KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Veverka & Englichová aneb Když dva vydají za osm english

„V úvodu Grido del pastore od Sylvie Bodorové si zasloužily pozornost nejen znějící tóny hoboje, ale i pomlky, které Vilém Veverka vnitřně poslouchal snad ještě intenzivněji.“

„Swingový rytmus a jazzové harmonie byly hlavními ingrediencemi skladby Harpicide at midnight.“

„Vyznění díla Jiřího Gemrota záviselo přímo na hudební kreativitě a intenzitě prožitku obou interpretů.“

Finále plzeňské abonentní řady Kruh přátel hudby se uskutečnilo 12. června 2024, tradičně v Domě hudby. Původně avizované Pražské dechové okteto bylo z důvodu nemoci zastoupeno duem Veverka & Englichová. „Jich je osm, my jsme dva,“ bilancoval v úvodní řeči hobojista a nově i pedagog Ostravské univerzity Vilém Veverka. Společně s Kateřinou Englichovou, neméně výraznou osobností nástroje harfy, se proti této „přesile“ osvědčili; každý z nich vydal hudebně ne za dva, ale rovnou za čtyři!

Kromě změny účinkujících se pak za letu měnil částečně i program, o čemž se publikum dozvídalo z úst Viléma Veverky, který poutavě, erudovaně a s očividným elánem uváděl každou skladbu zvlášť. Zatímco ve vzorně přetištěných programech vše odpovídalo podtitulu 21only?, nakonec bylo z této podmínky sleveno a koncert orámovaly dvě díla z období impresionismu, což posluchač nepřipravený na příval soudobé hudby jistě s povděkem kvitoval.

První na programu uvedený skladatel Jiří Gemrot byl tedy „poslán na střídačku“ a místo něho nastoupil Maurice Ravel se suitou Tombeau de Couperin, překládanou jako Náhrobek Couperinův, vzhledem k oslavnému významu takto pojmenovávaných kompozic bych si však dovolil navrhnout překlad Památník. Ravel jej původně složil pro sólový klavír a později některé jeho části instrumentoval pro orchestr. Červnového večera zazněly tři části – Prélude, MenuetRigaudon – v úpravě Otomara Kvěcha pro hoboj a harfu. V první části jsme mohli u hobojisty obdivovat technické zvládnutí běhů, při kterých mechanika nástroje svižně a jemně klapala jako strojek švýcarských hodinek. V následující části (Menuet) mohly ještě více zazářit lyrické schopnosti Viléma Veverky. Kateřina Englichová podporovala výstavbu zřetelným dynamickým odstiňováním a detailní prací s mezihrami/dovětky. Během Rigaudonu se pak její ruce pocitově účastnily tohoto čilého francouzského tance ze 17. století, kdy při staccatech odskakovaly od strun–parketu jako temperamentní dvojice na veselce. Skvěle fungovala i souhra obou hudebníků, stojící převážně na nádeších Viléma Veverky a jeho pohybech podřízených hudební logice.

Taneční hudbu vystřídal mimohudební program – skladba Grido del pastore (Pastýřův pláč) od Sylvie Bodorové. Skladba začala recitativním monologem hoboje, kdy na jeho prosebná slova stroze odpovídala ozvěna hor – harfa. V tomto úseku si zasloužily pozornost nejen znějící tóny hoboje, ale hlavně pomlky, které Vilém Veverka vnitřně poslouchal snad ještě intenzivněji. Následně došlo ke ztotožnění obou nástrojů – kámen se nad pastýřem ustrnul – a melodická linie se rozpletla do dvou. „Originální“ dokomponování díla přišlo ze strany publika, kdy do posledního tónu hoboje – nekončícího, pomalu se rozlévajícího do všech koutů percepční roviny – někdo najednou zakašlal; jako jehla na balonek!

Změnu nálady na hravost a dravost přinesla skladba americké skladatelky a harfistky Pearl Chertok: Harpicide at Midnight, volně přeloženo jako Půlnoční mordování harfy (herbicid – harficid). Skladba je součástí suity Around the Clock, v níž Pearl Chertok hudebně ilustruje bezstarostné a hýřivé momenty dne (v té době) moderní ženy. Swingový rytmus a jazzové harmonie byly hlavními ingrediencemi skladby, ve které Kateřina Englichová předvedla kromě své extrovertní stránky i speciální techniky hry na královský nástroj: rychlé zabrání několika strun po i proti směru, jako by se harfa stala na chvíli kytarou, dále pak též bubnování a ťukání na korpus.

Jazz, byť v abstrahovanější formě než u Pearl Chertok, byl slyšet i ve Dvou kusech pro hoboj a harfu od Josefa Vejvody. V prvním kusu se rytmický motiv exponoval v harfě, promenádoval se tam a zpět (crescendo, decrescendo) jako na módním mole, teprve při jeho třetím příchodu se přidal hoboj. Technická náročnost byla umocněna specifickými požadavky na intonaci a artikulaci tohoto nástroje, který měl místy napodobovat pozounově nasazovaný a vázaný tón. Virtuózní provedení prvního kusu vyvolalo spontánní potlesk u části publika, které jinak ctilo netleskání mezi větami. Již v prvním kusu složitá rytmická složka se ve druhém stává ještě komplikovanější, takřka protichůdnou: v harfě je rytmus prakticky celou dobu ostinátní, zatímco hobojová linka je volná a pohyblivá jako fáborek ve větru. I s tímto si interpreti s přehledem poradili, stejně jako s kadenčními oblastmi. Dále je třeba upozornit na vhodné zdůraznění formy pomocí mocných pauz, sloužících „prvoposluchači“ jako solidní kontury.

Po přestávce byla na řadě skladba věnovaná přímo duu Veverka & Englichová: Variace na Phuy Lied od Jiřího Gemrota, premiérovaná v roce 2020 na festivalu Hudební léto Kuks. Vyznění díla snad více než u jiných čísel záviselo přímo na hudební kreativitě a intenzitě prožitku interpretů, jimž se i přes komplexní a nezakořeněný charakter skladby dařilo vykreslovat řadu konkrétních zvukových krajin a nálad, a díky tomu udržet pozornost posluchače.

Oficiální program večera se uzavřel třemi původně klavírními skladbami Clauda Debussyho. První z nich Rêverie hned v úvodu zaznamenala výrazné rubato hoboje, volně se pohybujícího nad stabilním rytmem, zde ve formě jemných rozkladů akordů v harfě. Arabesque jako druhá skladba byla svěžím závanem mládí: zahraná s gustem, artikulovaná živě a odlehčeně s blyštivými ozdobami. Poslední kompozice Prélude zase zaujala narativní bohatostí, kterou oba interpreti odkrývali svou promyšlenou a citlivou hrou.

Zasloužený potlesk neutuchal, a tak se duo rozhodlo odměnit publikum přídavkem. Než tak stačilo učinit, musel Vilém Veverka ještě řešit nezvyklou situaci, totiž dvojici odcházejících posluchačů ze sálu. S nadhledem sobě vlastním se s nimi rozloučil a posléze ještě žertovně prohodil směrem k rozptýlenému sálu: „Tak ono nebude ticho!?“ Za okamžik už zněl tangový rytmus písně La fortezza dei grandi perché od Ástora Piazzolly. Konec dobrý, všechno dobré.

Foto: Ondřej Pastor

Matouš Kos

Klavírista, grafický designér a publicista

Po absolvování Církevního gymnázia v Plzni se zaměřil na umění, k němuž měl, pocházeje z hudebnické rodiny, vždy blízko. Na Konzervatoři Plzeň se věnuje hře na klavír, na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara pak grafickému designu a vizuální komunikaci. Synergii obou studovaných oborů nachází například při tvorbě divadelních plakátů, dále ho fascinují možnosti propojení hudby a (pohyblivého) obrazu. Kromě klasické hudby mu imponuje jazz – svou činností si klade za cíl oba žánry popularizovat.



Příspěvky od Matouš Kos



Více z této rubriky