„Martin Glaser a šéf opery Jiří Heřman připravili velké entrée ministru kultury Martinu Baxovi, aby společně, před zraky publika, stvrdili podpisem Memorandum o spolupráci.“

„Na jevišti seděli členové orchestru Janáčkovy opery a čekali na svoji příležitost se konečně ukázat v záři reflektorů, zatímco jindy jsou bezpečně ukryti v příšeří orchestřiště.“

„Zdá se, že Festival Janáček Brno 2024 má dobře našlápnuto a je se na co těšit, ta smršť světových Janáčkovských inscenací v hvězdném provedení, to v Brně ještě nebylo!“

Festival Janáček Brno je bienále, které bude realizováno v listopadu roku 2024, tedy v roce České hudby. Jeho „nastartování“ koncertem už v sobotu 4. listopadu 2023 však mělo své důvody. Byla odtajněna dramaturgie festivalu a jednotlivé tituly jdou již do prodeje a představitelé Národního divadla v Brně, kteří jsou organizátory, dostali dar od Ministerstva kultury – memorandum o spolupráci pro rok 2024 i 2026 a zajištěné financování. Tohle velkorysé startovné přijel stvrdit ministr kultury osobně.

V sobotu 4. listopadu 2023 se konal v Mahenově divadle slavnostní koncert s názvem Janáček na start! – umělci připravili ochutnávku všeho, co návštěvníci na festivalu mohou slyšet a vidět. Nejprve však nachystal ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser a šéf opery Jiří Heřman velké entrée ministru kultury Martinu Baxovi, aby společně, před zraky publika, stvrdili podpisem Memorandum o spolupráci s garancí patnácti milionů korun pro každý rok festivalu, tedy ročníky v letech 2024 a 2026.

Už při zběžné prohlídce nabízených titulů se není co divit. Smlouvy na jednotlivé projekty se uzavírají několik let předem a umělecky náročná představení budou stát nemalé peníze. Management divadla proto musí mít zajištěné alespoň základní financování. Ono to, co se podepsalo, určitě nebude stačit a jistě se bude na dalším financování podílet i zřizovatel, tedy Město Brno. Nabízí se otázka, proč na tak významné akci zcela chyběli zástupci zřizovatele, je-li přítomen ministr, očekávali jsme i paní primátorku, zvlášť, má-li kulturu v gesci. Ale bohužel, všem nám chyběla.

Na jevišti ale nechybělo překvapení na překvapení, dramaturgie byla promyšlená a pestrá. Téma večera, stejně jako celého Festivalu Janáček Brno 2024, je Bez hranic! „Cesta do říše fantazie je otevřena všem a hudba, ta žádné hranice nezná,” tvrdí dramaturgyně Patricie Částková v programu ke koncertu. Na jevišti seděli členové orchestru Janáčkovy opery a čekali na svoji příležitost se konečně ukázat v záři reflektorů, zatímco jindy jsou bezpečně ukryti v příšeří orchestřiště. A musí se jim vzdát hold za to, jak skvěle se s neobvyklým a náročným úkolem vypořádali (drobné chybičky se odpouštěly předem). Večer odstartoval dirigent Robert Kružík, který si koncert viditelně užíval. Nejprve umělci složili poctu brněnské rodačce Vítězslavě Kaprálové, jež studovala v Paříži na francouzské státní stipendium u Bohuslava Martinů a její skladby byly již tehdy oceňované. Suita rustica op. 19 vznikla na objednávku od londýnského vydavatelství Universal Edition. Hýří lidovými písněmi a tanci z Moravy i Slovenska, laškuje s Antonínem Dvořákem i Bedřichem Smetanou a energií a rytmizací si nezadá se Stravinským. Robert Kružík podal skladbu s vtipem a šibalstvím, kterým nakazil celý orchestr. Poté už přišla hudba Leoše Janáčka a jeho Výlety páně Broučkovy a barytonista Tadeáš Hoza se zhostil árie Svatopluka Čecha s celou vahou svého zvučného a mužného barytonu. První polovinu večera ukončil Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka. Houslový part přednesl renomovaný mladý houslista Josef Špaček, jehož housle naříkaly i sladce zpívaly, hledištěm se nesla něžná piana i lehounké flažolety, jen jakoby tušené. Dramatické části, podbarvené orchestrem, měly mírně zastřený témbr a zněly dravě, zatímco taneční části měly energický odpich a radostnost. Technická ekvilibristika houslisty, spolu s vroucím přednesem, strhla posluchače k nadšeným ovacím.

Po přestávce přinesl šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman, spolu s dramaturgyní opery Patricií Částkovou, informace o náplni festivalu. A bylo o čem informovat, nabídka je „lukrativní“ a zejména bylo důležité sdělení, že právě nyní byl zahájen předprodej vstupenek. A aby představitelé instituce podpořili své vábení, uvolnili cestu dalšímu hudebnímu programu. A tím byla neznámá skladba brněnského skladatele Pavla Haase, žáka Leoše Janáčka, jehož osud zavál do Terezína a poté do Osvětimi. Předehra pro rozhlas pro malý orchestr, čtyři mužské hlasy a recitaci, op. 11 je hudebně svěží oslavou rozhlasu, který se tehdy rozvíjel. Text je dílem skladatelova bratra Huga Haase a vzdává hold průkopníkovi rozhlasu, vynálezci Guglielmovi Marconimu. Přednesl ho Pavel Čeněk Vaculík a pěveckých partů se ujali tenoristé Ondřej Koplík a Vít Nosek, baryton zpíval Tadeáš Hoza a basový part připadl Janu Šťávovi. Znělo to hutně důstojně, i když s tušenou nadsázkou.

Další program přinesl vážná témata, modlitbu Jenůfy z druhého dějství Její Pastorkyně přednesla krásným blyštivým sopránem Kateřina Kněžíková a poté přišlo opět překvapení – Bohuslav Martinů a jeho Variace na slovenskou lidovou píseň pro klavír a violoncello v instrumentaci pro orchestr Martina Wiesnera. Violoncellového partu se ujal dirigent večera Robert Kružík. Proč ne, je to jeho hlavní nástroj, který vystudoval a nyní prokázal, že je výborným interpretem s krásným tónem a procítěným výrazem. Jenže, jak dirigovat od violoncella? Vypomohl kamarád, houslista Josef Špaček, jenž sice neměl dirigentskou ladnost pohybů, ale úkolu se zhostil s muzikantskou erudicí. Leoš Janáček se opět přihlásil, tentokrát s Káťou Kabanovou a duetem Káti a Varvary Proč lidé nelétají. Kateřina Kněžíková s Václavou Krejčí Houskovou mají krásné hlasy, které jim barevně ideálně souzní. Bohuslav Martinů nemohl ve výčtu skladatelů chybět, výběr ze svity z baletu Kdo je na větě nejmocnější se sousředil po Předehře na Serenádu (Myší dostaveníčko) a Finále (Svatba): Polka kalamajka. Vtipné, svěží, zahrané s vervou a radostí. Závěr koncertu patřil Lišce Bystroušce, nejprve duet Lišky a Lišáka, to byl pěvecký i herecký koncert Kateřiny Kněžíkové a Václavy Krejčí Houskové, a poté následoval závěr opery, zpověď Revírníka v důstojném podání barytonisty Svatopluka Sema. Je to pohádka či pravda? Ano, pohádka i pravda, koloběh života se krásně prolnul do závěrečného blekotání Skokánka: „(…) toto jsem nebyl já, to byli dědóšek…” , se kterým dojímala malá Adélka Plachetková, jako by „mámě z oka vypadla”. Jablíčko daleko od stromu nespadlo a dceruška Kateřiny Kněžíkové se při děkovačce tulila k mámě. Krásný závěr Bystroušky i celého koncertu.

Zdá se, že Festival Janáček Brno 2024 má dobře našlápnuto a je se na co těšit, ta smršť světových Janáčkovských inscenací v hvězdném provedení, to (nejen) v Brně ještě nebylo! Rodí se tu, zdá se, světový unikát. Tak už jen popřát Tfuj tfuj tfuj, ať se podaří a hodně nadšených diváků!

******

Foto: Marek Olbrzymek