„Festival vsadil na velice svěží a neotřelý program.“

„Mansurianovo Requiem je dalším důkazem, že současné klasické hudby se není třeba bát, byť pochází z končin vzdálených.“

„Koncerty, které zaštituje Radek Baborák, mají dlouhodobě umělecky vysokou úroveň.“

Tak trochu ve stínu Festivalu Opera, který začal minulý týden, byl v podvečer 2. února v odsvěcené smíchovské kapli Sacre Coeur zahájen osmý ročník hudebního festivalu Věčná naděje. Ten zpravidla uvádí tvorbu terezínských skladatelů, ale také díla, která reagují na příkoří a nespravedlnost, nebo ta, jež vytvořili umělci na útěku před bezprávím či pronásledováním. Dramaturgicky se přehlídka neomezuje výlučně na uvádění děl klasické literatury. Na zahajovacím koncertu se podíleli Pražští komorní sólisté se svým šéfem Radkem Baborákem a jako sólisté vystoupili sopranistka Tamara Morozová, barytonista Pavel Kšica a klarinetista Karel Dohnal.

Festival vsadil na velice svěží a neotřelý program a byla to trefa do černého. Dramaturgie festivalu si za tento zahajovací koncert zaslouží pochvalu – ani jedno z uvedených děl není běžně uváděné na místních koncertních pódiích, přesto se jednalo o díla velice zralá, působivá, zajímavá a objevná; společně přinesla nečekaný hudební zážitek. 

V první části koncertu bylo uvedeno dílo soudobého, původem kyperského komponisty Mariose Christoua (*1978), žijícího v Praze. Jeho Řecký památník Lidicím pro smyčcový orchestr a klarinet bylo v našich zemích ostatně možné slyšet již poněkolikáté. Premiéru mělo na Dnech soudobé hudby v Praze v roce 2022, v témže roce bylo uvedeno ještě na pamětní akci In memoriam Lidice a v roce následujícím přímo v Lidicích. Skladba rezonuje jak Památníkem Lidicím od Bohuslava Martinů z roku 1943, tak skladatelovým studiem byzantské hudby. Dílo si velice jednoduchým, leč efektním způsobem pohrává s dynamikou zvuku, téměř celá první část je jedno veliké crescendo. Veliký prostor je zde dán sólovému klarinetu, na rozdíl od jiných koncertů pro sólový nástroj a orchestr zde klarinet nehraje pouze doplňující či marginální roli, ale je postaven na roveň orchestru – předepsaným partem i naléhavostí zvukové stopy. Part klade veliké požadavky na interpreta, zejména v dlouhých legatech si žádá až extrémní dechovou oporu a výdrž, v jiných částech sklouzává do jímavé melancholie pro jejíž nastínění je zapotřebí velikého citu. To všechno zvládnul na výbornou Karel Dohnal, který je laureátem řady významných mezinárodních soutěží (Pražské jaro, Řím, Bayreuth, Ostende, Sevilla, Londýn), pedagogem, sólistou a členem několika komorních souborů.

Druhým dílem před přestávkou byla Symfonie č. 2 pro smyčcový orchestr a trubku, H.153 Arthura Honeggera (1892–1955). Hudba je psána primárně pro samotné smyčce a dovoluje variabilní počet hráčů – v závislosti na interpretaci a velikosti orchestru. Je velmi turbulentní a neklidná, dokud ke konci hudby nevstoupí sólový trumpetista – ten dává celkově tragickému vyznění díla alespoň nadějný konec. Dílo bylo uvedeno v premiéře 18. května 1942, necelé dva roky poté, co Wehrmacht obsadil Paříž – a tuto událost v sobě názorně reflektuje. Troufám si dokonce tvrdit, že k posluchači promlouvá podobných jazykem jako mnohem známější Symfonie č. 7 Dmitrije Šostakoviče, která byla napsána ve stejné době jako Honeggerova Druhá a reflektuje podobné události, či přinejmenším vyvolává obdobné emoce. Honegger je považován za modernistu, nicméně oproti jeho současníkům Arnoldu Schönbergovi, Albanu Bergovi a jiným nepodlehl v té době módní atonalitě a dodekafonii, ale vydal se svou vlastní cestou. Dle mého skromného názoru patří vedle Benjamina Brittena a již zmíněného Šostakoviče k největším symfonikům dvacátého století, tedy takovým, kterým se podařilo najít osobitý hudební jazyk, aniž by cokoli ubral monumentalitě a komplexnosti symfonických děl, jak je známe z předchozích desetiletí a staletí.

Smyčce Pražských komorních sólistů precizně vykreslily dynamiku díla. V první větě se odehrává souboj mezi violoncelly, které se repetitivní melodií snaží držet celkové vyznění při zemi, zatímco zbytek orchestru se snaží svou hrou vzlétnout kamsi vzhůru. Ač Honegger sám povolil této skladbě variabilní počet hráčů, neubránil jsem se dojmu, že navýšení členů orchestru (jakkoliv je to v prostorách Sacre Coeur obtížné) by dodalo dílu ještě větší kompaktnost a emocionální sílu, nicméně hře orchestru v podstatě nebylo co vytknout. Zmíněná tragičnost díla v následujících dvou větách převládne, aby byla v samotném závěru vykoupena nadějným durovým sólem trubky. Honegger k němu napsal, že má působit jako když se vytáhne varhanní zarážka. V jistém smyslu se dala tato část koncertu považovat za ochutnávku či posluchačskou přípravu na oratorium Jana z Arku na hranici od stejného skladatele, které uvede Česká filharmonie příští týden. Každopádně je dobře, že se tento nejznámější švýcarský skladatel na našich pódiích opět začíná prosazovat.  

Zahajovací koncert festivalu po přestávce vygradoval uvedením Requiem arménského skladatele narozeného v Libanonu Tigrana Mansuriana (*1939), které je věnované obětem arménské genocidy z let 1915 až 1918. K Pražským komorním sólistům se přidal Pražský katedrální sbor, který vystupuje zejména při liturgických obřadech v katedrále sv. Víta, a sólisté, sopranistka Tamara Morozová a barytonista Pavel Kšica. Dílo nejvýznamnějšího žijícího arménského autora, jehož tématem je lidská křehkost, ale také nezlomná naděje, vzniklo v roce 2011 na objednávku Mnichovského komorního orchestru, berlínského sboru RIAS a dirigenta Alexandra Liebreicha. Toto Requiem je vyzrálým dílem jednasedmdesátiletého skladatele, vyznačující se kompaktností a logikou celého díla. Zároveň je dalším důkazem, že současné klasické hudby se není třeba bát, byť pochází z končin vzdálených. Mansurian umně kombinuje klasický formát mše za zemřené na latinský liturgický (katolický) text s hudební tradicí své země a jejími folklorními motivy. Dílo svým tragickým vyzněním uctívá nejen památku jednoho a půl milionu Turky povražděných Arménů, ale i životy stíhaných příslušníků národa, jemuž bylo po staletí odpíráno právo na vlastní stát.

Hudebně je dílo postaveno především na zvuku sboru, který jako by naléhavostí zpívaného textu snažil zakrýt orchestrální složku – jakkoliv mají všichni hráči předepsané velice náročné party. Nedokážu bohužel posoudit, nakolik to je skladatelův záměr a nakolik úřadovala poněkud problematická akustika sálu. Sboru se bohužel nedařilo vytvořit dostatečně plastický zvuk a jednotlivé hlasy místy působily nevyrovnaně. Dva krátké sólové vstupy obstaraly v částech Tuba mirum a Domine Jesu Christe Tamara Morozová a Pavel Kšica. Hlas druhého jmenovaného v sobě nezapře, že byl vyškolen zejména jako interpret staré hudby, což nemyslím nijak špatně. Nicméně dlouhé legatové fráze mu čílily určité potíže a hlas se mu nedařilo usadit. Ve druhém výstupu jeho hlas zněl přesvědčivěji, jasněji s hezkou medovou barvou, ale přišlo mi, že jen těžko hledá vroucnost k interpretaci předepsaného textu. Tamara Morozová v sólech uplatnila svou průpravu v písňovém repertoáru, jehož je naší přední propagátorkou i interpretkou. Její přednes byl přesvědčivý, vroucí zpěv byl prost jakýchkoliv operních ozdob či zbytečné forze. Zejména ve druhém výstupu se blýskla pečlivým vázáním frází ve velmi náročných partech, kdy bylo třeba modelovat každý tón s rozdílnou energií.

Koncert zaujal svou pečlivě promyšlenou a odvážnou dramaturgií a přinesl příjemný vítr do zamrzlé Prahy. Koncerty, které zaštituje Radek Baborák, mají dlouhodobě umělecky vysokou úroveň, což se na Hromnice znovu potvrdilo. Festival Věčná naděje pokračuje již 4. února koncertem Belfiato Quintetu, na programu je hudba francouzských klasiků první poloviny 20. století: Jacquese Iberta, Dariuse Milhauda a Maurice Ravela a pozdního německého romantika a expresionisty Paula Hindemitha. Vzhledem k tomu, že festival nabízí i koncerty mimo klasický žánr, rád bych zmínil ještě koncert Emil Viklický trio v Jazz Docku či divadelní představení Gido – portrét skladatele ve Venuši ve Švehlovce.

Foto: David Peltán / Věčná naděje