„Německá filharmonie vznikla v roce 1940 z hráčů orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Obnovila hudební provoz v Rudolfinu, které sloužilo v meziválečných letech potřebám parlamentu.“

„S příchodem Jakuba Hrůši na šéfdirigentský post na podzim roku 2016 bamberští začali zase víc hovořit o dávném pražském původu tělesa, ve kterém už ale samozřejmě nehrál nikdo z původního stavu.“

„Smetanovu hudbu považujeme za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře.“

Poslední koncert měl německojazyčný Deutsches Philharmonisches Orchester Prag v úterý 1. května 1945. O pět dní později musel dirigent Joseph Keilberth zkoušku na další koncert rozpustit. V Praze začalo povstání, zanedlouho skončila válka a hudebníci byli s československou německou menšinou odsunuti směrem na západ. Značná část z nich se ale brzy sešla v bavorském Bamberku. První koncert tělesa, které tam vytvořili, se konal přesně před 75 lety, 20. března 1946. Vystupovali jako Bamberger Tonkünstlerorchester, od roku 1949 pak už jako Bamberger Symphoniker. A v roce 1950 se jejich šéfdirigentem stal Joseph Keilberth.

Na Pražské jaro a vůbec do Prahy přijeli poprvé v roce 1991. Bamberské symfoniky tehdy publikum překvapeně poslouchalo jako výborný orchestr. Jejich historii s kořeny v německojazyčných orchestrech v Praze a dalších městech Československa poznávala tuzemská veřejnost jako novinku. Nebyli předtím od války pozváni, protože takzvaní sudetští Němci – podle panující komunistické ideologie – žijící v buržoazním západním Německu a toužící po svých někdejších majetcích nebyli ani trochu přátelé. Podruhé se v Praze těleso objevilo na konci 90. let, tehdy ale hostování poznamenal kolaps dirigenta Horsta Steina přímo na pódiu Smetanovy síně. Potřetí byli v Praze v roce 2014, už čtrnáct let vedeni Britem Jonathanem Nottem, a počtvrté o pět let později s Jakubem Hrůšou. Právě s jeho příchodem na šéfdirigentský post na podzim roku 2016 i oni sami začali zase víc hovořit o dávném pražském původu tělesa, ve kterém už ale samozřejmě nehrál nikdo z původního stavu. Dvanáctého května 2019 zahájili Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí.

Bamberští v Německu se svými mezinárodními koncertními a nahrávacími úspěchy definitivně už před řadou let přesáhli regionální zakotvení. Nesou ostatně druhý oficiální název Bayerische Staatsphilharmonie, Bavorská státní filharmonie, s nímž je spojena podpora ze strany spolkové země. A mají za sebou za tři čtvrtiny století na sedm tisíc koncertů v pěti stovkách měst více než šedesáti různých zemí. O orchestru se v Německu tvrdí, že má „český zvuk“. V osobě Jakuba Hrůši se u něj české a německé kulturní tradice znovu symbolicky propojují, navíc Bamberk je partnerským městem hlavního města České republiky.

Druhý název používá orchestr od roku 2004. Jde v podstatě o čestný titul, o uznání ze strany Svobodného státu Bavorsko. Bamberští symfonikové byli orchestrem zřizovaným městem a získávali peníze také od Spolkové republiky Německo. Jak vysvětloval v roce 2019 ředitel Marcus Axt v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, tohle v určitém okamžiku skončilo a Bavorsko v tom okamžiku převzalo většinu rozpočtu orchestru. S tím, že deklarovalo: Přejeme si, aby toto těleso bylo naším kulturním ambasadorem ve světě.

Na ministerstvu kultury a umění v Mnichově je podle ředitele určitý obnos peněz, ze kterého se financují tři kulturní majáky: Festival v Bayreuthu, Státní opera v Mnichově a Bamberští symfonikové. Tento kontext znamená, že více než osmdesát procent subvencí přichází orchestru z Mnichova. Dvanáct procent dává město Bamberg, což je ještě stále docela hodně peněz na nepříliš velké město, jakým je. A zbytek jsou regionální peníze. To všechno dohromady tvoří asi dvě třetiny rozpočtu, zbytek jsou příjmy včetně sponzorských a dalších peněz.

Německá filharmonie vznikla v roce 1940 z hráčů orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Obnovila hudební provoz v Rudolfinu, které sloužilo v meziválečných letech potřebám parlamentu. Měla být protiváhou České filharmonie. Tehdejší nacistická moc vytvářela během okupace tlak na oba orchestry, usilovala o užívání hudebního umění ke své propagaci. Německý orchestr s Keilberthem přesto těžkou dobou prošel se ctí a obhájil vynikající uměleckou kvalitu. Dirigentův syn cituje v nedávném televizním dokumentu dirigenta Václava Neumanna; ten mu prý dosvědčil, že o Keilberthovi po skončení války nikdo z českých hudebníků v Praze, když byli dotazováni úřady, neřekl nic negativního.

V roce 2019 ředitel Marcus Axt řekl, že ještě žijí dva nebo tři bývalí hráči Bamberských symfoniků, víc než devadesátiletí, kteří pamatují pražskou Německou filharmonii. Z těch, kdo hráli ve třicátých letech v operním orchestru Nového německého divadla, už naživu nebyl nikdo. „Je zajímavé, že na některé události ze čtyřicátých let máme k dispozici jenom jejich vzpomínky – a žádné dokumenty. Nic se nedochovalo,“ poznamenal. Němečtí historikové ale našli v Českém rozhlase magnetofonové pásy německých filharmoniků, natočené dirigentem Josephem Keilberthem.

Keilberth byl po odsunu nějakou dobu šéfem Staatskapelle Dresden; v této funkci mimochodem pořídil první komplet Dvořákovy Rusalky. Šéfdirigentem Bamberských symfoniků byl od roku 1950 do roku 1968. A byl to, mimochodem, právě on, kdo v Mnichově stál za prvním zvukovým záznamem Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, který vznikl v roce 1959 jako živý snímek z uvedení v Bavorské státní opeře. Zajímavá umělecká osobnost!

Film režiséra Jana Mudry je nazvaný zcela prostě Jakub Hrůša a Bamberští symfonikové. Velmi pěkně se v něm jeví nejen šéfdirigent, ale i členové bavorského tělesa, kteří moudře komentují nejen tradice orchestru a Hrůšovo působení, ale mimoděk i to, jak mohou Němci vnímat svou vlast. Její obraz mají ti přemýšlivější chtě nechtě zatížen neblahými událostmi z válečné minulostí a každý se musí se svou identitou vypořádávat. Pěkně hovoří i o tradicích Bamberských symfoniků, ukotvených v českých zemích. Je to dávno a těleso tvořené dnes hráči devatenácti národností už jimi nijak zásadně nežije, nicméně stejně jsou natrvalo téměř nezachytitelně přítomny. Určitě ne pouze v pocitu „jiného“ zvuku oproti dalším orchestrům v Německu, ale také ve vzpomínce na odsun, v němčině vysídlení či vyhnání… Ve filmu jasně zaznívá, že teprve s příchodem Čecha Jakuba Hrůši se paradoxně historie definitivně vyřešila, vyrovnala a uzavřela.

„Hostování na zahájení Pražského jara je nejen hudebně, ale i z hlediska historie velmi krásnou symbolickou návštěvou původního domova,“ vyjádřil se v roce 2019 Jakub Hrůša. A na adresu Mé vlasti prohlásil: „Za sebe mohu říci, že společně po nahrávání a několikanásobném uvádění cyklu považujeme Smetanovu hudbu za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře. Reprezentujeme tak střední Evropu způsobem, o kterém věřím, že má větší smysl než úzkoprsé lpění na výlučnosti kulturních výdobytků omezovaných politickými hranicemi. Má vlast je samozřejmě velmi a významně česká, ale její působivost tkví v hlubších a širších kořenech.“

Bamberští symfonikové oslavili letošní jubileum koncertem 18. března. Byl v přímém přenosu k vidění v televizi ARD a ve streamu na webu br-klassik.de/concert. Šéfdirigent Jakub Hrůša se do svého působiště z Prahy kvůli opatřením majícím bránit šíření pandemie nedostal. Program dirigoval Christoph Eschenbach, čestný dirigent orchestru, a sólistou byl dánský houslista Nikolaj Szeps-Znaider. Hrál se stejný program, jaký měl – za řízení Bertila Wetzelsbergera, generálního hudebního ředitele Bavorské státní opery – zaznít při úplně prvním vystoupení nového tělesa rok po válce: Beethovenova Leonora III., jeho Houslový koncert a Eroica. V jednom se nicméně od skutečného programu z 20. března 1946 lišil. Správci amerického sektoru poraženého Německa tehdy zasáhli a místo Třetí symfonie se nakonec musela hrát Sedmá.

Foto: Petra Hajská, Andreas Herzau, Wikipedia – Deutche Fotothek a Peter Eberts, Fb a archiv orchestru