„Na závěr pak jemný žesťový zvuk zalil celou scénu ‚omamné noci v oáze pod palmami‘ měkkým světlem… přišel rozbřesk.“

„Obecně byl tón Marie-Astrid Hulot nadmíru příjemný, noty do sebe vplouvaly pomocí takřka nekonečného legata.“

„Název první části zní Šalomounův sen, a vskutku hudba v introdukci jako by popisovala vynořování vizí a myšlenek z nevědomí.“

Posluchači Plzeňské filharmonie si 23. ledna na koncertě s názvem Joseph Haydn & Pražské jaro vychutnali jak hudbu notoricky známou, tak tu raritní takřka neslýchanou. Haydnův houslový koncert orámovaly dvě Orientem inspirované skladby, jedna od Camilla Saint-Saënse a druhá od Ottorina Respighiho. Pojítkem s Pražským Jarem byla sólistka Marie-Astrid Hulot, která se v minulém roce probojovala do finále pražskojarní soutěže a získala třetí cenu. 

Koncert zahájila Alžírská suita, op. 60 od Camilla Saint-Saënse. Díky informativnímu programu z pera Lenky Bočanové se posluchač mohl bez větších potíží začíst a proniknout do scén, které skladatel svou hudbou načrtl. První část Preludium. Pohled na Alžír byla o plavbě, na které nás provázel vzestupný melodický motiv plný odhodlání a dobrodružství. Zároveň jím bylo věrně napodobeno šplouchání až po vlnobití na přídi lodi. V části A se přidaly rozklady akordů v rychlých tempech, které se míhaly jako odlesky na hladině, posléze tremola vytvořila spodní proudy, zatímco melodické kudrlinky ve flétnách tu a tam prosvitly jako pěna na vrcholcích vln. Když se začal hlavní hudební motiv pomocí kánonu násobit a překrývat, bylo jasné, že jsme v alžírském přístavišti, kde se stejným způsobem vlnky na vodní hladině pokojně šíří a kříží od ostatních zakotvených lodí, bójek a podobně.

Druhá část s názvem Maurská rapsodie popisuje objevování nového světa. Začátek byl krásně provzdušněný pizzicatem houslí a uklidňujícím sestupným motivem fléten. V oddílu Allegro Moderato se na jedno a to samé orientálně znějící téma nahlíželo různou instrumentační optikou, v tomto případě třeba symbolizující rozdílnost kultur. Nejprve se téma exponovalo ve flétně podložené třepotavým tremolem houslí, následně zaznělo v sekci dřev (bez flétny) a se zatěžkanými přiznávkami lesních rohů a tympánů, úplně naposledy pak téma naléhavě přednesly housle. Po krátké mezivětě vytvořily tympány a tamburína rytmickou základnu a taneční parket pro neposedný tanec vyjádřený flétnou. Záhy se připojila unisono pikola v perfektní souhře. Atmosféra se postupně měnila ve velkolepou, ke zvukové slavnosti se postupně připojil celý orchestr a končilo se v radostném a sebevědomém duchu, mj. celým závěrem dominanty do tóniky.

Ve třetí části s názvem Večerní snění se vše zklidnilo, flétna s pikolou uvedly mazlivé téma, jak jej Saint-Saëns v programních poznámkách sám charakterizoval. Navázalo sólo violy provedené hladkým, citlivým tónem. Nastolený romantický charakter možná mohl být ještě prohlouben intenzivnějším rubatem či agogikou v tutti smyčců. Opravdovým pohlazením pak byla repríza, kdy se nad bohatým harmonickým a rytmicky odlehčeným podkresem vinula melodie sdílená flétnou, klarinetem a houslemi. Na závěr pak jemný žesťový zvuk zalil celou scénu „omamné noci v oáze pod palmami“ měkkým světlem – přišel rozbřesk. Francouzský vojenský pochod, jak je nazvaná poslední část suity, dodala skladbě blyštivou tečku s intenzivní dynamickou gradací. Publiku se skladba, soudě podle hlasitosti potlesku, očividně (a ušislyšně) líbila, a odměnila tak dirigenta Chuheie Iwasakiho a celý orchestr dvojím klaněním.

Po rychlém přeskupení orchestřiště na konfiguraci smyčcového orchestru mohlo začít další číslo večera, kterým byl Koncert pro housle a orchestr č. 4 G dur od Josepha Haydna. Role sólistky se ujala finalistka Mezinárodní hudební soutěže Pražského Jara z roku 2024, Marie-Astrid Hulot, původem z Francie. Zvlášť u takto frekventovaného repertoáru platí „kolik lidí, tolik chutí“, což uvádí interpreta i publicistu do nekomfortní situace. Nepomáhá ani akustika Měšťanské besedy, která zdá se „dusí“ zvuk sólových smyčcových nástrojů. Obecně byl tón sólistky nadmíru příjemný, jednotlivé noty do sebe vplouvaly pomocí takřka nekonečného legata. Vyzdvihnout si zaslouží také kontrola tónu. Náběhy byly graduální a s patřičnou mírou vibrata; ukončení tónu zase houslistka umně zakulatila či dynamicky stáhla. Melodie a fráze se linuly jako potůček mezi hladkými oblázky. S tímto fluidnějším pojetím frázování se však houslistka pustila na tenký led, a na místech s drobnějšími rytmickými hodnotami došlo párkrát k nepatřičnému zrychlení; například hned v úvodním stacatissimu první věty. Každopádně klady tohoto přístupu mocně převážily nad jeho zápory; zvláště v případě lyrické druhé věty či kadence, kdy mohlo agogické a rubatové cítění Marie-Astrid Hulotové vyjít plně na povrch. V první větě zvolila houslistka kadenci od Franze Beyera. Zavládla naprostá improvizační volnost, exponovaná byla celá dynamická škála. Perfektní bylo také vynášení hlavního hlasu rozdrobeného mezi obtížné figury, a to s technickým přehledem.

Skvělou práci odváděl po celou dobu skladby orchestr, který v doprovodné funkci empaticky tlumil svou hlasitost na hranici pianissima, v tutti sekcích zase „šel zvukem do popředí“ tak akorát.

Po doznění třetí věty, mj. interpretované ve velmi svižném až živelném tempu, se spustil nadšený potlesk, jež neutuchal ani po třetím klanění Marie-Astrid Hulot. Vděčnému publiku věnovala přídavek Por una cabeza od Carlose Gardela. Toto tango vzniklo jako filmová hudba pro film Tango Bar z roku 1935 a od té doby se objevilo ve více adaptacích. Asi nejznámější je ta z filmu Vůně ženy z roku 1992, kterou pod vedením Johna Williamse nahrál Itzhak Perlman s Pittsburghským symfonickým orchestrem. 23. ledna však v Měšťanské besedě zazněla tato skladba ve virtuózní úpravě od Augustina Hadelicha z roku 2022. Faktura je takřka klavírní, plná lomených akordů, běhů a ozdob. Marie-Astrid Hulot si se vším poradila s lehkostí a s předepsanou rytmickou volností (poco rubato). 

Po přestávce nastoupil orchestr v rozšířeném obsazení, tak aby mohlo autenticky zaznít poslední číslo večera: orchestrální suita Belkis, královna ze Sáby od Ottorina Respighiho. Respighi se sám o sobě (neprávem) neřadí mezi superstar klasické hudby, o to vzácnější bylo vyslechnout zmíněnou suitu, v Česku snad ještě ve 21. století neuvedenou. Belkis, královna ze Sáby je původně balet, který ale za celou dobu své existence byl uveden tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. V programu se dočteme proč: megalomanské dílo totiž počítá s tisíci účinkujícími. Skladatel naštěstí zpracoval i orchestrální suitu… Oproti Saint-Saënsovi je skladba vypjatější, patetičtější, z pohledu orchestrace bohatější, celkově plnohodnotnější. Spíše, než aby vykreslovala scenérie, tak vypráví příběh. V porovnání obou skladeb by se dalo říci, že co bylo v Alžírské suitě naznačeno, je v tomto díle dotaženo do důsledku a jistého extrému. Z mnoha úhlů pohledu se jednalo o nejlepší číslo večera.

Skladba se otevírá tajemným oscilováním smyčců a tápající linkou flétny, klarinetu a později také anglického rohu. Název první části zní Šalomounův sen a vskutku hudba v introdukci jako by popisovala vynořování vizí a myšlenek z nevědomí. Následně přišel oddíl Solenne (slavnostně) a atmosféra radostného snu. Mocný tep čtvrťových hodnot rezonující celým orchestrem a fanfáry trubek otevřely hudební stavidla a zároveň brány Šalomounovy snové říše. Zde je třeba pochválit smyčce za úctyhodné držení kroku s dynamikou i výrazem žesťové sekce. Za povšimnutí stojí i violoncellové sólo s doprovodem harfy před částí Apassionato. Bohatost zvuku se dále rozrůstala. V klidném bezstarostném Andantinu nešlo přeslechnout přidané bicí nástroje: triangl, celestu, zvonkohru; do toho zasahoval jasně, ale ne tvrdě, zvuk žesťů con sordino. Sekce smyčců byla široce rozvětvena: někteří udávali pizzicato pulz, někteří se podíleli na držených harmoniích, jiní na usazování basu v stupňovitých postupech, až nakonec zbylo jen potutelné brnkání violoncell a kontrabasů, v němž krásně doznělo morendo klarinetu. 

Pokračovalo se ostrým a akčním Válečným tancem. V sekci Allegro ritmato se představil piccolo klarinet s groteskně pokroucenou melodickou linkou podloženou vojenským bubnem. Pak už přišlo tempové označení Allegro Impetuoso a tep šestnáctinových hodnot přibíral jeden nástroj za druhým. Přidal se také tam-tam a basový buben. Tep byl narušován synkopickými a triolovými výkyvy, což mu dodávalo na překotnosti a agresivitě, jakou tuto část unášel k explozivnímu zakončení.

Následovala třetí část: Belkisin tanec za úsvitu. Hudba nás přesunula do oázy uprostřed pouště, kde čas plyne neskutečně pomalu (taktování arabského bubnu), na horizontu se tetelí vzduch (podkres smyčců con sordino) a jen občas se zvedne vítr aby obrousil hrany písečných dun (zvlněné sólo flétny). Kouzelně zněla též celesta, další vzácný nástroj večera. Cit osamělé Belkis se postupem skladby zintenzivňoval, avšak toto očekávání nikdy nedošlo ke svému zdárnému harmonickému naplnění; vybavila se mi Wagnerova předehra k Tristanovi a Isoldě. V závěru Belkisina tance za úsvitu se ten samý hudební motiv, který po celou dobu zněl tak nadějně, rozplynul v temných harmoniích prohloubených basklarinetem a fagotem.

Skladba končí šíleným Orgiastickým tancem, který hudebně vyjadřuje přehlcení smyslů – těkání očima, vrávorání, opojení, tanec s ohněm, nadvláda pudů a reflexů, v neposlední řadě pískání v uších vyjádřené pikolami. Na chvíli přichází vystřízlivění a lítost nad běsněním, a to v sólu tromba interna. Jedná se o trubku umístěnou mimo orchestřiště, v případě Měšťanské besedy na balkoně. Tento efektní prostředek využil Respighi i ve svých Římských Piniích. Zamyšlení však nemělo dlouhého trvání. S nástupem oddílu Allegro vivo se znovu dalo do pohybu bláznivé tempo, které se společně se zvukem nabalilo do mocného crescenda a acceleranda. Celé to vyústilo ve slavnostní fanfáry kompletní žesťové sekce. Finální koda Gioioso byla vlastně reminiscencí první věty, tentokrát ale v maximálně zatěžkané a pompézní verzi. Hudební kolos se v extrémní dynamice dobral cíle a s mohutným řachnutím se rozpadl – podobně jako dobrodruh padá únavou do postele.

Klanění nebralo konce, došlo na všechny sekce i sólisty. Nutno vyzdvihnout flétnistu Kacpera Dąbrowského, pro nějž se frekvence a hlasitost potlesku zvýšila nejvíce a zcela zaslouženě.

Foto: Plzeňská filharmoie / Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp