„Umělecké školství je z hlediska rozvoje osobnosti i kultivování společnosti velice důležité – věnuje se pěstování talentů, ale vychovává i budoucí příjemce kultury.“

„Dvanáctiletý Adam Znamirovský zahrál Etudu č. 6 d moll ‚Omaggio a Domenico Scarlatti‘ Marca-Andrého Hamelina tak suverénně, že vzbudil největší aplaus obecenstva.“

„Chuť, nadšení, píle i jistá dávka talentu a štěstí jsou dobrými předpoklady pro budoucí uplatnění těchto mladých hudebníků.“

Popáté zařadilo Pražské jaro do svého programu Salon ZUŠ – koncert stipendistů MenARTu, nadaných žáků základních uměleckých škol, kteří rok pracovali pod vedením mentorů sopranistky Kateřiny Kněžíkové, houslisty Jana Fišera, flétnisty Jana Ostrého a klavíristů Iva Kahánka a Karla Košárka. Koncert, z něhož čišela nejen mladistvá energie a nadšení, ale ozdobily ho i pozoruhodné výkony, proběhl v neděli 15. května v kostele svatých Šimona a Judy.

České umělecké školství je ve světovém měřítku unikátní. V celé republice je 500 základních uměleckých škol, které navštěvuje 250 tisíc žáků. Před pěti lety založila pěvkyně Magdalena Kožená nadační fond, jehož prostřednictvím podporuje samotné školy i talentované žáky, kteří je navštěvují. Umělecké školství je z hlediska rozvoje osobnosti i kultivování společnosti velice důležité – věnuje se pěstování talentů, ale vychovává i budoucí příjemce kultury, nejen hudby, ale i dalších druhů umění. Stipendijní akademie MenART cílí své programy na nadané žáky, jimž se věnují umělci patřící ke špičce svého oboru. V rámci MenARTu se šestkrát ročně setkávají nejen hudebníci, ale i výtvarníci, tanečníci, herci… A jedinečným aspektem je spolupráce mentor – žák – jeho učitel. Jak poznamenal během pražskojarního večera flétnista Jan Ostrý, tato triáda by měla mít i další důležitý aspekt – rodiče, kteří své dítě pobízejí k pilnému cvičení. Hudba a její interpretace totiž od začátku vyžaduje tvrdou a soustavnou práci.

Na více než dvouhodinovém koncertu se v kostele svatých Šimona a Judy představili mladí klavíristé, houslisté, flétnistky a zpěvačky, které doplnili jejich dva kolegové. Dramaturgie večera pestře propojila jednotlivé nástroje (včetně hlasu) a zároveň vyzdvihla jejich kontrast. Za klad lze považovat i to, že zazněly skladby autorů, s kterými se posluchač často nesetká (Mélanie Bonis, Marc-André Hamelin, Leopold Jansa). Osvěžením bylo zařazení komorní hry. Celý večer zahajovalo trio flétna (Kristýna Klokočníková), housle (Matej Pčolinský) a klavír (Klára Gibišová), v druhé půli pak sólová vystoupení osvěžilo trio složené z houslí (Justýna Novotná, Karolína Vondrová) a klavíru (Klára Gibišová). Flétnové trio zvolilo dvě části ze Suite en Trio, op. 59 Mélanie Bonis, francouzské pozdněromantické skladatelky. V křehké skladbě dostali prostor všichni interpreti – flétnistka Kristýna Klokočníková zaujala technickou zběhlostí i výrazem (jak v druhé půli dokázala ve Faurého Fantazii pro flétnu a klavír, op. 79, v níž se s přehledem zhostila rytmických, tempových i dynamických nároků), houslista Matej Pčolinský dal najevo interpretační jistotu s krásným zvučným tónem a Klára Gibišová, tělem i duší sólistka, prokázala své vlohy i jako komorní hráčka nejen pozorností ke svým spoluhráčům, ale i zvoleným měkkým tónem. Tytéž přednosti uplatnila – vedle krásné perlivosti – i v Preludiu a Gavotě z Pěti kusů pro dvoje housle a klavír Dmitrije Šostakoviče, v němž se s houslistkami Justýnou Novotnou a Karolínou Vondrovou představily jako takřka srostlé trio. Právě komorní hra hodně vypovídá o hudební inteligenci interpreta, a té mají všichni zmínění interpreti, jak bylo slyšet, opravdu dostatek.

