„Jaká byla Gerhardtova pražská interpretace? Soustředěná, osobní, intimní, hluboká, humorná, láskyplná, něžná i vášnivá. A skromná.“
„Jeho tvoření, výstavba takového zásadního díla se odehrávala tady a teď, před posluchači, kteří se postupně stávali partnery a následovali hráče tam, kam je provázel.“
„Během závěrečného Gigue pak bylo patrné, že publikum už jde zcela s interpretem, Gerhardtovi se podařilo během večera vytvořit s auditoriem jeden společný organismus.“
Původně se plánovalo, že komplet Bachových suit přednese na Pražském jaru americká violoncellistka Alisa Weilerstein. Její cestě do Evropy však učinilo přítrž očekávané narození potomka, a tak byl v dostatečném předstihu osloven výborný německý violoncellista, v Praze dobře známý Alban Gerhardt. Dvořákovu síň Rudolfina v pondělí 30. května vcelku slušně zaplnili zejména čeští posluchači – poučení gurmáni, kteří si umějí vychutnat kvalitu komorní hudby.
Šest suit pro sólové violoncello BWV 1007–1012 Johanna Sebastiana Bacha se považuje za „bibli“ violoncellového repertoáru a každý významný violoncellista touží se s nimi poměřit. Suity napsal Bach během svého působení v Köthenu v letech 1717 až 1723. Původně byly chápány jako instruktivní literatura, jejich repertoárovou rehabilitaci zajistil až ve 20. století Pablo Casals, který je prováděl vcelku, nikoli jen výběr jednotlivých částí. Ty tvoří tance allemande, courante, sarabanda a gigue, Bach každou ze suit doplnil preludiem a tanci menuetem nebo bourrée či gavotou. Provést Bachovy suity během jednoho večera si netroufne mnoho cellistů. Takřka tříhodinová samota na pódiu, fyzické vypětí a absolutní koncentrace vyžadují vyzrálého zkušeného umělce. Alban Gerhardt takovým je. Bachovy suity nahrál pro Hyperion (vydáno 2019) a v té souvislosti uvedl, že se záznamem čekal až do padesáti, aby si byl jistý, že něco důležitého může svou hrou přinést. Přesto se domnívá, že zachycení takového díla je jen momentkou a s každým provedením je šance dostávat se interpretačně hlouběji a hlouběji.
Německý violoncellista hrál v první půli čtyři suity, po přestávce dokončil cyklus posledními dvěma. Jaká byla Gerhardtova pražská interpretace? Soustředěná, osobní, intimní, hluboká, humorná, láskyplná, něžná i vášnivá. A skromná. Interpret, osamocený na pódiu, nasvícený tlumeným světlem, hrál většinou se zavřenýma očima, se samozřejmou technickou bravurou. Jeho tvoření, výstavba takového zásadního díla se odehrávala tady a teď, před posluchači, kteří se postupně stávali partnery a následovali hráče tam, kam je provázel. U Bacha nelze mluvit o ničem menším než o budování katedrály – s pevnými základy, nad nimiž ční stavba, nesoucí i drobné funkční prvky. Přeneseno do jazyka hudby – interpret buduje soudržný celek s nepřeslechnutelnými detaily. Právě takhle vyzněl Gerhardtův Bach. Promyšlená tektonika, pevně sevřená, s tanečními odbočkami, vynalézavě obměňovanými repeticemi a přesnými detaily. Třeba v podobě pauz, které měly mezi jednotlivými částmi suity různé trvání – od takřka nepostřehnutelné k delší pro doznění hudební výpovědi.
V Sarabandě Suity č. 1 G dur bylo v podtextu slyšet vzrušení, napětí, v Menuetu upoutala něžná repetice, Gigue se v Gerhardtově pojetí pyšnil vášnivostí. Ve Suitě č. 2 d moll se rozvinuly barvy temněji znějícího Goffrillera z roku 1710, Sarabanda byla jedna velká zvuková nádhera. Preludium Suity č. 3 C dur s expresivním začátkem naladilo posluchače k ochotě následovat interpreta a vydat se s ním stále hlouběji a hlouběji, v Courantu téže suity zase Gerhardt ohromil tempem a krásným vedením hlasů, v Sarabandě pak úchvatným rozvíjením tématu, které dovedl ke ztišenosti. Vyzdvihnout a připomenout je třeba Preludium Suity č. 4 Es dur, které se v Gerhardtových rukou stává stupňujícím se zážitkem, cellista si rozmanitě pohrává s tématem, rozvíjí ho, rychlé běhy v tišší dynamice byly vzrušující. Jak docílil křehkého, a přitom plného zvuku v Courantu, je trochu záhadou, a jak pečlivě a zřetelně vyhrál jednotlivé noty ve velmi rychlém tempu Sarabandy, se zdálo až neuvěřitelné. Zpěvný a půvabný Gigue první polovinu zakončil.
Suita č. 5 c moll je monumentální, s temnými, místy smutnými pasážemi. Zvukově i tempově bohaté Preludium mělo v Gerhardtově pojetí až varhanní zvuk, do Sarabandy vložil velkou naléhavost. Oč tišeji violoncello znělo, o to působivější bylo vyznění. Gerhardt si pohrával s tématy, dynamicky je odlišoval, nádherně vyznělo pianissimo, evokující osamělost. Delší pauzou jen toto rozpoložení stvrdil. Gavota vyzněla lehoučce, ale přesto se to podstatné dělo pod povrchem. Během závěrečného Gigue pak bylo patrné, že publikum už jde zcela s interpretem, Gerhardtovi se podařilo během večera vytvořit s auditoriem jeden společný organismus. Suita č. 6 D dur, původně napsaná pro pětistrunný nástroj, existuje ve verzi pro čtyřstrunné violoncello teprve od roku 1824. Nejdelší ze suit také kontrastuje s předcházející temnější pátou, je uvolněnější, zářivější. Preludium zahrál Gerhardt s potlačovanou vzrušeností, jasnými, rozmanitými repeticemi. Vysoké tempo přešlo do zpomalení, které jako by bylo mostem k následující Allemande – plné čistoty a vnitřního řádu. Technicky náročná Sarabanda obsahuje snad nejhezčí téma všech suit a vše vrcholí ve virtuózním Gigue. Zdálo se, jako by se to nejtěžší a nejzávažnější odehrálo na samém konci několikahodinové soustředěné hry. Publikum to pochopilo a přijalo. Důkaz? Zamyšlené ticho po posledním tónu.
Dlouhotrvající potlesk si Alban Gerhardt zasloužil za svůj výkon oprávněně. A že je hudba zdrojem energie, dokázal tím, že po takovém vypětí zahrál dva přídavky. Obavy, že se nehodí nebo že shodí ten výjimečný prožitek, byly liché. První věta z Ligetiho Sonáty pro violoncello ani hravá a žertovná Etuda Mstislava Rostropoviče dojem ani vnitřní naladění nijak neumenšily, spíše je podpořily.
Foto: Pražské jaro / Petra Hajská
