„Na Kollárově filmu je příznačný anachronický pohled na nejznámějšího českého světce a patrona vlasti.“

„Nádherně se vyjímal vokál sopranistky Hany Blažíkové, jejíž gotická harfa spolu se zobcovými flétnami Jakuba Kydlíčka vytvořila okouzlující barevné souzvuky.“

„Správné načasování a ‚rozprostření‘ hudby na plochu celého filmu Cappella Mariana zvládla vynikajícím způsobem.“

První český historický velkofilm Svatý Václav vznikl na samém sklonku němé éry v roce 1929. Jeho uvedení se časově překrývalo s raketovým nástupem zvukového filmu: jen do konce roku 1929 se u nás objevilo dvacet zvukových snímků. Přesto zůstává Svatý Václav strhující filmovou freskou, která vybízí k novým multižánrovým výzvám. O jedno nevšední uvedení filmu s živou hudbou v podání souboru Cappella Mariana se postaral Svatováclavský hudební festival v Opavě. Projekce se uskutečnila 24. září v nejstarším opavském kostele sv. Václava. Podobně vyvážená harmonie prostoru, času a tématu se sejde jen zřídka. 

Film Svatý Václav režiséra Jana Stanislav Kollára vznikl v němé éře československého filmu, ale hudba byla už tehdy jeho součástí. Autorství partitury si připsali Jaroslav Křička společně s Oskarem Nedbalem a sluší se připomenout, že i tato hudba byla v rámci Svatováclavského hudebního festivalu před pár lety „vzkříšena“. Tentokrát se ovšem dramaturgie pustila úplně jinou cestou. 

Komorní vokální soubor Cappella Mariana se specializuje na interpretaci středověkého vícehlasu, renesanční polyfonie a vokálních děl raného baroka. Její hudební doprovod k filmu Svatý Václav zohlednil stylové a historické prvky svatováclavské epochy a vybral z hudebních památek vokálně-instrumentální skladby časově nepříliš vzdálených období. Zasazení do dobového kontextu provázely i další sémantické vrstvy. Cappella Mariana rozprostřela jednotlivé pečlivě vybrané kompozice s ohledem na jejich komunikaci s filmovou narací. Navíc nezůstala povýtce u staré hudby, ale pomocí improvizace a neotřelých zvukových prostředků dokázal ansámbl dynamizovat to, co se právě odehrávalo na plátně. 

Iniciační roli sehrál zejména chorál Svatý Václave, který zazněl během projekce vícekrát, vždy s ohledem na ideální kontext. Nechyběla ani nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, která po staletí plnila funkci státní hymny. Skladbami Guillauma de Machauta se repertoár Cappelly Mariany přemístil do éry lucemburských panovníků. Machaut působil na pražském dvoře ve službách krále Jana Lucemburského v padesátých letech 14. století. Z jeho díla zazněla například antifona Laudes canens Davidicas, organum Mors, hymnus Lux vera lucis radium a zejména nádherné čtyřhlasé moteto Inviolata genitrix. 

Kontakt s českým prostředím patrně měl i polský Petrus Wilhelmi de Grudencz, jehož většina duchovních skladeb se dochovala právě v Čechách. Během filmu zaznělo také Requiem aeternam nejslavnějšího představitele franko-vlámské polyfonie Johannesa Ockeghema. Jeho mystický a expresivní kompoziční styl sugestivně vyjádřil dramatické peripetie úkladné vraždy českého knížete. 

Ústřední postavou souboru Cappella Mariana je Vojtěch Semerád, který se vícekrát představil v sólové pěvecké úloze. Jeho tenor se nesl jasně a čistě kostelním prostorem a stal se s trochou nadsázky „komentátorem“ světce, jehož poselství je nejen duchovní, ale též patriotické. Nádherně se vyjímal vokál sopranistky Hany Blažíkové, jejíž gotická harfa spolu se zobcovými flétnami Jakuba Kydlíčka vytvořila okouzlující barevné souzvuky, které dodaly příběhu zvláštní magický přísvit. Pěveckou sestavu dále dotvářeli spolehlivě zpívající Ondřej Holub, Jaromír Nosek a Tomáš Lajtkep, který obstaral i altový trombon, jímž imitoval signály filmových trubačů. 

Nejobtížnějším článkem živého hudebního doprovodu k němému filmu obvykle bývá synchronie hudby a filmové narace. Správné načasování a „rozprostření“ hudby na plochu celého filmu Cappella Mariana zvládla vynikajícím způsobem. Přitom nešlo jen o historickou hudbu: kreativita protagonistů zaujala také v dalších stylových prostředcích z oblastí improvizace a volné intuice. Osvěžujícím dojmem působily různé zvuky imitující reálné prostředí (pískání, hrčení, šepot, mluva, zvuky přírody, atd.), které přinesly dílu naturální podtón.

V hluboké, prastaré a velkolepé akustice kostela sv. Václava se odehrál dechberoucí zážitek, který ještě dlouho po doznění příběhu neslyšně rezonoval. Na Kollárově filmu je příznačný anachronický pohled na nejznámějšího českého světce a patrona vlasti. Přehnaně asketický portrét knížete pravděpodobně vzniknul v pozdějších letech, které ovlivnily legendy a rostoucí moc církve. 

Jaký ve skutečnosti Svatý Václav byl, to se už nikdy nedozvíme. Můžeme si ho ale představit jako statečného a spirituálně založeného muže, který po vzoru své babičky Ludmily pečoval o chudé, budoval kostely a nestrpěl křivdu bližního. Pravděpodobně byl neobyčejně laskavý, neoblomný, lidský a dobrého srdce. Pradávné kořeny české historie tvořili lidé, kterým záleželo na druhých a kteří nechtěli druhému ubližovat. Jednou budou podobné hodnoty opět aktuální. Historie se vrací v kruzích, budoucnost možná překvapí…

Foto: SHF / Ivan Korč