Program druhého koncertu abonentní řady C České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina 28. ledna 2026 můžeme beze všech pochyb označit jako francouzský. Tři ze čtyř skladatelů večera – Albert Roussel, Maurice Ravel a Guillaume Connesson – jsou rodilí Francouzi. Čtvrtý autor, George Gershwin, není Francouz, ale jeho ‚jazzovou’ symfonickou báseň Američan v Paříži lze stěží vnímat jinak než jako osobitý americký hold francouzskému hlavnímu městu (a jedné z nejvýznamnějších kulturních metropolí světa). V čele České filharmonie stanul dirigent Stéphan Denève, taktéž rodilý Francouz. Marie-Ange Nguci, sólistka Ravelova Klavírního koncertu pro levou ruku a orchestr, se sice narodila v Albánii, ale už ve dvanácti letech se přestěhovala do Francie, aby studovala na Pařížské konzervatoři.

Hodinu před začátkem koncertu nabídla Česká filharmonie v Sukově síni posluchačům Preludium, které připravili Petr Kadlec a Pavel Ryjáček. Zájem byl veliký, sál byl zaplněný takřka do posledního místa. A kdo přišel, nelitoval. Oba pánové se nejprve pokusili definovat francouzskou hudbu – vtipně, duchaplně a zajímavě. Do druhé části Preludia přizvali pak na pódium k rozhovoru dirigenta Stéphana Denèva, který se ukázal být společníkem mimořádně zábavným a sympatickým.

V úvodu koncertu zazněla 2. suita z baletu Bakchus a Ariadna, op. 43, Alberta Roussela. Skladatel zpracoval v tomto baletu známý mytologický příběh o tom, jak se bůh vína Bakchus zamiloval do krétské princezny Ariadny, kterou na ostrově Naxos zrádně opustil hrdina Théseus. Ve druhé suitě uplatnil Roussel hudbu z druhého aktu svého baletu. Děj tohoto aktu (dá-li se o ději vůbec mluvit) je prostinký, což je zjevné i z podrobných scénických poznámek, jimiž autor vybavil svou partituru. Názvy hlavních částí jsou: Spánek a probuzení Ariadny, Ariadna hledá Thésea, Bakchův tanec, Polibek, Ariadnin tanec, Tanec Ariadny a Bakcha, Bakchanále a Korunovace Ariadny. Rousselova hudba je po všech stránkách obdivuhodně kultivovaná a elegantní a vyznačuje se křehkou, mnohdy až impresionistickou barevností. Dirigent dokázal z oné křehké barevnosti vytěžit maximum, tok hudby mnohdy působil dojmem, jako by opalizoval (Spánek a probuzení Ariadny, Polibek), ale slyšeli jsme i řadu míst s báječným rytmickým švihem (Bakchův tanec, Tanec Ariadny a Bakcha). A závěrečné Bakchanále vyznělo vskutku velkolepě.

Druhým číslem večera byl slavný Ravelův Koncert pro klavír levou rukou a orchestr. Ravel vytvořil tuto skladbu na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který přišel v první světové válce o pravou ruku. Přestože mezi sólistou a autorem došlo po dokončení díla k ostrým názorovým třenicím, Wittgenstein nakonec ustoupil ze svých požadavků a hrál koncert v takové podobě, jak si Ravel přál. Dnes se skladba řadí, přes svou extrémní obtížnost, k nejoblíbenějším klavírním koncertům 20. století. Osmadvacetiletá Marie-Ange Nguci je umělkyně více než pozoruhodná. Je totiž nejen výtečná klavíristka (za album En Miroir, které vydala ve svých dvaceti letech, získala ocenění Choc de Classica), ale vystudovala také dirigování a kulturní management, hraje na varhany a na violoncello a údajně má i neobvyklé jazykové nadání.

Začátek Ravelova koncertu je značně potemnělý, málem depresivní – bezpochyby se v něm odrážejí válečné zážitky. K hlubokým smyčcům se záhy připojí přízračný kontrafagot, a posléze se v dlouhé gradaci, kterou Stéphane Denève modeloval velmi plasticky, přidávají další a další hluboké dechy. Klavír vstupuje po tomto temném úvodu efektní kadencí. Marie-Ange Nguci se vrhla do hry s chlapskou razancí a po několika vteřinách bylo zjevné, že před sebou máme umělkyni nejvyšších kvalit. Hrála s ohromným nasazením a nadchla svou oslňující technikou. Skoky, jichž je v koncertu nespočet, byly suverénní, a pedalizace (v tomto díle mimořádně náročná) byla nápaditá a dokonale funkční. Nemenší obdiv si zasloužily lyrické partie, které přednesla Marie-Ange Nguci s půvabem a se zjevným osobním citovým vkladem. Vrcholem koncertu se stala závěrečná kadence, která je tak komplikovaná, že ji skladatel musel rozepsat na dvě notové osnovy. Pianistka ji hrála se sympatickou sebejistotou a s nadhledem, v jednom místě jí dokonce zněl reálný tříhlas. Zdá se až k neuvěření, že se něco takového dá zahrát jen jednou rukou (a ještě k tomu levou). Strhující provedení Ravelova koncertu ocenilo publikum nadšeným potleskem a klavíristka ještě dvakrát přidávala: nejprve kouzelně rozvlněnou Ravelovu Bárku na oceánu a po ní virtuózní Saint-Saënsovu Toccatu, poslední číslo ze Šesti etud, op. 111. Hrála výtečně, a tak si nelze než přát, abychom tuto pianistku brzy slyšeli v Praze na nějakém sólovém recitálu.

Po přestávce uvedl Stéphan Denève českou premiéru skladby Céléphaïs soudobého francouzského autora Guillauma Connessona (*1970). Inspiračním zdrojem k této kompozici byla skladateli povídka Céléphaïs amerického básníka a spisovatele Howarda Phillipse Lovecrafta, jednoho z nejvlivnějších hororových tvůrců 20. století, považovaného za přímého následovníka E. A. Poea.

Céléphaïs je nádherné město, které si vysnil zchudlý šlechtic Kuranes, aby měl kam utíkat před svými každodenními starostmi. V tomto snovém městě se zastavil čas a Kuranes se v něm po smrti stává věčným králem. Connesonova skladba ovšem není popisnou symfonickou básní, která by líčila děj Lovercraftovy povídky, ale spíše mozaikou nejrůznějších hudebních nápadů, které pravděpodobně mají evokovat krásu a zářivou barevnost Céléphaïs.

Stéphana Denèva pojí s Connessonem letité přátelství, a není pochyb, že dirigent jeho hudbě velice dobře rozumí. Vedl orchestr naprosto bezpečně a zřetelně a s orchestrálními barvami zacházel s úžasnou fantazií. Česká filharmonie skvěle reagovala a prozářila koncertní sál barevností, jaká se slyší jen málokdy.

Závěr večera odlehčila oblíbená ‚jazzová‘ symfonická báseň Američan v Paříži George Gershwina. Dirigent i orchestrální hráči si tuto skladbu viditelně užívali. Zvuk orchestru měl dráždivě jazzovou příchuť, která po předchozích číslech večera působila velmi osvěživě, možná až provokativně. Rychlé části skladby zněly bezstarostně, měly taneční švih a byly proložené mnoha humornými momenty (mj. legračním troubením klaksonů). Blues ve střední části přímo svádělo k lenošení. I v tomto díle jsem znovu obdivoval barevnost orchestrálního zvuku, jenž zvláště ve forte dosahoval působivého jazzového lesku. Byl to dobře zvolený ‚finálštyk‘ – bezprostředně po doznění skladby ocenilo obecenstvo dirigenta i orchestr nadšenými ovacemi vstoje. Dvořákovu síň jsem toho večera opouštěl s vědomím, že to byl jeden z nejbarevnějších koncertů, jaký jsem kdy s Českou filharmonií zažil.

Foto: archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp