KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Závěrečný koncert komorní řady SOČRu korunovalo obsazení s Popelkou a Müller-Schottem english

„S každou další větou vzájemné hudební sepjetí gradovalo a hudebníci jako by stále více nacházeli ‚společnou řeč‘.“

„Říká se, že vynikající sóloví hráči nejsou příliš dobrými komorními partnery, Müller-Schott však potvrdil, že u těch skutečně nejlepších je pravdou pravý opak.“

„Finále pak už byla jen čirá radost, kdy si všichni muzikanti s úsměvem užívali každý jednotlivý takt a kouzlili tím zároveň úsměvy na tvářích všech přítomných posluchačů.“

Poslední koncert komorní řady S – Studio 1 Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) se uskutečnil 11. června. Nabídl posluchačům mimořádné komorní uskupení, v němž společně se členy SOČRu – koncertním mistrem Petrem Zdvihalem a zástupcem vedoucího violové skupiny Matoušem Hasoněm – vystoupil v klavírním kvintetu nejen jejich současný šéfdirigent Petr Popelka, ale také sólista světového renomé, německý violoncellista Daniel Müller-Schott. Ke klavíru usedl vynikající Miroslav Sekera, jeden z nejvyhledávanějších českých klavíristů. Na programu stálo Adagio a Allegro Roberta Schumanna a Klavírní kvintet A dur „Pstruh“ Franze Schuberta. Koncert zároveň přenášela rozhlasová stanice ČRo D-dur. Jak se dalo čekat, mimořádné uskupení přineslo i mimořádný zážitek.

Koncert ve Studiu 1 měl zajímavou atmosféru. Posluchač zde měl pocit, že se ocitá na koncertě a zároveň na rozhlasovém natáčení, což ostatně přesně tak bylo. Pořadem provázel Lukáš Hurník, který v úvodním slovu krátce představil první skladbu, známé Adagio a Allegro Roberta Schumanna. Schumann napsal tento komorní kus v roce 1849 s volitelnou kombinací nástrojů – pro lesní roh, violoncello, nebo housle s klavírem. Lukáš Hurník připomněl, že se u Schumanna projevovaly v průběhu celého života příznaky schizofrenie, což se promítá i do charakteru této skladby. Je tvořena dvěma velmi kontrastními částmi. Něžné, půvabně romantické Adagio střídá vášnivé, až extaticky výbušné Allegro.

Petr Popelka je v hudebním světě doslova zjevením. V celkem nedávné době nastartoval naprosto závratnou a strmě stoupající kariéru světově uznávaného dirigenta, zároveň je však už od dob svých studií na Pražské konzervatoři považován za mimořádného kontrabasistu, který po absolvování Hochschule für Musik u Božo Paradžika působil téměř deset let jako první kontrabasista ve Staatskapelle Dresden. Kromě toho je velmi nadaným hudebním skladatelem a na dnešním koncertě prokázal, že k tomu všemu také vynikajícím klavíristou. Daniela Müller-Schotta totiž doprovodil v Adagiu a Allegru na klavír právě on.

Violoncellistu Daniela Müller-Schotta není třeba představovat. Rodák z Mnichova, žák Heinricha Schiffa, Stevena Isserlise a krátce také samotného Mstislava Rostropoviče na sebe upozornil už v patnácti letech vítězstvím na Mezinárodní soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě. Od té doby odehrál nespočet sólových i komorních koncertů na největších mezinárodních pódiích a zařadil se mezi hvězdy skutečně světového formátu.

Adagio a Allegro v podání Müller-Schotta a Popelky bylo kouzelné. Violoncello Daniela Müller-Schotta se v Adagiu rozezpívalo ve vroucném a láskyplném vyznání a klavír ho velice citlivě podbarvoval. Výsledkem byl skutečně niterný a hluboký projev, umocněný vynikajícím hudebním propojením obou interpretů. Allegro vtrhlo do sálu s vášnivou, jiskrnou energií. Radost z hudby čišela z obou interpretů a veškeré tempové změny byly tak kompaktní, jako by spolu oba interpreti dýchali. Müller-Schott svým bravurním provedením opět potvrdil, že se právem řadí mezi světovou „top class“.

Po první skladbě následoval krátký rozhovor s Petrem Popelkou, v němž Lukáš Hurník zmínil Popelkův nejčerstvější úspěch: jmenování do funkce šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Při srovnávání svých tří interpretačních oborů, dirigování, hra na kontrabas a komorní hra, vysvětlil mladý dirigent skromně, že zkušenosti ze všech oborů, kterými se zabývá, se u něj vzájemně prolínají a zúročují a hudba je pro něj vždy především o komunikaci, což se zračí v kterémkoliv ze jmenovaných odvětví. Pravděpodobně neexistuje lepší odpověď.

Ve druhé části koncertu se na pódiu objevili již všichni protagonisté, aby se sešli u nádherného Schubertova kvintetu. Tato má oblíbená skladba je napsaná tak, že všechny nástroje spolu neustále vzájemně komunikují, každý dostane svůj prostor a žádný se nemusí cítit upozaděný. Schubert napsal tento kvintet už ve 22 letech a na popud sponzora, který si skladbu objednal, zakomponoval do předposlední věty téma své stejnojmenné písně.

V kvintetu se Popelka chytil kontrabasu a místo u klavíru již přenechal Miroslavu Sekerovi. Od první věty byla patrná skvělá vzájemná spolupráce mezi všemi interprety. Přesto s každou další větou vzájemné hudební sepjetí gradovalo a hudebníci jako by stále více nacházeli „společnou řeč“. Zejména třetí věta, Scherzo, byla zvukově úžasně vybalancovaná, vtipnost a hravost přímo čišela z očí každého hráče. Popelka tančil s kontrabasem v ruce a nenechal nikoho na pochybách, že tento nástroj ovládá skutečně bravurně.

Ve čtvrté větě dostává každý nástroj vlastní prostor v rámci jednotlivých variací. Petr Zdvihal a Miroslav Sekera ukázali skutečně famózní technickou brilanci. Zejména Sekera se ve „své“ variaci posunul až téměř na hranici tempových možností, přesto se z jeho hry ani na chvíli nevytratila lehkost a hravost, se kterou posluchačům servíroval i ty nejvirtuosnější pasáže. Müller-Schottovo sólo v „cellové“ variaci opět připomnělo, že v kvintetu vystupuje „pan sólista“. Říká se, že vynikající sóloví hráči nejsou příliš dobrými komorními partnery, Müller-Schott však potvrdil, že u těch skutečně nejlepších je pravdou pravý opak. Kromě svých sólových pasáží, kde se jeho nástroj rozsvítil nad ostatními, působil jako skvělý komorní hráč, který tvořil součást společného zvuku a nijak se nesnažil vyčnívat a narušovat tím celistvost souborové hry.

Finále pak už byla jen čirá radost, kdy si všichni muzikanti s úsměvem užívali každý jednotlivý takt a kouzlili tím zároveň úsměvy na tvářích všech přítomných posluchačů. Závěrečný nekončící a bouřlivý aplaus byl logickým vyústěním tohoto mimořádně příjemného večera. Doufejme, že jsme toto složení hudebníků neslyšeli společně na jednom pódiu naposledy.

******

Foto: Michal Fanta

Barbora Prokopová

Barbora Prokopová

Klavíristka a pedagožka

Klavíru se věnuje od útlého dětství, vystudovala plzeňskou konzervatoř (Miroslav Brejcha) a HAMU v Praze (Prof. Ivan Klánský) s roční stáží na Sibeliově akademii v Helsinkách (Ilmo Ranta). Je vítězkou Mezinárodní Smetanovské klavírní soutěže v Plzni a Mezinárodní klavírní soutěže v Jürmale v Lotyšsku. Během studií získávala pódiové zkušenosti jako sólová a komorní hráčka, absolvovala prestižní klavírní kurzy v ČR i v zahraničí (California Summer Music v USA, ISA Reichenau v Rakousku, Kallio-Kuninkala ve Finsku). Od roku 2019 působí na konzervatoři v Plzni jako pedagožka a korepetitorka. Svou lásku ke komorní hře nadále zúročuje v komorních souborech Czech Philharmonic Virtuosi a Quintetto della Trota. Od roku 2014 působí jako autorka a redaktorka obecních novin v Nebílovech u Plzně.



Příspěvky od Barbora Prokopová



Více z této rubriky