To nejlepší na závěr koncertu. Pánové Špaček a Sekera v Lednici
„Josef Špaček má krásně lehkou pravou ruku, nemá s ničím problém, ale nestaví to na odiv. Miroslav Sekera je pozorný, zkušený a výjimečný partner, obdobně nenápadný.“
„Dvě dua Z domoviny Bedřicha Smetany zazněla v rovnováze obou nástrojů, srdečně a kultivovaně.“
„Přídavek? Nic pečlivě nazkoušeného, naopak. Tím víc je výsledek, který byl muzikální a výrazově bohatý, hoden obdivu.“
Houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera připravili pro Lednicko-valtický hudební festival krásný recitál. Dokázali ho ovšem ještě vystupňovat a korunovat přídavkem. Druhá polovina sobotního koncertu v lednické zámecké jízdárně patřila totiž komorní hudbě Jeana Sibelia, a tak se rozhodli – velmi neortodoxně – přidat celou druhou větu z jeho Houslového koncertu.
Josef Špaček i Miroslav Sekera jsou skromnými a neokázalými, usměvavými a pohodovými muzikanty. Jejich skvělý koncert měl 5. října v Jízdárně zámeckého areálu v Lednici před třemi stovkami posluchačů naprosto festivalové parametry. Nabídl vídeňského klasika Ludwiga van Beethovena, českého mistra Bedřicha Smetanu a jeho novoromantický vzor Franze Liszta a poté, dramaturgicky velmi podnětně, větší porci z hudby finského národního klasika z přelomu století Jeana Sibelia.
Tématem letošního devátého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu je průnik svobodného zednářství do hudby. Má to logiku, na samém jihu Moravy, v souladu s volnomyšlenkářstvím a hodnotami doby osvícenství, po sobě Lichtensteinové zanechali v krajinářském konceptu území kolem Lednice a Valtic řadu projevů zednářské estetiky… Málo se ví, že ke svobodným zednářům, proslulému světovému společenství, patřili mezi skladateli – vedle Mozarta, dnes asi nejznámějšího mezi nimi – i Franz Liszt a Jean Sibelius. Jde ovšem jen o skryté souvislosti, o jejich myšlenkové zázemí, ne o konkrétní tvorbu. Pravé „zednářské“ hudby k obřadům tolik známo není, ale například Sibelius i takovou komponoval.
Špačkův a Sekerův komorní koncert měl pěkně sestavený program: po Beethovenově Sonátě pro klavír a housle a moll – ano, v originále jsou nástroje uvedeny v tomto pořadí – byla zařazena sólová klavírní skladba, Lisztova parafráze na Verdiho Rigoletta, po ní opět duo. Respektive dvě – Smetanova skladba Z domoviny. A v druhé polovině se vystřídal sólový klavír s komorní souhru opět. Od Sibelia zazněl výběr z Deseti kusů, op. 24, a pak Čtyři humoresky pro housle a klavír, op. 89.
Josef Špaček má krásně lehkou pravou ruku a Miroslav Sekera projevuje velkou empatii, a tak Beethovenova sonáta k potěše publika získala mimořádně zřetelnou artikulaci, jemnou dynamiku, krásná echa obou nástrojů, vzorově pozorná staccata a odtahy, vylehčené konce frází i vět a mnoho dalších detailů… – jinými slovy: od začátku až do konce, k robustnějšímu a rychlejšímu vyvrcholení celého díla, neutuchající výrazně muzikální parametry, atraktivitu a stylovost.
Sekerovo sólo v perlivě jemné, inteligentní i neokázale virtuózní připomínce Verdiho opery Rigoletto z pera Franze Liszta bylo kontrastujícím i oddechovým momentem. Pianistovo nedávné sólové CD obsahuje Smetanu a Liszta – a bylo to znát. Skladbě dal jistotu bez vnějškovosti. Dvě dua Z domoviny Bedřicha Smetany zazněla v rovnováze obou nástrojů, s odstíny jemnosti i jadrnější rozmáchlosti, bez zdůrazňování národního patosu, srdečně a kultivovaně.
Jeana Sibelia představil Miroslav Sekera výběrem šesti z desítky drobnějších skladeb z let 1895 až 1903, zařazených do opusu 24. Sólista v nich vystřídal náladovost s vyprávěním – zádumčivost, skotačivost, melancholii, zasněnou přemýšlivost, lehký patos, epičnost… Objevná položka programu ve velmi milé, vemlouvavě pozorné interpretaci. Měkký zvuk podrobně reagujícího klavíru Bösendorfer obzvláště zde vynikl – vysoko nad průměr.
Stejně podnětně zapůsobily čtyři Sibeliovy humoresky. Houslový part je v nich traktován docela virtuózně, s dvojhmaty a rozklady, flažolety a dalšími finesami, jeho náročnost je nicméně zrádně nenápadná. A často je ve struktuře schován nějaký popěvek. Jde o zajímavou, rozpustilou i rapsodičtější hudbu; při vědomí, že u nás běžně slýchaná není, byl její poslech výrazně osvěžující. Oba interpreti se pro ně nového úkolu, neotřelého dramaturgického podnětu festivalu, zhostili skvěle. Josef Špaček nemá s ničím problém, ale nestaví to na odiv. A Miroslav Sekera je pozorný, zkušený a výjimečný partner, obdobně nenápadný.
To nejlepší nicméně přišlo na konec. Pomalá věta ze Sibeliova Houslového koncertu, pochopitelně s klavírem místo orchestru, ostatně tak, jak se běžně repertoár zpočátku studuje, byla plná temnějších barev. Je to hudba až magického obsahu… Houslista před tímto přídavkem z pódia poznamenal, že je takové řešení – a my dodejme, že v koncertní praxi nepříliš obvyklé, nečekané, odvážné – napadlo až na místě. Nic pečlivě nazkoušeného, naopak. Tím víc je výsledek, který byl muzikální a výrazově bohatý, hoden obdivu.
Foto: LVHF / Pavel Kristián jr.
Příspěvky od Petr Veber
- Výlety páně Broučkovy do ‚šedesátek‘
- Dvořákovy Svatební košile jsou mistrovskou partiturou
- Martinů v souvislostech (19)
Druhá válečná symfonie - Varhany a varhaníci (44)
Ambasador francouzské hudby Michel Bouvard - Ondřej Havelka: Je dobře, když režisér umí noty