„Daniel Žižka se dopracoval ke strhujícímu podání.“

„Matyáš Papp. Jméno, které si zapamatujme.“

„Designovaný šéfdirigent Janáčkovy opery Robert Kružík ten večer přišel skutečně sloužit.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu se vrátil do středověkých prostor Betlémské kaple, aby poskytl platformu studentům studujícím na škole, která, jak už její název napovídá, klade důraz na umění z opačného konce hudební periodizace. Výrazní představitelé Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka se za doprovodu filharmonického tělesa nabídli 24. dubna, kdy koncertní večer se vší žádoucí elegancí řídil dirigent Robert Kružík. 

Pro pražskou Konzervatoř a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka je příznačná otevřenost novým uměleckým směrům; otevírá obzor světa jazzu, popu, rocku, muzikálu a dalších žánrů. Že Symfonický orchestr Českého rozhlasu, flexibilní těleso rovněž otevřené žánrovým výletům, nabídl nejlepším ze studentů školy možnost sólového vystoupení, je možné označit za přirozené. Ale také chvályhodné, protože ne samozřejmé.

Prvním číslem koncertního programu, se stala Symfonická věta, absolventská skladba Jana Skorunky. Ošidnou je disciplína hodnocení premiérově uváděných skladeb… na první dobrou zákonitě leccos unikne. Nicméně od svěřence skladatele Jiřího Churáčka jsem slyšel hudbu vřelou, nepostrádající invenci, barvitou v plnosti zvuku, s pěkně prokomponovaným vplýváním jednotlivých celků (spíše než blokově stavěnou), tedy funkčně gradující a celkově spíše tradiční. Hudbu velmi příjemnou. (Škoda reprobednového „brumu“, který rušil intimní pasáže skladby, hlavně úvod, a který potenciálně bude slyšet v záznamu, který Český rozhlas Vltava vysílá 26. května večer.) Emočně zjitřený student Skorunka ve své skromnosti po úkloně zmizel z pódia tak rychle, že květina už mu nesená zůstala bez adresáta.

Poté na pódium přišel Jiří Vodička… tedy alespoň to jsem si na základě podobnosti se zjevem Jana Pavlase chvíli myslel. Jako zajímavé individuum charakterizované už absolvovanou Fakultou informatiky a managementu a získaným titulem inženýr se stal jedním z lidí, jehož si hudba do svých služeb povolala v pozdějším věku. Ježkovu konzervatoř letos absolvující student zahrál – stejně jako tak rád činí zmíněný koncertní mistr České filharmonie – Dvořákův Mazurek e moll, op. 49. Nejspíše jedna z prvních větších sólových příležitostí s regulérním orchestrem za zády trochu svázala Honzův interpretační projev, zejména z náročných dvojhmatů bylo znát, že houslista stále má respekt. V lyrické poloze ale ukázal velký potenciál krásného tónu. Svým skromným vyzařováním zanechal dojem „sympaťáka“.

Po houslích přišla k sólovému slovu příčná flétna v držení Moniky Čermákové. Svěřenkyně Maria Mesanyho, prvního flétnisty SOČRu, nastudovala klasicistní kus „Mozarta flétny“, francouzského tvůrce Françoise Devienna, který coby Mozartův současník flétnových koncertů napsal dokonce dvanáct. V Betlémské kapli zazněla první věta Sedmého a interpretka se s jejími nástrahami popasovala s odvahou a skvěle, nároky virtuozity byly naplněny. Nejvyšší tóny bych si od zlatovlasé dámy přál slyšet malinko otevřenější, ale to je jistě zapeklitá a obtížná záležitost.

V historii o kousek dál jsme se posunuli díky přednesu první věty Allegro con brio z Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 C dur. Nakráčel Jan Tetour. Hráč dle programového letáku pohybující se na pomezí klasiky a jazzu se ten večer tedy přiklonil na „vážnější“ stranu hudebního spektra. Líbilo se mi, jak i v místech svého tacet hudbu žil – ne že ‚si to odehrajte, než já začnu‘, ale bytí „při věci“ po celou dobu; něco jako jsem součástí celku, ne někým stranou či něčím víc… Klavírista se prezentoval hrou s jasným názorem a tektonicky logicky vystavěnou, zaujal mimo jiné brilantní kadencí v závěru; místy bych snad ocenil o kousek kulatější tón…

Po Beethovenovi přišel zlom. Úhelný kámen klasickohudebního repertoáru totiž vystřídal legendární tvůrce muzikálů Stephen Sondheim, jehož píseň Losing My Mind (zdařilá úprava z pera Jana Šestáka, rovněž posluchače „Ježkárny“) přišel jako jedno ze svých tří čísel zazpívat student skladby a zároveň už i pedagog zpěvu na téže škole Daniel Žižka (*2003). Bezprostředně po vídeňském klasikovi zpívat v místě dýchajícím středověkem na mikrofon muzikálový hit… to mi přišlo trochu moc. Ale budiž. Hodí se podotknout, že Žižka zpívající v Betlémské kapli, místě spjatém s husitským obdobím českých dějin, je docela humorná záležitost… Nesporně talentovaný jedinec se ve svém prvním čísle představil čistě jako zpěvák (tedy v oboru, kde už je profesionálem) a já se nemohl ubránit pocitu podcenění zpěvácké úlohy. Od kučeravého umělce, který má i muzikálové zkušenosti, bylo sice vše hlasově v pořádku, ale vizuální projev zůstával v hlavě a pódiový pohyb nefunkční ve své obecnosti. I gestiku je – zvlášť v případě cizojazyčných písní, u kterých snadno zanikne význam sdělení – nutné „pořešit“, spolehnout se na momentální inspiraci nemusí stačit a tentokrát jistě nestačilo, čemuž odpovídal vlažný ohlas publika. Sympatické ale bylo, že s každou další skladbou Daniel svůj výkon pozvedal. Jím zaranžovaný jazzový standard Misty ukázal už charismatičtější tvář zjevně uvolňujícího se pěvce (vynikající saxofonové sólo Platon Kacman), až závěrečnou autorskou 23:23 ve vůbec ne banálním orchestrálním aranžmá – včetně přidružené kapely v obsazení Michaela Černá (klavír), Daniela Humlová (basová kytara), Vojtěch Záhora (bicí), Platon Kacman – bylo možné označit za takřka strhující a konečně opravdu autenticky podanou. Vždy je o něco snaží interpretovat vlastní kus…

Matyáš Papp. Jméno, které si zapamatujme (pokud ho ještě neznáme). Stalo se mi toho večera reprezentantem rozdílu, kdy jedni své práci věnují úsilí, kdežto druzí ji žijí a jsou jí v dobrém smyslu posedlí. Z Matyáše jsem cítil to druhé. Dostat se na takovou úroveň už jako šestnáctiletý a coby student druhého ročníku (!) konzervatoře je skutečně nevídané a svědčí to o nějak nekompromisní mentalitě umělce, který týdenní dotaci hodin u nástroje počítá určitě spíš v desítkách než jednotkách. Výkon, co předvedl, snesl profesionální srovnání. Matyáš je jedním z těch, u kterých se jako diváci, nebojíme o výsledek, protože víme, že bude skvělý. Perličková prstová technika, úhozová špička, melodickým liniím přesně padnoucí frázování, silně muzikální projev výrazově neustále nějak odstiňující jednotlivé hudební myšlenky, hluboká koncentrace. Absolventovi stipendijní akademie MenART u posluchačů možná pomohl výběr široce oblíbeného repertoárového kusu v Gershwinově Rapsodii v modrém, to ale nijak nesnižuje, že si její sólový part vychutnal a divák tak spolu s ním.

Zvláštní ocenění si zasluhuje i výkon šéfa zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů a designovaného šéfdirigenta brněnské Janáčkovy opery Roberta Kružíka, který ten večer přišel skutečně sloužit. Cíleně nestrhával pozornost na svou osobu, neustále dával znát, že on není tím, kdo by měl být veleben, to talentované mládí si tentokrát zaslouží podporu a vzpruhu a osvěžení do dalšího svého snažení. Rozhlasoví symfonici pod rukama elegantního dirigenta doprovázeli spolehlivě, ochotně ustupovali v místech méně průrazného sólování studentů a i oni byli strůjci pohodového večera plného mladistvého drajvu. Díky.

Foto/ zdroj: Vojtěch Brtnický / SOČR