„Poslouchat avantgardní, novátorskou hudbu je dobrodružná cesta, kterou se vyplatí podstoupit, protože v jejím průběhu objevíme nové netušené krásy.“

„Koncert pro violoncello a orchestr je skladba náročná jak pro sólistu i orchestr, tak pro posluchače preferující hudbu klasicismu či romantismu.“

„Hráči viseli na Liebreichovi očima, bylo zřejmé, jak oběma stranám záleží na ztvárnění každé noty – technicky, dynamicky, výrazově.“

Poslední společný koncert v této sezoně odehráli Rozhlasoví symfonici s končícím šéfdirigentem Alexandrem Liebreichem. Takřka symbolicky byl u tohoto loučení i německý violoncellista Alban Gerhardt, kterého Liebreich do Prahy pozval i na začátku své spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. V pražském Rudolfinu provedli v pondělí 20. června Lutosławského Koncert pro violoncello a orchestr. Večer vyvrcholil Sedmou symfonií Ludwiga van Beethovena. To vše v excelentním podání se silným emocionálním vkladem.

Poslouchat avantgardní, novátorskou hudbu je většinou záležitost příjemná, odkrývající překvapivé hudební postupy, zvuky, (dis)harmonie, barvy, možnosti nástroje… Je to zkrátka dobrodružná cesta, kterou se vyplatí podstoupit, protože v jejím průběhu objevíme nové netušené krásy. Tak je to i s Koncertem pro violoncello a orchestr Witolda Lutosławského. Skladatel, patřící dnes už mezi klasiky Nové hudby a nejznámější polské skladatele 20. století (vedle Pendereckého, Góreckého a dalších), dokončil práci na partituře v roce 1970, v říjnu téhož roku ji v premiéře uvedl Mstislav Rostropovič s Bournemouthským symfonickým orchestrem, řízeným Edwardem Downesem.

Zařazení tohoto díla do programu významného koncertu Rozhlasových symfoniků svědčí o otevřenosti a osvícenosti dramaturgie. Obě položky programu – Lutosławski vedle Beethovena – byly kontrastní, ale díky vynikajícímu podání vlastně vytvořily harmonický celek. Koncert pro violoncello a orchestr je skladba náročná jak pro sólistu i orchestr, tak pro posluchače preferující hudbu klasicismu či romantismu. Na první dojem jakási neuspořádanost kompozice (zdánlivá!), na počátku monotónní opakování tónu ve violoncellovém partu, náběh k rozvinutí jakéhosi tématu, ale rychlý návrat zpět… a znovu to opakování, evokující tlukot srdce či tep času. Když nastoupí trubky – velmi ostře a rozhořčeně –, posluchač už nemůže zůstat nestranný. Buď půjde s autorem, nebo si zacpe uši a k výpovědi skladatele zůstane imunní. Dovolím si tvrdit, že netečným zůstal na pondělním koncertě málokterý posluchač. Na některého mohl znepokojující zvuk trubek působit negativně, ti odolnější – možná v poslechu modernější hudby zkušenější – dokázali ten svíravý až úzkostný prožitek emocionálně zpracovat.

Čtyřvětá skladba o částech Úvod – Čtyři epizody – Kantiléna – Finále se hraje bez přerušení, jako vzmáhající se a znovu do hlubokého ponoru a zamyšlení (varovného?) se vracející proud hudby. V některých částech se přidávají smyčce, které spíše barevně temperují výpověď, až v závěru dojde na plný zvuk orchestru, kde se uplatní všechny skupiny – smyčce, dechy i bicí (mimochodem vynikající, pokrývající několika hráči široké spektrum bicích nástrojů od tympánů přes bubny po marimbu). Dirigenta i hráče lze jen pochválit, jak dostáli své úloze v nesnadné skladbě.

V centru všeho dění ovšem stojí violoncello. V rukách Albana Gerhardta, jehož jsme slyšeli jen před třemi týdny na Pražském jaru velmi oddaně interpretovat Bachovy suity, zněl tento nástroj (Goffriller z roku 1710) přesvědčivě, jistě, zpěvně i žalobně, rozzlobeně i prosebně, ostře i lyricky. Gerhardt v Praze ukázal další tvář své muzikality. Po Šostakovičovi, kterého hrál se SOČRem a Alexandrem Liebreichem před pěti lety, a nedávném Bachovi, jehož měl možná leckterý návštěvník ještě v uchu, ohromil svým přístupem k modernímu repertoáru. Skladatel si (nejen) v tomto koncertě pohrává s aleatorikou (nejistotou a náhodností v detailech), dodekafonií, ale sahá i po virtuózních figurách či kantilénách. Lutosławski není radikál, vyjadřuje se moderními, progresivními prostředky a postupy, ale nejde proti posluchači. Srozumitelně tlumočit jeho dílo se Albanu Gerhardtovi podařilo výtečně, a přestože byla na některých posluchačích znát jistá rezervovanost, publikum s velkým respektem sólistovi aplaudovalo a vybídlo ho ke dvěma přídavkům z pera Mstislava Rostropoviče a Johanna Sebastiana Bacha.

Emocionálně zjitřeným posluchačům se po nesnadném, ale obohacujícím poslechu Lutosławského dostalo odměny v podobě krásné a oblíbené Symfonie č. 7 A dur, op. 92. Tou odměnou byla nejen samotná skladba, která nikdy nezklame, ale i její provedení. Hráči viseli na Liebreichovi očima, bylo zřejmé, jak oběma stranám záleží na ztvárnění každé noty – technicky, dynamicky, výrazově. Všichni včetně dirigenta ze sebe vydávali maximum. Krásně roztančenou první větu s pozornými dechy vystřídala obdivuhodná gradace ve druhé větě, ozdobou třetí věty byly dechy (střídmé horny!), díky dirigentovi, který držel dynamiku na uzdě, vyzněla tato část nesmírně velebně. Čtvrtá věta spěje k energickému a radostnému vyvrcholení a právě tak – s barevně a dynamicky vyrovnaným zvukem všech skupin – dospěla k závěru.

Měla to být tečka večera, jeho emocionální vrchol. Následovalo však ještě poděkování generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala a ředitele SOČRu Jakuba Čížka Alexandru Liebreichovi za pětileté působení na postu šéfdirigenta. Ten se k SOČRu vrátí i v příští sezoně. Těšme se. Každý společný koncert Rozhlasových symfoniků a Alexandra Liebreicha je zážitkem. A věřme, že Český rozhlas si bude i nadále vážit tělesa, které jeho značce rozhodně nedělá ostudu.

Foto: Vojtěch Brtnický