Utěšený český debut Dorothy Khadem-Missagh
„Noblesu a šarm svého vystupování přetavila i v umělecký výkon bez známek nervozity.“
„Všichni vystupující si zasluhují absolutorium.
„Akce byla v mnoha ohledech tak nějak příliš ‚normální‘.“

Rakouská klavíristka krkolomného jména, též dirigentka a hudební manažerka Dorothy Khadem-Missagh prožila český debut. Tedy alespoň co se týče jejího hráčského umění. Umělkyně, která už má na kontě dirigentský výstup s Moravskou filharmonií Olomouc, se v sobotu připojila k houslistovi Václavu Dvořákovi a violoncellistovi Vojtěchu Urbanovi, dvěma hráčům smyčcového Doležalova kvarteta. Divákům v Sále Martinů na pražské HAMU v rámci koncertní řady Qu@rtet+ společně nabídli příjemný pořad z děl českých klasiků.
První polovina koncertu sestávala výhradně k odkazu Leoše Janáčka. Klavíristka a dirigentka Dorothy Khadem-Missagh se nejprve představila samostatně a z díla hukvaldského rodáka vybrala oblíbenou Klavírní sonátu 1. X. 1905 „Z ulice“. Původně třívětá kompozice (třetí díl Janáček v návalu sebekritiky vytrhl a spálil) má části s označením Předtucha a Smrt. Velmi závažné téma reagovalo na tehdejší brněnské společenské dění a konkrétně na tragickou událost, kdy byl na demostraci smrtelně raněn dělník František Pavlík. Emočně vyhrocenou řekněme politickou látku Janáček podobně silně ztvárnil hudebně. Khadem-Missagh dílo podala spíše zasněně melancholicky než zemitě syrově, sympaticky bez notové opory tak nabídla spíše neobvyklé pojetí známé kompozice. Celkově si počínala velice profesionálně zkušeně a noblesu a šarm svého vystupování přetavila i v hodnotný umělecký výkon bez známek nervozity. Následující číslo Pohádka pro violoncello a klavír představilo druhého ze tří vystupujících večera, violoncellistu Doležalova kvarteta Vojtěcha Urbana. Příjemné, usměvavé muzicírování umělce představilo v příznivém interpretačním světle. Hrál bez patosu, zato s výrazem, bez virtuózního aspektu, přesto člověk cítil technický nadhled. S Dorothy tvořil jednoduše velice sympatický pódiový pár. Jediná Janáčkova dochovaná sonáta pro housle a klavír zazněla jakožto poslední kus před přestávkou. Příležitost předvést svůj um obdržel houslista, též decentní moderátor večera, primárius Doležalova kvarteta Václav Dvořák. Po pauze všichni tři interpreti zahráli Dvořákovo – míněn Antonín, nikoli Václav – právem populární klavírní trio s přízviskem „Dumky“. Efektní dílo zaznělo v mnohdy závratném tempu přitažlivě usazeně, melodické bohatství českého velikána bylo žádoucím způsobem vyneseno na povrch, výsledný tvar vůbec nepůsobil tak, že účinkující se k první společné zkoušce setkali teprve před několika dny. Všichni vystupující si zasluhují absolutorium. Ochotně přidali úpravu písně Když mne stará matka z Dvořákova cyklu Cigánských melodií.

Koncert byl navštíven trochu smutně skromně, což vede k úvahám o funkčnosti potažmo i celé koncertní řady. V nasycené Praze mají tyto druhosledové koncerty těžký život – ti největší pořadatelé postupně čím dál více vysávají zájem místního publika, ti menší zase stále starostlivěji usilují o, řečeno ošklivě, „drobky, co spadnou pod stůl“; navíc nejspíš nepomohlo, že koncert cyklu se konal netradičně v sobotu – jeho skalní příznivci jsou naučení chodit spíše v obvyklý čtvrtek.
Přesto si říkám, že se koncert, navzdory solidní viditelnosti například na sociálních sítích, měl trochu odvážněji vyčlenit z řady. Základní, tentokrát porušený koncept koncertní řady označený qu@artet+, čili sestava smyčcového kvarteta plus „něco navíc“ může být nosná, český debut rakouské klavíristky je zajímavý, dále už však pozorujeme aspekty v Praze přítomné na pravidelné bázi: dramaturgie večera byla příjemně hladká a přirozená, Sonátu „Z ulice“ i trio „Dumky“ ale slýcháme často, koncertní prostor Sálu Martinů na HAMU je standardní a možná nejvytíženější lokací klasické hudby v Praze, sestavu klavírního tria v hlavním městě také dobře známe (Smetanovo trio, Trio Bohémo, The Trio, Dvořákovo trio), osoba rakouské pianistky je přitažlivá, nedávno a opakovaně ale v Rudolfinu hrál Trifonov (reflexe ZDE a ZDE), křídlo Steinway rezonující ve Dvořákově síni nabízí jistě výraznější čistě zvukový požitek, o kvalitě ostatních nástrojů by se také dalo hovořit ve smyslu, že ji v metropoli slýcháme vyšší. V mnoha ohledech si zkrátka myslím, že akce byla tak nějak příliš „normální“, pražskému divákovi nevzbudila pořádnou zvědavost, hrála trochu moc na jistotu.

Vcelku často jsem napomínán, že ve svých textech nechávám příliš volný průchod negativní kritice, často si zároveň stýskám, že ji lidé nepovažují za konstruktivní. Všechno je míněno v dobrém, nechci vidět jen problém, v sobotu 12. října se samozřejmě našla také spousta pozitiv, z nichž asi nejvýraznějším se mi stala violoncellová hra Vojtěcha Urbana. Jeho medové legato je při krásné barvě tónu radostí poslouchat, ale hlavně zaujal svou nápadnou schopností žádoucího frázování. Každá jeho melodická linie má jemný začátek, má měkký konec i logický vývoj mezi. Klavíristce Dorothy Khadem-Missagh zase náramně sluší komorní hra (snad i vice než ta sólová), její inteligentní doprovod má v dobrém slova smyslu podpůrný ráz a umělkyně zejména čiší herní jistotou a muzikalitou, do které se jistě kromě zkušeností ansámblových a sólistických propisuje i činnost dirigentská. Houslista Václav Dvořák také podal spolehlivý výkon a přinesl zase jinou kuličku hudebnické mozaiky. Rodinný charakter setkání navíc určitě přispěl k uvolněnému výkonu interpretů, kdy za vrchol večera jsem považoval Janáčkovu Pohádku – cellista s klavíristkou přinesli pestrobarevně výrazovou pestrost i technickou svrchovanost, a to v příkladně komunikované vzájemné souhře. Všem interpretům děkuji za pohodový večer.

Foto: z Facebooku souboru
Příspěvky od Daniel Pinc
- Krásný dech Belfiata
- Kristina Vocetková: Lidé se mě ptají, jestli jsem Židovka
- Povzbudivá přehlídka individualit MenARTu
- Pohodová vycházka porevoluční Paříží s Alenou Hönigovou
- Luksova bezelstná demonstrace limitů SOČRu
Více z této rubriky
- Bez hudby je člověk smutný, na operu jít je nutný!
- Brilantní Prokofjev Jana Mráčka a strhující Sibeliova Sedmá v Hradci Králové
- Dvě premiéry jednou ranou. Česká filharmonie svého posluchače nešetřila
- Krásný dech Belfiata
- Košický Král Roger zůstal stát na půli cesty
- Na Hromnice o festival více. Pochvala jeho dramaturgii
- Pražští komorní sólisté zahájili cyklus koncertů Mistři souzvuku
- Příjemný a pohodový Český filharmonický sbor. Otazník nad tím Piazzollou…
- Beethovenova Devátá v bratislavské Redutě v lehkém, téměř bezstarostném modu
- Kouzelná flétna Barbory Horákové má víru v člověčenství. Vídeň aplauduje