„Pražské koncerty u Šimona a Judy byly jakousi generálkou na první samostatné vystoupení sboru v Carnegie Hall.“

„Pavel Černoch vyzpíval vysoké tóny s naprostým přehledem, bez forze a operních příkras.“

„Mariánské téma bylo pro třiačtyřicetiletého Martinů zásadní, neboť v roce 1934, kdy dokončil tyto písně, zkomponoval i jedno ze svých nejzásadnějších děl Hry o Marii.“

Pražský filharmonický sbor spolu s festivalem Dny Bohuslava Martinů připravil na dva listopadové večery program s názvem Poklady českého sboru. Dramaturgie koncertu vycházela z více či méně známých děl českých skladatelů povětšinou na liturgická témata. „Chtěli jsme ukázat to nejlepší z české tvorby, zároveň ale představit i skladby, které se provádějí vzácněji,“ uvedl sbormistr Lukáš Vasilek.

Pražské koncerty u Šimona a Judy byly jakousi generálkou na historicky první samostatné vystoupení Pražského filharmonického sboru v Carnegie Hall, které se uskuteční 6. prosince 2024 a jemuž se neprávem dostává podstatně menší pozornosti nežli koncertům České filharmonie tamtéž. Den předtím v nejslavnější koncertní síni světa sbor uvede spolu s naším prvním orchestrem také Janáčkovu Glagolskou mši.

Koncert u Šimona a Judy začal skladbou Pražské Te Deum 1989 od Petra Ebena (1929–2007). V ní tento náš slavný skladatel, varhaník a klavírista oslavuje pád komunistické totality v Československu. Značně zbožný Eben skladbu založil na gregoriánském chorálu, jehož téma rozvinul do plného operního zvuku i soudobé hudební řeči, v níž se dají zaslechnout i náznaky jazzových aranží. Mimo působivých zvukových vln a vypjatých partů zejména v sopránových a tenorových skupinách se skladba vyznačuje stěžejními a pregnantními sóly na trubky (Stanislav Masaryk a Marek Vajo) a pozouny (Robert Kozánek a Karel Kučera). V jejich čirém tónu převažuje radost nad pádem totality, ale přítomno je i jakési varovné andělské troubení, jemuž byl prostor kostela sv. Šimona a Judy příliš malý.

Druhou a asi nejočekávanější skladbou večera byl Otčenáš Leoše Janáčka (1854–1928), v němž sbor spojil své síly s naším předním tenoristou Pavlem Černochem. Janáček zhudebnil asi nejznámější křesťanský text poměrně prostě a nesmírně inteligentně – zároveň se mu podařilo akcentovat v modlitbě vlastní sociální cítění. To je asi nejvíce patrné v části Chléb náš vezdejší, kdy sbor naléhavě (téměř revolučně) opakuje slovo Chléb! Krátký text se neustále vrací v opakováních a ozvěnách. To dovoluje vyniknout všech složkám ve sboru, které v tomto Janáčkovi demonstrovaly svou disciplínu a cit pro melodii. Pavel Černoch zpíval od začátku uvolněn, s hlasem posazeným bezpečně vpředu. Vysoké tóny vyzpíval s naprostým přehledem, bez forze a operních příkras a s efektně stavěnými kantilénami. Repetitivní text klade značné nároky na práci s dynamikou a i s tou si pěvec poradil na výbornou. Pavel Černoch, rodák z Brna, který nedávno nazpíval Zápisník zmizelého, má pro Janáčka hluboké pochopení, což ostatně mnohokráte dokázal na našich i zahraničních scénách. Právě proto mě překvapilo, že tuto nedlouhou, asi patnáctiminutovou skladbu zpíval z not. Na hlubokém a niterním dojmu z celé kompozice měly veliký podíl i dvě sólistky: varhanice Daniela Valtová Kosinová a harfistka Jana Boušková, jejichž nástroje podaly velice sugestivní výpověď.

Po přestávce zazněl Dvořákův (1841–1904) sborový cyklus bez doprovodu V přírodě na texty básní Vítězslava Hálka, ve kterém se čtyřicetiletý skladatel vyznává ze své lásky právě k přírodě. Není bez zajímavosti, že o dva roky později si pořídil svůj letní byt na Vysoké, kam později jezdil užívat přírody plnými doušky. Dvořák v této kompozici dokázal, že s dynamikou sborového zpěvu umí pracovat naprosto bravurně, což znovu potvrdil o dva roky později ve Svatebních košilích. Pražský filharmonický sbor se opět převedl v plném lesku a nasazení, zpěv připomínal tu šumění lesa, tu ptačí zpěv, tu proud horské bystřiny. Jen škoda, že část obecenstva mezi jednotlivými větami kompozice necitlivě tleskala.

V následujícím čísle Čtyři písně o Marii Bohuslava Martinů (1890–1959) se počet členů sboru zredukoval na méně než polovinu, což dalo ještě lépe vyniknout jednotlivým hlasům a bylo ještě patrnější, jak kvalitními zpěváky těleso disponuje. Zejména mě zaujalo ponuré a enigmatické zabarvení hlasů v basové sekci. Rád bych na tomto místě pochválil i skvělou srozumitelnost zpívaných textů Františka Sušila, a to i v pianissimech. Mariánské téma bylo pro třiačtyřicetiletého Martinů zásadní, neboť v roce 1934, kdy dokončil tyto písně, zkomponoval i jedno ze svých nejzásadnějších děl – operu Hry o Marii. Sborové dílo, v němž se snoubí moravská lidová vroucnost s francouzským šarmem, se vyznačuje svěží instrumentací, myšlenkovou hloubkou a emocemi, ale i jakousi střízlivostí a zvukovou věcností, která vede až ke katarznímu závěru.

Totéž se v podstatě dá říci i o Testamentu Jana Nováka (1921–1984), který byl Martinů žákem. Dílo ovšem dle mého názoru nezapře ani vliv jeho druhého učitele Aarona Coplanda. Mimo sboru v něm mají zásadní úlohu čtyři sólové horny (Jan Vobořil, Kateřina Javůrková, Mikuláš Koska a Jindřich Kolář) a sólové hlasy – sopranistka Mariana Ambrožová, altistka Ludmila Kromková, tenoristé Bronislav Palowski a Martin Slavík, barytonista Mikhail Pashayev a basisté David Malát a Lukáš Sládek). Všichni sólisté se svého úkolu zhostili na výbornou. Vzdor svému názvu je Testamentum plné humoru a ironie, zvratů v tempech a rytmu, díky čemuž vyznívá i trochu sarkasticky. 

Pražský filharmonický sbor opět potvrdil pověst našeho předního vokálního tělesa, které je plné vášnivých a nadaných hudebníků a které má ve svém čele neobyčejně oddaného a muzikálního sbormistra Lukáše Vasilka. Jejich kázeň na pódiu a připravenost je čítanková, díky čemuž se malebný zvuk sboru dotýká samotných možností toho, co je ve sborovém zpěvu technicky možné. Není divu, že si Pražský filharmonický sbor zvou ke spolupráci přední orchestry a operní festivaly.

…………….

Recenzován byl koncert 28. listopadu. Druhé uvedení se konalo 29. listopadu. Dalším lákadlem festivalu Dny Bohuslava Martinů je koncert Jiřího Bárty a Terezie Fialové 3. prosince v Sále Martinů, na němž zazní mj. i Martinů Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír a Sonáta pro violoncello a klavír č. 1.

Foto: Pražský filharmonický sbor / Petra Hajská