledem předvést na jevišti). Absolutní základem byla však odzbrojující profesionalita a nasazení Essenských filharmoniků již během zkoušek a následně během představení. Samozřejmě bylo pro mě velmi inspirativní setkání s autorem, jehož dílo je v Německu velmi známé, přes jeho nespornou náročnost. Jevištní účinek je však ve výsledku zcela fascinující. Samozřejmě bylo i mnoho repertoárových titulů jako Tosca, Carmen, Hänsel und Gretel a několik baletních představení… Pak měl přijít již zmíněný Don Carlos…, ale po generální zkoušce bylo jasné, že k realizaci nedojde. A v podstatě až na nastudování upravené komorní verze Leoncavallových Komediantů letos v lednu (opět však bez premiéry) znovu čekám na obnovení provozu. Snad zahájíme po Velikonocích koncertem, kdo ví….

Jak jste se dělili s šéfdirigentem Tomášem Netopilem?

Tomáš byl vlastně iniciátorem mého angažmá v Essenu. Jsem mu za tu příležitost velmi vděčný! Pro můj umělecký růst i budoucnost to považuji z dnešního pohledu za zásadní. Stejně jako před mnoha lety přizvání ke spolupráci Johnem Fiorem do Německé opery na Rýně, i tato zahraniční zkušenost byla pro mě zlomová a silně ovlivnila mé uvažování a přístup. Trochu paradoxem je, že – jak s úsměvem občas odpovídám na tuto otázku – jsme se většinou potkávali v hale na letišti (smích). A opravdu jen zřídka se stalo, že jsme se setkali přímo v Essenu. Tam je vlastně uplatňován takzvaný blokový systém, kdy se soubor věnuje přípravě či obnovení jednoho titulu, případně symfonickému koncertu. Já osobně to považuji z uměleckého hlediska za velmi praktické a logické.

Pozorujete v době koronakrize nějaké zásadní rozdíly mezi německým a českým kulturním provozem?

Koronakrize myslím dopadá, minimálně z psychologického hlediska, na všechny umělce stejně. Všichni pociťují obavy, chybí jim světlo na konci tunelu. Zásadní rozdíl však shledávám v přístupu zřizovatelů k včasnému informování o situaci a výhledu (byť nepříjemného), aby ředitelé institucí mohli informovat své soubory a mohly se zahájit nutné změny v plánování. Provoz divadla není jako pás ve fabrice, který v danou chvíli vypnete a pak, když je to zase možné, přepnete vypínač na „on“ a vše se rozjede jako předtím. Po rozvolnění a ukončení lockdownu bude potřeba několik týdnů, než se připraví možný repertoár, který by se dal nasadit, bude potřeba čas na nazkoušení… Orchestry se musí opět sehrát, sbory sezpívat… Je úplně něco jiného doma cvičit etudy a party, ale úplně jiná věc je práce v kolektivních tělesech. To vše vyžaduje pravidelnou péči a nějaký čas. V čem se ale velmi lišíme, je přístup k preventivním opatřením. V Německu se v tomto směru opravdu velmi důkladně dbá na striktní dodržování všech bezpečnostních pravidel.

Jaké plány a na kdy mají Essenští?

Zatím, alespoň podle posledních informací, je v Německu vše utlumeno do Velikonočních svátků. V plánu jsou dva streamované koncerty. Co přijde po Velikonocích, jestli se alespoň částečně rozvolní a diváci, alespoň v omezených počtech, budou moci do divadel a koncertních sálů, to je vše zatím nejasné. Mě osobně by měl čekat koncert v sále Essenské filharmonie, premiéra a reprízy již zmíněných Komediantů a reprízy Carmen. Jaká bude realita, to se dozvíme v březnu.

Mimochodem, uspokojují Vás zkrácené verze oper a streamované nedlouhé koncerty bez pauz…? Nebojíte se, že nám to zůstane normou i potom, až se postupně vrátíme do doby před covidem?

Já osobně se domnívám, byť chápu jakoukoli snahu vyvíjet uměleckou aktivitu a rozvíjet kreativitu, že různé úpravy a krátké verze nejsou ideální cestou, jak udržet kvalitu. Sám jsem s režisérem Komediantů Rolandem Schwabem šprýmoval na téma, že „…dělat veristické drama s dvoumetrovými odstupy, s dvacetičlenným sborem zpívajícím na balkóně a se ´salonním´ obsazením orchestru, je jako sex přes webkameru…“ (smích). Jak říkám, jistě je nutné nějakým způsobem fungovat a kreativně se vypořádat se vzniklou situací, nicméně já s touto cestou zcela ztotožněný nejsem. Ale symfonické orchestry v tomto mají přeci jen větší, méně bolestivá východiska než operní soubory.

Jak dlouho už jste v Essenu vlastně smluvně uvázán? A na jak dlouho?

Do Essenu jsem přišel v lednu 2019. A vzhledem k současné situaci a k výhledům do mé umělecké budoucnosti, kdy bych již nebyl schopen naplnit svůj úvazek, jsem se s intendantem domluvil, že závazek ukončím letos v červenci. Tato sezóna je v Essenu tedy má poslední. A i když poslední rok je krizí zásadně poznamenán, zůstane čas v Essenu v mém životě nádhernou vzpomínkou… Stýskat se mi určitě bude!

Plánujete teď vůbec? Dá se dlouhodobě uvažovat, domlouvat, dají se uzavírat smlouvy?

Vlastně nyní především plánuji. Je to pochopitelně složitější. Instituce mnohdy nevědí, co je od nové sezóny čeká, mnoho projektů se posouvá oproti původnímu plánu do následující sezóny, a to ovlivňuje mnohé. V zahraničí je plánování pevným zvykem, je tak možné mít spolehlivější a profesionálnější představu do budoucna, což zároveň umožňuje umělcům jistou flexibilitu. Dokonce i za současné situace a s vědomostí nestability vývoje se všichni snaží plánovat stále v předstihu mnoha měsíců i let. Garantovat v této době asi nejde opravdu nic, ale co se týče mých zahraničních produkcí, například ve Štýrském Hradci nebo v Norské opeře v Oslo, je plán termínů zkoušek i představení daný.

A krátkodobě? Je tato doba paradoxně operativnější?

Opět mohu odpovědět jen s nadsázkou. Plánovat něco víc jak týden dopředu, je jako střelba na pohyblivý terč… Ale ano, jak jsem už říkal, během této nepříznivé doby se objevilo i mnoho zajímavých věcí. Nečekaně tak byl obzvláště krásný čas v Janáčkově filharmonii v Ostravě s Kateřinou Kněžíkovou a s milovanou francouzskou hudbou nebo tamní Šostakovič a Beethovenův Třetí klavírní koncert famózním Lukášem Vondráčkem.

Často jste jezdíval dirigovat do Košic. Je tam před vámi něco nového?

Košická filharmonie je orchestr, kam se vždy velmi rád vracím. Košice jako takové jsou krásné město s jakoby „lázeňskou“ atmosférou. A vlastně to byl myslím první orchestr, kde bylo vyslyšeno mé přání „zbavit“ se přídomku Robert Jindra = operní dirigent. Velkou roli v tom sehrála nynější ředitelka Košické filharmonie Lucie Potokárová. Mám tam úžasný pocit takové až „rodinné“ atmosféry. S paní ředitelkou jsme nyní v intenzivním jednání o naší společné spolupráci do budoucna. Velmi se z toho těším! Avšak zasáhla koronakrize a další společné setkání s tímto vynikajícím orchestrem se tak stále posouvá. Pevně ale věřím, že se nám však podaří nakonec uskutečnit oba plánované koncerty, jeden s Markem Kozákem, druhý s Pavolem Breslikem, který má zpívat Straussovy Čtyři poslední písně.

A prý Vás čekají opery v pražském Národním divadle. Pokud nastane v dohledné budoucnosti zase normální provoz, co všechno by to mělo být?

Národní divadlo v Praze bylo a navždy zůstane mou operní kolébkou! Doslova jsem tam vyrost, učil jsem se tam prvním divadelním krůčkům. Začínal jsem tam na pozvání sbormistra Pavla Vaňka jako jeho asistent. Dodnes jsem mu za tu příležitost a důvěru velmi vděčný…! Takže když mě současný umělecký operní ředitel Per Boye Hansen oslovil k jednání o možném návratu, bylo to pro mě sice trochu překvapivé, vzhledem k mému odchodu v roce 2014. Nicméně naprosto seriózní, věcné a konstruktivní jednání z jeho strany mě přesvědčilo a myslím, že jsme v dobrém dialogu k možné užší spolupráci.

Co by Vás v nejbližší době – doufejme – mělo čekat?

Po koncertu s rozhlasovými symfoniky bych se k nim měl společně s Markem Kozákem ještě vrátit při natáčení Druhého klavírního koncertu Pavla Bořkovce, kromě Essenu se pak těším na koncert k životnímu jubileu Evy Urbanové v ostravské opeře – myslím, že to pro mě bude velmi emotivní koncert..! Věřím, že se podaří uskutečnit i písňový koncert na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka s Kateřinou Kněžíkovou a Janáčkovou filharmonií a návrat k muzikálovému repertoáru s Adamem Plachetkou na Smetanově Litomyšli. A těším se také na festival Jarmily Novotné v Litni, kde na léto chystáme za doprovodu rozhlasových symfoniků Dvořákovu Rusalku s Kateřinou Kněžíkovou, Janou Kurucovou, Janem Martiníkem a Richardem Samkem. Ano – doufejme…

Foto: Zdenko Hanout, Martin Straka, Daniel Jäger a FB R. Jindry, Essenských filharmoniků a SOČRu