„Julia Fischer Hrála krásně plným, oblým a sametovým tónem, a možná i díky svým slovenským kořenům vystihla zvláštní zádumčivost díla.“

„Orchestrálně to bylo v nejlepším slova smyslu vznosné, syrové, přesto dostatečně kantilénové, přednesené v jednom mocném tahu.“

„Hrůša diriguje velmi zřetelně a intenzivně, nikdy však povrchně exaltovaně, je vidět, že ví, co chce, a zjevně to hudebníkům dokáže předat.“

První dny letošní Dvořákovy Prahy jsou ve znamení rezidence Jakuba Hrůši. Ten v jejím rámci diriguje jak Bamberské symfoniky, tak Českou filharmonii. Koncert 7. září v Rudolfinu patřil českému tělesu a představili se rovněž houslistka Julia Fischer, Pražský filharmonický sbor a čtveřice pěvců-sólistů. 

Dramaturgie večera byla jakousi přehlídkou tří generací českých skladatelů, v prvních dvou případech i spojených příbuzenským svazkem. Antonín Dvořák byl tchánem Josefa Suka a Leoš Janáček zase – jak se mohli dovědět účastníci letošního putování Po stopách Antoína Dvořáka do Brna – velice obdivoval Dvořáka. Všechny uvedené skladby vlastně staví na zvukovém efektu, i když každá jinak. Začalo se jednou z nejoblíbenějších Dvořákových kratších skladeb, předehrou Karneval. Přímočará a velkoorchestrálně naleštěná vyzněla jako pravá vstupní prskavka.

Následovala Fantazie pro housle a orchestr g moll Josefa Suka, který ji složil v letech 1902–1903, tedy ještě před – jak upozorňoval i tištěný program – ranami osudu, jež ovlivnily i jeho kompoziční styl. Fantazie je vskutku trefný název, posluchačsky je jakoby rozvolněná. Může připomínat Dvořáka, ale přesto je jiná, snad vzrušenější. Orchestrem se působivě přelévaly nálady od energicky vzrušené, přes impresionisticky zasněnou až po jednoduše líbeznou. Ozdobou provedení byl výkon v Praze dobře známé německo-slovenské houslistky Julii Fischer. Hrála krásně plným, oblým a sametovým tónem, a možná i díky svým slovenským kořenům vystihla zvláštní zádumčivost díla. Jako přídavek si připravila kus dosti odlišný, totiž výsostně virtuózního Paganiniho: Capriccio č. 13 B dur.

Vrcholem večera byla Janáčkova Glagolská mše, jedinečná, naprosto nezvyklá duchovní skladba, vášnivá, až divoká a ježatá, přesto hluboce citová. Orchestrálně to bylo v nejlepším slova smyslu vznosné, syrové, přesto dostatečně kantilénové, přednesené v jednom mocném tahu. Pražský filharmonický sbor byl zvukově opulentní, závěrečné varhanní sólo zahrál virtuózně německý varhaník Christian Schmitt.

O něco horší to bylo se sóly – hlavní tíhu nesou soprán a tenor. Oba se pohybují v nepříjemné poloze, tenor obzvlášť – Janáček ho neustále žene téměř na hranici vysokého „cé“ a i v této poloze musí pěvec razantně deklamovat a sršet vášnivým výrazem. A jak u sopránu, tak u tenoru by zpěv měl být samozřejmě technicky ukázněný a zasazený do celku, jak se sluší na (Janáčkovými slovy) „dívku-anděla“ a „jakéhosi velekněze“.

I při vědomí těchto nároků mě ale americká sopranistka Corinne Winters zklamala. Hlas byl příliš „zavřený“ a nazální, neměl patřičnou robustnost a nosnost a dostavovaly se i intonační problémy. Britský tenorista David Putt Philip se s partem vyrovnal lépe, zněl jako slušný hrdinný tenor (podle životopisu zpívá mj. Baccha ve Straussově Ariadně či Stolzinga v Mistrech pěvcích a také Lacu v Její pastorkyni), nebylo to bolestně přiškrcené vzpírání tónů, i když přirozeně to také nepůsobilo. (Jde se ale něčemu, jako je přirozenost při zpívání stěžejních sól v Glagolské mši vůbec přiblížit? Existuje například zvukový záznam výkonu Libuše Domanínské a Bena Blachuta – zajímavé srovnání…)

Podstatně menší prostor má v díle bas, nicméně Brit Brindley Sherratt do partu vnesl měkkost a kultivovanost, i když osobně bych v tomto díle upřednostnila tmavší, sonornější hlas. Těch pár tónů, které Janáčkovi zbyly na mezzosoprán, zvládla Bella Adamova bez problémů.

Jakub Hrůša diriguje velmi zřetelně a procítěně, nikdy však povrchně exaltovaně, je vidět, že ví, co chce, a zjevně to hudebníkům dokáže předat. Mám ale pocit, že když diriguje „svůj“ bamberský orchestr (respektive když jsem ho slyšela na festivalu těsně před Českou filharmonií), je výsledný výraz, respektive odezva orchestru, ještě bezprostřednější a výsledný zvukový vjem o něco výše ve smyslu tvárnosti, než tomu je u České filharmonie. Snad je to však logické s ohledem na délku a intenzitu dirigentovy spolupráce s bavorským orchestrem.

Foto: Dvořákova Praha / Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp