„Mám k dispozici skvělé pěvce, se kterými můžu jít do hloubky, konstatovala režisérka.“
„Musím rozhodovat, jestli podpořím komediální, nebo tragickou stránku díla.“
„Na druhou polovinu června chystá divadlo festival svých nových inscenací, mezinárodní prezentaci toho, co aktuálně dělá.“
Pražské Národní divadlo na sobotu chystá premiéru nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte aneb Takové jsou všechny. Režii má německá umělkyně Tatjana Gürbaca. Stejně jako ona, i režiséři Ole Anders Tandberg a Calixto Bieito, připravující v těchto týdnech lednové premiéry oper Bludný Holanďan a Káťa Kabanová, pracují v České republice vůbec poprvé.
„Interpretovat hudební grotesku vyžaduje zkušenost několika hudebních žánrů a tu zatím Rožeň nemá.“
„To, co vytvořila režijní koncepce Barbory Horákové Joly na jevišti, nebyla ani groteska. Její režijní koncepce se dá nazvat jedním slovem – binec.“
„Jde o velmi těžkou roli, kde během celé půlhodiny prakticky není jediné místo, kdy by si sólistka oddechla, a Petra Alvarez Šimková ji zvládla výborně.“
Je skvělé, když se dramaturgie divadla rozhodne, že poruší ten koloběh uvádění stále stejných oper a dá se cestou hledání děl, která jsou uváděna zřídka, a navíc jsou mimořádná buďto svým vznikem, nebo uměleckými výboji. Nejlépe obojím. Pak už stačí, aby se našel skvělý realizační tým, a na úspěch je zaděláno. Problém nastane, když se realizační tým s dílem míjí.
Diváci Státní opery mohou zhlédnout operní jednoaktovky Očekávání Arnolda Schönberga a Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla. Představí je ve svém zpracování režisérka Barbora Horáková Joly. Hudebního nastudování se ujal Jiří Rožeň. Premiéra obou děl v jednom večeru je plánovaná na 26. listopadu. V Sedmi smrtelných hříších se objeví také mezzosopranistka Dagmar Pecková, která se v posledních letech interpretaci Weillových děl pravidelně věnuje.
„Zemlinsky vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla.“
„Ve Wagnerově odkazu zdůrazňoval jeho jedinečnost a novátorství, nikoli manifestaci velkoněmeckých idejí.“
„Patřil svého času, podobně jako Gustav Klimt nebo Max Burckhard, mezi ctitele vídeňské krásky Almy Schindlerové, která se však provdala za Gustava Mahlera.“
Na domě s číslem popisným 1043 v Havlíčkově ulici, naproti Masarykovu nádraží, nenápadná pamětní deska oznamuje, že tam v letech 1911 až 1927, tedy po celých šestnáct let svého pražského působení, bydlel skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky. Byl šéfem operního souboru Nového německého divadla, což je dnes budova Státní opery. Jeho život se pak uzavřel za války v americkém exilu, když mu bylo jedenasedmdesát. Narodil se před 150 lety, 14. října 1871 ve Vídni.
„Sestavit celý zhruba sedmdesátiminutový program jen z hudby pozdního romantismu a expresionismu se může jevit poměrně riskantní. V tomto případě si však troufnu říct, že se risk vyplatil.“
„Pokud některé pěvkyně tvrdí, že po ránu nepodávají dobrý výkon, o Štěpánce Pučálkové to rozhodně neplatí.“
„Velmi rád bych vyzdvihnul a pogratuloval všem interpretům ke skvělému výkonu, který pro mne představoval skutečný vrchol koncertu.“
V sobotu se ve Státní opeře konalo matiné k poctě letošního jubilanta Alexandera Zemlinského. Vystoupili na něm mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a Orchestr Státní opery pod taktovkou Karl-Heinze Steffense a předvedli koncert z děl Zemlinského, Schönberga a Berga.
Opera Národního divadla uvede začátkem října další ze svých plánovaných jedenácti premiér. Tentokrát to bude Rossiniho Lazebník sevillský, který je jednou z nejúspěšnějších operních komedií. V režii Magdaleny Švecové se divákům představí Petr Nekoranec, Adam Plachetka, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir a řada dalších. Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink. Kostýmy pro novou inscenaci navrhla výtvarnice Kateřina Štefková, autorem scény je David Janošek. Rossiniho operu uvidí návštěvníci premiérově ve čtvrtek 7. a v neděli 10. října od 19 hodin v historické budově Národního divadla.
„Pro každou z našich divadelních budov máme jasně vyprofilovaný profil.“
„To by nebylo divadlo. Mohlo by to spíše připomínat navštěvování hrobů na hřbitově.“
„Budeme se ohlížet zpět na to, co tady bylo, ale budeme také uvažovat, co bychom si z toho mohli vzít jako inspiraci.“
Pražský operní soubor, hrající ve třech divadlech, vstoupil do nové sezony, která začíná bez restrikcí. Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje pocity, s nimiž se divadelníci vracejí před publikum, popisuje, jak jsou vyprofilovány programy pro tři scény, a přibližuje výhledy. Včetně toho, kdy se podaří uskutečnit plánované nastudování Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.
Ode dneška do čvrtka se koná Letní škola v Terezíně - společná akce, kterou pořádá Institut terezínských skladatelů, Musica non grata, projekt Opery Národního divadla a Velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Koná se v bývalém koncentračním táboře Terezín od 16. do 19. srpna. Studenti z České republiky a Německa budou společně na přednáškách, diskusích a koncertech sledovat hudební život umělců pronásledovaných nacisty. Na úvod dnes večer vystoupí Irena Troupová a Jan Dušek. Od půl osmé přednesou ve Wieserově domě vybrané skladby Viktora Ullmanna, Erwina Schulhoffa, Pavla Haase, Rudolfa Karla a Hanse Winterberga.
„Viktor Ullmann byl jediný z uvedených skladatelů, který měl přímý vztah k Novému německému divadlu.“
„Weinbergerova opera Švanda dudák byla přeložena do sedmnácti jazyků, hrála se ve více než stovce operních domů a za čtyři roky od premiéry byla uvedena více než 2000krát.“
„Erich Wolfgang Korngold se stal vyhledávaným autorem filmové hudby, získal dva Oscary a na tři byl nominován.“
Praha byla koncem předminulého a necelou polovinu minulého století zcela mimořádným jevem na kulturní mapě světa. Existovaly zde tři osobité kultury, česká, německá a židovská, které se vyvíjely samostatně, ale také se navzájem ovlivňovaly. Těžko bychom hledali obdobu. Ano, byl zde New York, který však vše přetavil na americkou notu, Paříž s individualistickými umělci z celého světa, ale pouze v Praze se stýkaly tři komunity, každá se svou specifickou kulturou. Vše ukončil nacistický vpád. Nápad Národního divadla představit na scéně Státní opery, v dřívějším Novém německém divadle, skladatele, kteří ovlivňovali mezi dvěma válkami německou a židovskou kulturu nejen u nás, ale i ve světě, vyústil v kulturně hudební projekt Opery Národního divadla a Státní opery ve spolupráci s velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, nazvaný Musica non grata. Během čtyř divadelních sezón v něm má zaznívat hudba, která měla být navždy nežádoucí.
Na koncertě v historické budově Národního divadla ve středu 16. června od 19 hodin zazní Malá slavnostní mše Gioacchina Rossiniho. Sólisty budou vedle operního sboru ND pěvci Marie Fajtová, Arnheiður Eiríksdóttir, Petr Nekoranec a Jiří Sulženko. Všechny aktéry bude řídit Jaroslav Kyzlink. Pátek 18. června bude od 19 hodin ve Státní opeře patřit vokálně-instrumentálním skladbám Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Vystoupí v něm tenorista Josef Moravec, Sbor Státní opery se svými sólisty, varhaník Jan Kalfus a další instrumentalisté. Hudební večer bude řídit sbormistr a dirigent Adolf Melichar.
V Itálii se zrodila nová celosvětová operní soutěž Vincerò. Pořadatelé ji založili s cílem šířit hudební kulturu a propagovat nastupující talenty na mezinárodní operní scéně. Soutěž nabízí zpěvákům z celého světa příležitost být vyslechnuti a hodnoceni porotami složenými z uměleckých ředitelů a superintendantů významných mezinárodních operních domů. První ročník pěveckého klání je věnován odkazu nejslavnějšího tenoristy všech dob, Enrica Carusa, jehož stoleté výročí odchodu do hudebního nebe připadá právě na letošek – zemřel 2. srpna 1921. Vincerò se mohou zúčastnit mladí zpěváci narození mezi lety 1985 a 2003 a registrace je spuštěna až do 6. června. Kompletní informace jsou zde.
Opera Národního divadla ve spolupráci s Českou televizí uvede nové zpracování Mozartovy opery Don Giovanni. Roli Dona Giovanniho ztvární slovenský barytonista Pavol Kubáň, Donnu Annu zazpívá Jana Sibera, Donu Elvíru Alžběta Poláčková. V roli Dona Ottavia uvidí diváci Richarda Samka, jako Leporella Miloše Horáka. Dále vystoupí Lukáš Bařák – Masetto, Zdeněk Plech – Komtur a Lenka Máčiková – Zerlina. Sólisty doprovodí členové Sboru a Orchestru Národního divadla. O kostýmní design inscenace se postarala švédská výtvarnice Jenny Ljungberg, scéna vzešla z dílny dánského umělce Christiana Friedländera. Přímý přenos z pražského Stavovského divadla se uskuteční v sobotu 24. dubna od 20 hodin na programu ČT art. Inscenace vzniká v koprodukci s Národním divadlem v německém Mannheimu.
„Po inscenaci Pikové dámy se Martin Glaser obrací podruhé k Čajkovského odkazu.“
„Dona Giovanniho v ND dosud neinscenoval režisér jiného než domácího původu. S dirigentem Karstenem Januschkem pracuje režisér Alexander Mørk-Eidem.“
„Národní divadlo na web umístilo na celý březen videa se záznamy obou obsazení Rigoletta.“
Národní divadlo Brno ohlásilo na 29. března v přímém přenosu na ČT art premiéru Čajkovského Evžena Oněgina. Pražské Národní divadlo kvůli pandemii naopak prozatím odkládá premiéru Mozartova Dona Giovanniho, která se – také bez publika a rovněž na ČT art – měla uskutečnit 18. března. Umístilo však na webové stránky videa se záznamy nového nastudování Verdiho opery Rigoletto, a to obou obsazení z přelomu ledna a února.
„S publikem jde samozřejmě o mnohem silnější zážitek. Ale co se dá dělat…!?“
„Rigoletto je opera z doby, kdy Verdi začal experimentovat, opera, která stojí na rozhraní.“
„Pro mě osobně nejde ani tak o to, jestli inscenace je klasická, nebo naopak moderní. Mnohem důležitější je, jestli je inteligentní.“
Až do 1. března je dostupný na webu České televize záznam představení Verdiho Rigoletta, které se – bez publika – uskutečnilo v sobotu přesně před týdnem v pražské Státní opeře. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, kterým se k premiéře nové inscenace vracíme, se dirigent Vincenzo Milletarì vyjadřuje nejen k Verdiho hudbě a k inscenaci, kterou hudebně nastudoval, ale také k pocitům z dnešní doby. A prozrazuje, co dalšího by vedle italského klasika rád dirigoval.
„Je jasné, že nový Rigoletto pražského Národního divadla rozpoltí odbornou i laickou veřejnost, ale také že jde o hudebně velmi kvalitní inscenaci.“
„Inscenace je i přes veškeré počáteční výhrady logická. Jen je možná třeba ji vidět víckrát a sžít se s ní.“
„Tato premiéra dává tušit, že minimálně soubor Státní opery se po změně vedení a po znovuotevření své budovy vydává světovou cestou. Reakce českého publika se ale asi dá očekávat jiná než například u německy mluvícího.“
Historicky první operní premiéru Národního divadla v Praze, kterou bylo možné sledovat pouze v televizi a ne v divadle, nabídla včera večer Česká televize na programu ČT art. Místo diváků obsadily Státní operu kamery a zprostředkovaly Verdiho Rigoletta v moderní režii Barbory Horákové Joly. Hudebně ji nastudoval mladý italský dirigent Vincenzo Milletarì. V hlavních rolích vystoupili Daniel Luis de Vicente, Olga Jelínková, Long Long, Zdeněk Plech a Jana Sýkorová. Od prvních momentů bylo jasné, že půjde o kontroverzní podívanou, ale zároveň o kus poctivé hudební práce.
„Stejně jako sportovec musí mít i zpěvák ohromnou disciplínu. Já ji sice mám, ale asi ne úplně přesně tu pěveckou.“
„Nemělo by se zaměňovat, že jde především o handwerk, tedy o řemeslo.“
„Vycházím především z hudby. Ale samozřejmě i příběhy jsou důležité.“
Pražské Národní divadlo bude v sobotu večer na ČT art přítomno ve vysílání České televize. V přímém přenosu ze Státní opery se příznivci opery mohou těšit na premiéru nové inscenace Verdiho Rigoletta. Pro režisérku Barboru Horákovou Joly jde o tuzemský debut, ale současně o návrat domů. Studovala v Německu a ve Švýcarsku, kde žije, pracuje v mezinárodních operních produkcích po celé Evropě, ale pochází z Prahy. A tak je pro ni příprava Rigoletta také příležitostí k setkání se spolužáky z let studií na Pražské konzervatoři.
„Přiznám otevřeně, že teď, ač už jsem dávno minula věk postavy, si Gildu teprve užívám.“
„Můžu mluvit za sebe – já se koronaviru prostě nebojím. I když ho nepodceňuji. Kdo se bojí, přitahuje nemoc k sobě.“
„Slyšet zase ‚živé‘ tóny, vidět to nadšení a úsměvy na tvářích muzikantů, to bylo jako dávka drogy radosti.“
Sopranistku Olgu Jelínkovou není třeba českému publiku nějak dlouze představovat. Už několik let umělecky působí zejména v zahraničí, pravidelně však účinkuje i na českých scénách. V těchto dnech vrcholí přípravy na první operní premiéru ve Státní opeře po její rekonstrukci, a sice na Rigoletta Giuseppe Verdiho. V sobotu 30. ledna od 20 hodin ji bude v přímém přenosu vysílat Česká televize na programu ČT art. Operu nastudovala mladá česká režisérka Barbora Horáková Joly. Pod taktovkou italského dirigenta Vincenza Milletarìho vystoupí kromě Olgy Jelínkové španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente jako Rigoletto, čínský tenorista Long Long jako Vévoda mantovský či basista Zdeněk Plech jako Sparafucile. Účinkovat bude také Sbor Státní opery za doprovodu Orchestru Státní opery. Režie přímého přenosu se ujme Tomáš Šimerda. KlasikaPlus vám s Olgou Jelínkovou přináší rozhovor, který s ní vedl její kamarád ze společných studijních let, Josef Zedník.
„Rigoletto je inscenace, která má ty úplně nejlepší zkouškové podmínky ze všech, jaké kdy existovaly.“
„Myslím, že i příští sezóna bude ještě trochu odlišná od normálu.“
„Až se to zase uvolní, nastane možná kečupový efekt… Ale přesto čekáme, že nebude úplně dost diváků.“
Na konci ledna se uskuteční ze Stavovského divadla a ze Státní opery dva televizní přenosy. Kvůli trvajícím opatřením proti pandemii ještě stále bez publika. Jde o koncert k Mozartovým narozeninám a o premiéru nového nastudování Rigoletta. Právě o inscenaci Verdiho opery, ale pak i o výhledech, nadějích a přípravách na návrat k normálnímu opernímu provozu a o úskalích, která lze současně čekat, hovořil s portálem KlasikaPlus.cz umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery v Praze Per Boye Hansen.
„Zásadní byla pro mě první zkušenost s profesionálním orchestrem.“
„Motivovat a nadchnout hráče je důležité zejména během zkoušek.“
„Hlavně si příliš nepřipouštím, že akce, na které se chystám, se mohou zrušit. A v neposlední řadě se snažím inspirovat hráče, aby se nebáli.“
Když se potkáte s dirigentkou Janou Cecilií Mimrovou, jistě vás na ní upoutá její energie, nadšení a chuť věnovat se svému oboru naplno. Přesně ví, jak chce pracovat na tom, aby dostala své umění na tu nejvyšší úroveň. Její přístup je přitom v mnohém velmi svěží a neváhá udělat i víc, než je v běžné praxi zvykem. Mladá umělkyně momentálně působí jako asistentka šéfdirigenta Státní opery Karl-Heinze Steffense a vše nasvědčuje tomu, že jméno patronky hudby, svaté Cecílie, rozhodně nenosí náhodou.
„Musica non grata môže byť zásadná v tom, že verejnosti predvedie aj výpravnejšie diela, než sa podarilo doteraz.“
„Už pri tak ranej kompozícii si teda uvedomíme, aký talent sme Kaprálovej predčasnou smrťou stratili.“
„Barytónové sólo bolo v podaní Svatopluka Sema až dojemným zážitkom.“
Pražská Státní opera zahájila v nedeľu 30. augusta svoju novú sezónu, zároveň však aj záslužný projekt Musica non grata. Tento štvorročný program je, ako naznačuje už názov, venovaný „nežiadúcim“ skladateľom, tým, ktorých život negatívne a mnohokrát tragicky ovplyvnila politická situácia. Na uvádzacom koncerte tak znela hudba Vítězslavy Kaprálovej, Alexandra Zemlinského a Bohuslava Martinů. Sólovo sa predstavili klaviristka Alice Rajnohová, barytonista Svatopluk Sem a organista Jan Kalfus, Orchestr a Sbor Státní opery dirigoval Karl-Heinz Steffens.
