Posledním králem, který skutečně působil na Pražském hradě, byl Karel I. Habsburský. Jeho vládu ukončila první světová válka a vznik Československé republiky. Nyní se však na Hrad král vrátil – alespoň symbolicky. Pokus o jeho dosazení na český trůn se odehrál 18. března, kdy Pražský filharmonický sbor uvedl ve Španělském sále v rámci svého Francouzského večera Honeggerovo oratorium Král David. Jeho vláda sice trvala pouhou hodinu a čtvrt, její přínos byl přesto nesmírně bohatý a hodnotný.

Tento úvod je samozřejmě myšlen s velkou mírou nadsázky a snad laskavého čtenáře pobavil. Pojďme se ale zaměřit na to, co se středečního večera na Hradě skutečně odehrálo. Pražský filharmonický sbor spojil síly se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, trojicí hvězdných sólistů a dvěma recitátory, aby uvedl koncertní gala pod názvem Francouzský večer – vzdali hold dvěma francouzským velikánům hudby 20. století: Francisu Poulencovi, jehož Sinfonietta zazněla na začátku večera, a Arthurovi Honeggerovi, jehož oratorium Král David bylo nepochybně hlavním lákadlem této události. Sólisty tohoto působivého díla byli Kateřina Kněžíková, Štěpánka Pučálková a Dovlet Nurgeldiyev (rozhovor čtěte ZDE). Role vypravěče se ujal Sébastien Dutrieux, a roli Čarodějnice z Endoru ztvárnila Anna Schmidtmajerová.

Nutno podotknout, že Pražský filharmonický sbor má s uváděním Honeggerových oratorií četné zkušenosti: ve své bohaté historii uvedl Krále Davida třináctkrát, z čehož naposledy loni na Smetanově Litomyšli (reflexe ZDE), a Janu z Arku na hranici dokonce třiadvacetkrát; naposledy loni s velikým úspěchem v Rudolfinu; koncert byl zároveň dirigentským debutem Lukáše Vasilka u  České filharmonie (reflexe ZDE). 

Král David občas stojí tak trochu ve stínu Jany z Arku, což je dáno i námětem – příběh francouzské národní hrdinky se jistě „prodává“ lépe než příběh biblického krále, jehož existence je nota bene historicky sporná. Král David je rovněž dílo komornějšího charakteru a subtilnější povahy než o čtrnáct let mladší Jana, navíc původně komponované jako scénická hudba k divadelní hře. To ovšem neznamená, že by šlo o dílo méně kvalitní – hudebně i emocionálně působí velmi naléhavě i po sto pěti letech a patří k vrcholům Honeggerovy tvorby. Snad jen pro doplnění: Honegger napsal v roce 1938 ještě třetí kratší oratorium La danse des morts (Tanec smrti) na libreto Paula Claudela, který je autorem libreta i o tři roky mladší „Johanky“. Podle dostupných pramenů toto dílo na své uvedení u nás stále čeká, nicméně na platformě YouTube existuje několik nahrávek, které doporučuji všem, kdo chtějí hlouběji prozkoumat hudbu tohoto génia.

Ještě před začátkem samotného koncertu mi byly sympatické tři věci. Tou první je bezesporu prostor – návštěvník prochází majestátními prostorami Hradu až do Španělského sálu, což v něm zanechá silný dojem. Druhým pozitivem byl zdařile vypravený program po grafické i obsahové stránce, a to včetně textů oratoria. A třetí devízou byla absence jakýchkoli proslovů před koncertem. Středeční večer tak promlouvala pouze hudba, a tak to má podle mého názoru být.

Francis Poulenc, který de facto neměl žádné řádné umělecké vzdělání, napsal svou Sinfoniettu v roce 1947 v téměř padesáti letech, na objednávku BBC. Dílo je však natolik výstižné a kouzelné, že se brzy dostalo na koncertní pódia po celém světě. Jedná se o asi třicet minut dlouhé, čtyřvěté dílo evokující klasicistní skladby a ukazující typický francouzský šarm a eleganci Poulencova stylu. Jednotlivé věty v sobě spojují energické rytmy, lyrickou melancholii i radostné finále a vytvářejí svěží, přístupné orchestrální dílo. Lukáš Vasilek dirigoval Rozhlasové symfoniky s jasným záměrem; jeho gesta byla střídmá a nenechal se zlákat svodem přehnaně akcentovat romantizující linii skladby. Pochvalu zaslouží celý orchestr za autenticky francouzský esprit, nikoli povrchní. Zvláštní uznání pak patří dechové sekci, jejíž čistá a jasná sóla dodávala dílu potřebnou jiskrnost.

O poznání dramatičtější hudbu přineslo zmiňované oratorium Le Roi David. Libreto Reného Moraxe víceméně lineárně kopíruje příběh zaznamenaný ve Starém zákoně, konkrétně v První a Druhé knize Samuelově. Sledujeme příběh mladého pastevce Davida od jeho pomazání přes vítězství nad Goliášem až po usednutí na trůn, následnou nevěru, rodinnou tragédii a pád, portrét krále jako lidské, chybující, ale hluboce věřící postavy. Jako hudební jazyk zde Honegger používá jasné rytmy, kontrasty dynamiky a barev orchestru. Melodie jsou pochopitelné, často velice přístupné, vyznačují se smyslem pro dramatičnost, aniž by kdykoliv sklouzly k sentimentu. Honegger často střídá vypravěčské pasáže, sborové komentáře a sólové partie, což dává dílu rytmus a napětí. Oratorium je členěno do sekvencí a scén a ve srovnání s Janou z Arku je zde zapojeno méně složek, a dílo tak může být pro některé posluchače čitelnější.

Mimořádně rozsáhlý part svěřil Honegger Vypravěči, jehož ztvárnil Sébastien Dutrieux. Stejně jako před rokem v Janě z Arku zaujal přesnou dikcí a dokonale kontrolovaným hlasem s měkkým přednesem i kultivovanou recitací. Poslouchat takový francouzský projev bylo samo o sobě zážitkem, zvláště v kontrastu se hřmícím sborem. Jeho hlas je mladší a vyšší, než bývá u tohoto partu zvykem, nicméně to není na škodu – nikde není předepsáno, že vypravěč musí být starý kmet se zdrsnělým hlasem.

To však zcela neplatí o roli Čarodějnice z Endoru, za níž přichází král Saul s prosbou, aby ze záhrobí vyvolala ducha proroka Samuela. Té se sice velmi přesvědčivě ujala Anna Schmidtmayerová a svůj čarodějnický part citlivě a dramaticky vystavěla, nicméně pro plné pochopení postavy je třeba si uvědomit okolnosti: podle Starého zákona nechal Saul na počátku své vlády – v rámci jakési náboženské očisty – všechny okultisty ze země vyhnat či pobít, aby se na jejím konci v přestrojení obrátil o pomoc k poslednímu, resp. poslední z nich. Jde tedy o ženu, která se celý život musela skrývat a nyní má svého největšího nepřítele přímo před sebou. Úzkost, a především věk by tedy měly být v hlase patrné. Jakkoliv Anna Schmidtmayerová podala své opakované zaříkání „apparis“ (zjev se) i samotné zjevení „Ty jsi Saul“ nesmírně sugestivně, nemohl jsem se zbavit dojmu, že starší, zralejší hlas by se k této roli hodil více.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Lukáše Vasilka hrál jemně a s velkou empatií; v místech, kde to bylo zapotřebí (např. při korunovaci krále Šalamouna), dokázal vystavět hudbu až k apoteóze, aniž by sklouzl k přehnané pompéznosti. Jeho zvuk se honosně nesl prostorem Španělského sálu a totéž lze říci i o Pražském filharmonickém sboru, který zde mohl naplno rozvinout své přednosti. Jakkoli bývají jeho koncerty ve Dvořákově síni Rudolfina hlubokým uměleckým zážitkem, často tam mívám dojem, že se některé zvukové vrstvy kvůli akustice příliš tříští a výsledkem je horší srozumitelnost textu. Ve Španělském sále tomu tak nebylo. Sbor, jak je jeho zvykem, nabídl intonačně téměř dokonalé, přesně modelované zvukové plochy a nejsilněji zapůsobil v pasážích, kde si jednotlivé hlasové skupiny mezi sebou předávaly tematický materiál, například v čísle 24, kdy sbory vyvolávají žalm. I když mohl válečný ráz zpěvu izraelských vojsk v aktuálním politickém kontextu působit poněkud nešťastně, na uměleckém účinku to nic neubralo. Celkově sbor zaslouží ocenění za pečlivost, s jakou byly propracovány i drobné vstupy, i za mimořádnou citlivost, s níž bylo dílo podáno.

Ocenil jsem akustiku sálu při výstupech orchestru a sboru, jedním dechem však musím konstatovat, že k sólistům byla podstatně méně přívětivá, a proto je jejich výkony poněkud obtížné adekvátně hodnotit. Nejlépe se s jejími nástrahami vyrovnala sopranistka Kateřina Kněžíková, jejíž kulatý, dobře vedený soprán se zejména ve vysokých polohách prosazoval nejsnáze. Svá sóla zazpívala precizně, s krásně klenutými melodickými oblouky, a její hlas nepostrádal ani andělsky znějící výšky, tolik potřebné k interpretaci tohoto díla. Také Štěpánka Pučálková podala velmi pěkný výkon; její znělý a barevný témbr byl příjemný na poslech a půvabná legata byla bezchybná. V prostoru se však její hlas poněkud ztrácel a nemohl jsem se ubránit dojmu, že k plnějšímu uchopení partu by byl vhodnější temnější altový hlas. Ten by tuto roli vystihl přiléhavěji nežli sebekrásnější mezzosopránový fond. Také na hlase tenoristy Dovleta Nurgeldiyeva bylo patrné, že je na svůj part dokonale připraven; zpíval s mozartovskou čistotou a vroucností, avšak i vůči němu byla akustika neúprosná. Španělský sál si navíc vybral ještě jednu daň v podobě nedostatečné ventilace, takže ke konci koncertu bylo v prostoru téměř nedýchatelno. Tyto výtky jsou dalším dokladem toho, jak naléhavě naše metropole potřebuje kvalitní velkokapacitní koncertní sál, jehož se snad v dohledné době dočkáme v podobě Vltavské filharmonie.

I přes výhrady k akustice a ventilaci sálu a drobné otázky, zda se dámy Pučálková a Schmidtmayerová typově hodily pro své role (jakkoliv bylo jejich ztvárnění profesionální a brilantní), byl Francouzský večer na Hradě dalším mimořádným počinem Pražského filharmonického sboru jak na umělecké, tak i organizační úrovni. Jsem si jist, že i jeho nadcházející koncerty budou mít patřičnou uměleckou úroveň a velký emocionální náboj. Již koncem měsíce se sbor vrátí k Poulencovi, tentokrát i ve vokálním dílu: v Brně uvede jeho Stabat Mater se Simonou Šaturovou. 1. dubna dále nastuduje s Pražskými symfoniky a čtveřicí mladých sólistů pro změnu Stabat Mater Dvořákovu, aby se 20. dubna vrátil ke spolupráci s Rozhlasovými symfoniky a s nimi uvedl velkolepou Stravinského operu-oratorium Oidipus Rex.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp