„Nová inscenace Rusalky na scéně Janáčkovy opery především není pohádkou pro děti.“

„Čeká-li někdo na kultovní árii Ježibaby Čurymury fuk, nebo na komické duo Hajný + Kuchtík, nedočká se.“

„Lesní žínky jsou tak jediným odlehčujícím prvkem inscenace.“

Opera Rusalka Antonína Dvořáka je českým hudebním klenotem. Operní režiséři nepřestávají hledat její účinný výklad. David Radok na brněnské scéně sáhl Rusalce až na dno duše a zbavil ji pohádkového nimbu. Tragická láska v neutrálních kulisách a podaná mistrovskými pěveckými i hereckými výkony, je kruté psychodrama. Nádherná Dvořákova hudba pod taktovkou Marka Ivanoviće je stále stejně nesmrtelná a sdělná.

Nová inscenace Rusalky uvedená 5. dubna na scéně Janáčkovy opery především není pohádkou pro děti. Což je možná škoda, ale je dobré vědět, než se na ni divák vypraví, že jde o podívanou velmi deprimující. Režisér David Radok odvedl precizní a obdivuhodnou psychologickou práci a dokázal z operních pěvců, především Rusalky a Prince, udělat opravdové herce, se kterými uskutečnil skutečné psychologické sondy do duše. Tomuto přístupu se nevyhnuli ani představitelé Vodníka, Ježibaby či Cizí kněžny, a dokonce ani lesních žínek. Inscenace doznala také oproti dosavadním podobám libreta Jaroslava Kvapila zásadních změn a režisér vypreparoval všechny odlehčující prvky. Čeká-li někdo na kultovní árii Ježibaby Čurymury fuk… nebo na komické duo Hajný + Kuchtík (či někdy Kuchtička), nedočká se, bylo škrtnuto zcela. Dokonce chybí i závěrečné osudové zvolání Vodníka „Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti…“, což je možná škoda, ale režie má jiný názor… 

Ale od počátku – scénu si dělal režisér David Radok sám, na základě konceptu scénografa Larse-Åke Thessmana. Prázdný prostor místnosti v šedo-tyrkysové barvě vody je obehnán stěnami s okny a zpočátku nelze poznat, zda-li je to nádvoří zpustlého zámku, nebo vybydlená místnost se starým, suchým rákosem. Dveře a obrovská okna jsou otevřenou cestou do světa. Zatím. Ve druhé polovině opery se zadní stěna zruší a prostor se otevírá do celé obrovské hloubky jeviště Janáčkova divadla. Vzadu je budova s okny, snad zámek. Poslední dějství se vrací do vybydlené místnosti, ve které se postupně uzavírají dveře i všechna okna, až zde zůstane Rusalka uvězněná ve tmě necitelnou vodní mocí. Hlubiny jezera či vlastní, zničené duše. 

Už začátek opery je depresivní, čímž se režisér připravil o možnost dalšího vývoje v nějakém psychologickém oblouku. Rusalka přece na začátku touží po duši plné lásky a těší se na Prince; i když má pochybnosti, věří, že uspěje. Zde je vyděšená už na samém počátku. V neforemné dlouhé tunice barvy stejné, jako jsou stěny, se bojí, už když se svěřuje Vodníkovi. Leká se Ježibaby, vyděsí ji ponížení, když jí Ježibaba sundá paruku krásných dlouhých rusých vlasů a nechá ji s civilním copem. Rusalka je všechno, jen ne krásná, dokonce ani v bílých svatebních šatech ne. Vztah k Vodníkovi i k Ježibabě je ostýchavý, i když jim důvěřuje. Vodník je starý porybný, v dlouhém černém plášti, s nepříliš vábnými návyky, ale jeho postava je majestátní. Překvapuje Ježibaba, žádná lesní čarodějnice, ale zestárlá a věcná uklízečka. Odcizeně působí scény Cizí kněžny a hlavně sboru, v surrealisicky působících černých róbách a se strojovým jednáním. Princ postupně dává Rusalce tvrdě znát, že život není pro chladnou a bojácnou dívku, ale přesto se k ní vrací zdeptán, viditelně o dvacet let zestárlý. Poslední polibek Rusalky je energický, přesto je závěr opery civilně bezradný. Jakoby se režie během děje zcela vyčerpala a na závěr už nezbylo. Zdeptaná je Rusalka i Princ, který sice umírá, ale přitom pomalu odchází sám z jeviště. Umírat se dá i pomalu…

Hudba Antonína Dvořáka zní z orchestřiště nezměněna, plná emocí, nadějí, melodiky a bohaté harmonie. Dirigent Marko Ivanović si zakládá na plastičnosti i dynamice, dobře vycházely široké plochy, dirigent dbal na podporu sólistů a zvuk orchestru je nekryl. Škoda, že orchestru občas nevycházely fráze v pianech, zejména dechové nástroje měly problém s intonační přesností, s nasazením i souhrou, naopak krásně vyzněla sóla harfy. Sbor dobře připravený Pavlem Koňárkem si zachovával kompaktní postavení na scéně, i proto sborové části vyzněly hutně, precizně, s měkkostí zvuku.

