„Režisérka naštěstí neměla ambice pokoušet se přidávat do opery ´svůj´ příběh.“

„Pěvci kompletně tvořili vyrovnaný, dobře vybraný cast a režisérce ochotně hráli. Vesměs dobře se vyrovnali s češtinou a Janáčka zpívali oddaně.“

„Hanusovo vedení celého dramatu bylo podrobné a vášnivé, jak je u něj obvyklé.“

Opera Věc Makropulos v inscenaci Velšské národní opery se stala dalším vrcholem festivalu Janáček Brno 2022. Jak díky režii a scénografii, které podpořily sílu poselství textu Karla Čapka, tak díky hudebnímu nastudování Tomáše Hanuse. Brněnský rodák, ve Walesu působící už šest let, v pátek v Janáčkově divadle se strhujícím dílem skutečně triumfoval.

Za inscenací předposlední Janáčkovy opery, která měla v Cardiffu premiéru letos v září, stojí režisérka Olivia Fuchs a scénografka a kostýmní výtvarnice Nicola Turner. Nadčasová moudrá myšlenka Karla Čapka, autora dramatické předlohy z roku 1922, že obsah a smysl lidského života se naplňuje jen díky smrtelnosti a že nesmrtelnost by byla úmorná, vynikla v jejich pojetí, citlivě napojeném na Janáčkovu hudbu, očistně přesvědčivě. A pod rukama Tomáše Hanuse, ve zpomaleném tempu k maximu zvýrazněného závěru opery, dvojnásob geniálně.

Věc Makropulos inscenační tým situoval tam, kam Čapek s Janáčkem. V prvním dějství do kanceláře, ve druhém do šatny v divadle, ve třetím do hotelového pokoje. Režisérka naštěstí neměla ambice pokoušet se přidávat do opery „svůj“ příběh. Přestože byla tedy vizuální podoba vlastně „tradiční“, byla divadelně působivá. Krásně „hrála“ hromada růží v prostředním jednání, efektní byla ve finále stržená záclona, postavy byly samy sebou, chovaly se a reagovaly reálně, na scéně se dělo to, o čem se zpívá, aniž by to Janáčkovu dílu ubralo na zajímavosti. Tvůrčí čin, který se stal odpovědí na debaty, jestli je potřeba přizpůsobovat a přibližovat operní příběhy době, ve které žije publikum, nebo je ze stejného důvodu dělat nadčasově abstraktnějšími. Nezbytně nutné to rozhodně není a svého druhu tradicionalismus, v britském operním životě přece jen asi oproti německému kulturnímu prostředí převažující, byl v tomto díle zcela funkční.

Španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín vygradovala postavu 337 let staré Eliny Makropulos alias Ellian Mac Gregor alias Eugenie Montéz (etc.) ke vznešeně tragickému rozpoznání a životnímu konci opravdu impozantně. Tenorista Nicky Spence (jehož letošní festivalové ztvárnění Janáčkova Zápisníku zmizelého jsme vysoce hodnotili v ReflexiPlus) obdařil roli Alberta Gregora takovou mírou emocionální intenzity a zároveň vokální jistoty, že postava vyvstala mezi mužskými jako klíčová a vlastně zastínila barona Pruse, kterého zpíval a hrál barytonista David Stout. Skvělý byl Gustáv Beláček, který hlasově i pódiovou jistotou povýšil postavu advokáta, doktora Kolenatého, z epizodní na mnohem důležitější. Mark Le Brocq, solicitátor Vítek, dostal pěknou bonusovou příležitost v monologu během „krátké přestávky“ při přestavbě jeviště, kdy na forbíně s typicky britskou dávkou humoru osvětlil, buďme upřímní, trochu zamotané peripetie příběhu rodiny Gregorů a Prusů…

Mladou dvojici Kristiny a Janka pěkně zahráli a zazpívali Harriet Eyley a Alexander Sprague. A Alan Oke stvořil postavičku stařičkého Hauka-Šendorfa, vzpomínajícího na dávné zážitky ve Španělsku, jako neodolatelně komickou. Pěvci kompletně tvořili vyrovnaný, dobře vybraný cast a režisérce ochotně hráli. Vesměs dobře se vyrovnali s češtinou a Janáčka zpívali oddaně, v rovnováze deklamace a kantilén.

Hanusovo vedení celého dramatu bylo podrobné a vášnivé, jak je u něj obvyklé. Od prvních tónů předehry se pod jeho neustále aktivní taktovkou a pod jeho upřeným pohledem v orchestřišti hrálo naplno a emotivně, v širokém rozpětí slavnostních, expresivně vypjatých a méně v tomto díle i lyrických nálad. Kde bylo třeba, hudba letěla kupředu, kde bylo možné, spoluvytvářela silné emoce, ve finále pocitově významně zpomalila, aby vyniklo vše, co se v monologu Emilie Marty sděluje… A žestě přidané na postranním balkoně v samém závěru opery, janáčkovsky úsečnými akordy dodávající pointě tak charakteristický hraničně naléhavý patos, byly dovedeny k ideálně průraznému zvuku.

Tomáš Hanus, někdejší žák Jiřího Bělohlávka, byl před lety v Brně kratší dobu operním šéfem. Už delší dobu však ve vlasti téměř neúčinkuje, ostatně nese si v sobě také určitý druh zranění. To, že „doma není nikdo prorokem…“, se stávalo a stává častěji… Nicméně začíná se snad už opravdu blýskat na časy. Tomáš Hanus zahájí s orchestrem Velšské národní opery Smetanovou Mou vlastí festival Pražské jaro 2023 a Cardiff s brněnským Národním divadlem chystá do budoucna operní koprodukci. V paměti je jejich průlomové hostování na festivalu Janáček Brno v roce 2018 s Pountneyho a Hanusovou inscenací opery Z mrtvého domu. A letošní pohostinské vystoupení dalo jasně a definitivně najevo, že Tomáš Hanus s Janáčkovou partiturou za dirigentským pultem (ovšem zdaleka nejen s ní) je skutečnou autoritou, silnou osobností, se kterou je třeba počítat mezi těmi nejzajímavějšími, nejpodnětnějšími, nejlepšími.

———-

Věděli jste, že…

…hra Karla Čapka Věc Makropulos měla premiéru v Městském divadle na Vinohradech v Praze 21. listopadu 1922, tedy téměř přesně před sto lety?

…Čapek po Janáčkově oficiální žádosti svolil s adaptací své hry dopisem z 10. září 1923 a že dal skladateli zcela volnou ruku?

…Čapkova hra je mnohem víc komedií než Janáčkova opera, která je mnohem víc tragédií a která také víc zdůrazňuje erotické motivy?

———–

Náš nedávný rozhovor s Tomášem Hanusem čtěte ZDE. A ReflexiPlus čtvrtečního programu na festivalu Janáček Brno 2022 čtěte pod titulkem Koncert orchestru Velšské národní opery s dirigentem Tomášem Hanusem předčil očekávání.

*******

Foto: M. Olbrzymek, archiv festivalu