Z flétnistů vystoupila ještě Alice Štěpánková ve výtečně provedených částech Sonatiny pro flétnu a klavír Jana Nováka. Zaujala kultivovaným tónem, zpěvně vedenou melodií i porozuměním autorovi.

Z houslistů se vedle již jmenovaných stipendistů Jana Fišera představili Klára Pilousová v Concertinu D dur Leopolda Jansy (1795–1875), českého houslisty, skladatele a pedagoga, která oplývala přirozenou zpěvností své hry i bezpečným zvládnutím technických záludností, a Zuzana Semerádová, která zvolila Andante ze Španělské symfonie, op. 21 Édouarda Laloa. Díky své výborné technice se nemusela soustředit na zvládání obtížností skladby, ale věnovala se cele – a úspěšně – výrazu.

V příznivém světle se představili klavíristé ze skupiny Iva Kahánka. Viktorie Kozánková sáhla po první větě ze Sonáty pro klavír č. 1 f moll, op. 2 č. 1 Ludwiga van Beethovena a tuto těžkou volbu zvládla se ctí a citem pro výstavbu díla. Jedna z nejmladších účastnic Magdaléna Kovářová se představila ve Fibichově Norské písni rybářské jako disponovaná interpretka zasmušilé, melancholické klavírní literatury a vzápětí dokázala opak v Humoristickém scherzu Sergeje Prokofjeva. Svěřenkyně Karla Košárka Sára Kolaříková vyvolala nadšení svou interpretací Silhouettes, op. 8 č. 11 A dur Antonína Dvořáka, v níž se zaskvěla krásně vytvořenou melodickou linkou, nenápadnou agogikou i smyslem pro poetično. V Toccatě a moll Izáka Berkoviče prokázala i svůj energický potenciál, umění gradace a výtečnou techniku. Své kvality znovu osvědčili stipendisté Iva Kahánka Adam Znamirovský a Denis Stefanov. Mladší z nich, dvanáctiletý Adam Znamirovský, zahrál Etudu č. 6 d moll „Omaggio a Domenico Scarlatti“ Marca-Andrého Hamelina tak suverénně, že vzbudil největší aplaus obecenstva. Se skladbou uznávaného klavíristy si poradil výborně, zkušeně odlišil „scarlattiovskou“ pasáž od moderních postupů. Výborně technicky připravený mladý interpret obecenstvo přesvědčil, že je velký talent. Vyvrcholením instrumentálního programu bylo vystoupení Denise Stefanova, čtrnáctiletého klavíristy s nesmírně kultivovaným úhozem i citem pro dynamiku. V Etudě-Tableaux a moll Sergeje Rachmaninova rozehrál škálu obrazů a barev, rozprostřel emoce, postupně gradoval k forte a vzápětí se vracel k pianissimu. Stefanovova hra již působí zrale, student Gymnázia a hudební školy hlavního města Prahy na sebe jistě i v blízké budoucnosti upozorní.

Z pěvecké skupiny Kateřiny Kněžíkové se představilo devět studentů. S klavírním doprovodem Ladislavy Kaspříkové jsme slyšeli ohebné, syté, příjemně zabarvené hlasy, děvčata a dva chlapci zpívali s lehkostí a odpovídajícím výrazem, výborně frázovali. Jejich interpretací Nových slovenských písní Bohuslava Martinů vygradovala první i druhá polovina koncertu, na závěr si posluchače získal sbor všech pěvkyň a pěvců, který si s chutí a pěkně spolu ladícími hlasy zazpíval písničku Hanka, čo robíš.

A právě chuť, nadšení, píle i jistá dávka talentu a štěstí jsou dobrými předpoklady pro budoucí uplatnění těchto mladých hudebníků. O tom, že jim nechybí, na pražskojarním koncertě zcela přesvědčili.

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská