Armida, poslední dokončené Dvořákovo dílo, bude po třech dekádách opět uvedena v Praze. Premiéra se uskuteční 19. května v Národním divadle. Robert Jindra, dirigent a hlavní iniciátor realizace, ve svém prvním hudebním nastudování ve funkci hudebního ředitele opery Národního divadla má dle svých slov hlavní přání splatit dluh; rehabilitovat Národní divadlo, protože premiéru proběhlou před téměř 120 lety provázejí zkazky o odbyté práci a obecné inscenační nedostatečnosti.

Premiéra nové inscenace v režii Jiřího Heřmana se uskuteční v pátek 19. května v rámci festivalu Pražské Jaro a hlavní role zastanou Alžběta Poláčková (Armida), Aleš Briscein (rytíř Rinald), Svatopluk Sem (čaroděj Ismen) a František Zahradníček (král Hidraot), přičemž představení nedisponuje alternacemi. Pouze Armidě, Alžbětě Poláčkové, dělá covera Tamara Morozová, laureátka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a jedna z hlavních tváří spolku Lieder Society věnujícího se interpretaci písní.

„Ano, je to risk,“ uznává dirigent Robert Jindra, zároveň ale podotýká, že interpretační nároky díla jsou tak vysoké, že alternace a souběžná práce s více umělci v klasicky časově omezeném pracovním rámci by uškodila kvalitě inscenace. „Tentokrát to nebude odbyté,“ přidává nový hudební šéf opery v reakci na původní provedení roku 1904, kdy představitel Rinalda, Bohumil Pták, onemocněl, k pozorování byla nekázeň v souboru, sám Dvořák o díle pochyboval a rovněž mu patrně do značné míry mimo jiné uškodilo Vrchlického nezpěvné libreto. Premiéra tehdy musela být o více než tři týdny posunuta; operativně odložena.

Tématem libreta se zabývala zejména dramaturgyně Patricie Částková. Jaroslav Vrchlický komponistovi libreto nabízel vícekrát a Dvořák se nejprve zdráhal, zejména z důvodu četného dosavadního zhudebnění látky. Nakonec však věc přijal jako výzvu k porovnání se s ostatními, přičemž mu konvenovalo téma a příběh mezinárodního dosahu, což považoval za jedno z kritérií výběru libreta. Námět i příběh jsou podle dramaturgyně mnohovrstevnaté. Přestože se nacházíme v orientálním prostředí a celé dílo se dá dát pod hlavičku „pohádky pro dospělé“, Dvořák sám sebe ani náznakem nezapírá; v hudebním zpracování cizokrajné látky je stále cítit autorův osobitý styl.

Libreto, byť dirigent Jindra nejprve nechtěl, prošlo několika drobnými škrty a jedním větším, kdy bude vynechána jedna celá scéna spíše rekapitulačního charakteru. „Na tento škrt jsem pyšný,“ prozradil Jindra. Zároveň však přiblížil, že přílišné krácení není schopno dílu pomoct. Jakýsi wagnerovský charakter plynutí hudebního toku vyžaduje kontinualitu a raději menší kouskování hudebního sdělení. „Jsou to takové čtyři symfonie po sobě,“ dodává. Představení chystá jednu pauzu po druhém jednání.

Armida je z méně uváděných Dvořákových oper a původní vlažné přijetí je pouze částí problému. Druhým aspektem je zmíněné libreto, které nejen že se složitě zpívá, zároveň je samo o sobě komplikované. „I já měl problém se srozumitelností libreta,“ říká režisér Jiří Heřman s tím, že hledal způsob, jak text zlidštit a přiblížit divákovi, aniž by uškodil Dvořákovi. A komentuje i samotné téma: „Je to ženské téma. Armida je rozpolcena mezi dva náboženské světy. Armida se snaží utéct ze světa muslimů, ale krutost nachází i na křesťanské straně.“ A poselství cítí v myšlence, že náboženství ve výsledku rozdělují, ne že spojují. Armida se povznese nad vše a dává své srdce Rinaldovi. Režisér přibližuje, že kromě dvou nesmiřitelných světů se snaží znázornit ještě třetí, čistý svět, který je „nad tím vším“. Do určité míry je dění na scéně hodnoceno z tohoto třetího úhlu pohledu a téma ženy, která je obětí mužské síly, tak nabývá větší síly a aktuálnosti ve své nadčasovosti.

Dalším problémem díla je podle jeho inscenátorů to, že „Dvořák nebyl rozeným dramaturgem“. Je třeba řešit určitá hlušší místa, například Aleš Briscein hovořil o 17stránkovém recitativu. Zároveň se prý nesmí podlehnout zvukové okázalosti a je potřeba přinést do první linie nenápadně přítomnou intimitu, která je zvukově přirozeně spíše ve druhém plánu. K tomu hudební ředitel české první opery dodává: „Dříve mě na Armidě přitahovala její bombastičnost. Asi stárnu, ale dnes mě fascinuje spíše její lehkost, spontánnost, niternost.“ Armida je podle dramaturgyně Patricie Částkové „na druhý pohled“, ne „na první dobrou“. Dvořák prý hudebním zpracováním „překračuje svůj stín“ a dostává se místy až k hranicím francouzského impresionismu. Krom toho je samozřejmě přítomná inspirace Richardem Wagnerem, zejména v rovině způsobu instrumentace a zacházení s celkem večera. „Hudba je skutečně velmi těžká, nároky jsou srovnatelné s Wagnerovými.“

Hlavní představitelka Armidy, Alžběta Poláčková, se s pěvci v ostatních hlavních rolích shoduje na mimořádné obtížnosti partu (což lze považovat za další z důvodů nižší uváděnosti): „Jako bych zpívala dvě Rusalky za sebou.“ Zároveň však dodává, že si roli velmi užívá a náročnost vlastně nevnímá: „Příběh mě na začátku vtáhne a na konci vyplivne.“

Na otázku, jakým způsobem bude ztvárněn potenciálně velmi barvitý příběh (viz proklamovaný podtitul „pohádka pro dospělé“), režisér Heřman odpověděl: „Bude tam drak.“ Zároveň však scénografie nebude popisná. Též gestika a obecně herecký projev se snaží být spíše civilní. „Je to čistá záležitost,“ dodává jedna z předních postav tuzemské operní režie.

Sbor Národního divadla připravil Lukáš Kozubík, autorem scény je Dragan Stočevski. Autorkou kostýmních návrhů je Zuzana Rusínová. Do konce sezony se inscenace odehraje šestkrát; druhá premiéra je v plánu 21. května. Umělecký ředitel opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen inscenační sestavu umělců označuje za „dream team“.

Foto: ze zkoušek / Zdeněk Sokol