Špičkové pěvecké výkony podávali protagonisté. Sopranistka Jana Šrejma Kačírková přinesla barevný volumen, schopný niterných pian i široké, postupně gradující kantilény, vrcholící v kulatých, plných výškách. Je schopná zpívat nosně a srozumitelně i v neuvěřitelných polohách, vleže na zemi i na stole, zabalená a schovaná před světem do velkého ubrusu, i stojící u zadní stěny, zády k publiku. I když fyziologicky působí jako křehká a zlomená bytost, hlas je stále pevný a emocionální poselství, jež posílá publiku, je přesvědčivé. 

Princ v podání Petera Bergera je bezohledný a smyslný, Rusalka je pro něho kořist. Že se mu nepoddá, považuje za urážku a chová se násilnicky. Pěvecký výkon nabízí nepřeberné množství barevných odstínů, je v něm sladkost i brutalita, výšky jsou bezproblémové a jisté. V závěru si pohrává s piany, i když je zlomený psychicky, hlas má stále barvu. Na jevišti zůstává osamocen a nezbývá mu, než odejít se sklopenou hlavou. 

Postava Vodníka je démonická, i když vizuálně tak nepůsobí. Jan Šťáva zde podává svůj vrcholný výkon jak herecký, tak především pěvecký. Hluboký bas v širokém zvuku naplnil bohatým témbrem, takovým, jaký by postava měla mít, aby evokovala moudrost a bezpečí. Herecké vyjádření je přitom civilní, až cynické, a to jak vůči žínkám, tak především vůči Princi, kterého neváhá tvrdě inzultovat. Za nenápadným zevnějškem se skrývá mocná energie a smysl pro spravedlnost, o které ví, že je jen iluzí.

Ježibabu představuje Václava Krejčí Housková. Civilní projev doplňuje otevřený a vyrovnaný mezzosoprán, s blyštivým odleskem a přesnou výslovností. Je věcná, její cit se projeví jen lehce, když radí Rusalce prolít Princovu krev, to prý dělá člověka člověkem. I když přišla o parádní árii, zachovává si dramatičnost postavy.

Cizí kněžna v podání Elišky Gattringerové je ztělesněním sexuální žádostivosti a ženského sebevědomí. Hlas je silný, lesklý, hutný a herecký projev nepostrádá osudovost a dravost.

Lesní žínky jsou tak jediným odlehčujícím prvkem inscenace. Trio Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová působí půvabně a svěže, v druhém výstupu i dravě, a jejich hlasy jsou příjemně barevně sladěné. Jsou tvárné i pohybově a v choreografii Andrey Miltnerové vnášejí do inscenace bystrý vír emocí. Lovcem za scénou je Tadeáš Hoza, zaujal měkkostí i zvučností hlasu i bezchybností zpěvu za scénou. Poněkud nejasná je němá dívčí postava, jakési alter ego Rusalky, provázející ji za okny místnosti, do které pomáhá Rusalku uzavírat. Jediné, co působí zbytečně a nepatřičně, je malé akvárium, do kterého Rusalka dává ruce: „Ta voda studí…”

Nová inscenace Rusalky na scéně Janáčkova divadla je čisté, drsné psychologické drama. Má v sobě emoční náboj a poselství lidskosti, která se postupně ztrácí v osudovém vyznění. Je to precizní a do důsledku vycizelované divadlo, které zcela abstrahuje od poetičnosti. Nejde o pohádku, ale o krutou realitu. Brát na tuto inscenaci děti není dobrý nápad, stejně jako chtít se zde odreagovat při měsíční romantice. Opera zde dostává úplně jiný rozměr, než na jaký jsme u klasického operního kusu zvyklí. Nejsou potřeba žádné zcizující berličky či výklady v jiných, krutých soudobých souvislostech a přitom je to zcela současný a reálný příběh. Geniální režie Davida Radoka přibíjí diváky do sedadel a vhání slzy do očí. Nepřináší radost, a dokonce ani katarzi, právě proto, jak mrazivě a pravdivě je lidská.

Foto: Národní divadlo Brno / M. Olbrzymek