„V úvodním Novém špalíčku Bohuslava Martinů Sylva Čmugrová svým hlasově ukázněným projevem prokázala vzácný smysl pro interpretaci ohlasové tvorby, vzniklé na texty Sušilovy sbírky lidových písní.“

„Karel Untermüller svým ušlechtilým tónem, neomylnou intonací a procítěným přednesem znovu potvrdil svoji příslušnost k našim předním interpretům.“

„Jako ukázka živého tvůrčího potenciálu současné skladatelské generace byla zařazena Symfonieta „La petite Joie“ skladatele, klavíristy a herce Ondřeje Brouska.“

S prvním červencovým týdnem v Mariánských Lázních skončil jeden ze tří hudebních festivalů konaných v nejzápadnější části naší republiky (dalšími jsou Hudební léto Borska v okolí Boru u Tachova a Dveře jízdárny dokořán ve Světcích). Již sám dvojjazyčný název Živé pohraničí – Lebendes Grenzland naznačuje, že hudba se zde pěstuje pravidelně, dokonce za přítomnosti stálého symfonického tělesa, a že kulturní akce přináší požitky pro posluchače z obou stran hranice. Ve srovnání s minulým ročníkem byl program omezen. Na rozdíl od mnohých festivalů zde připravované akce nejsou závislé na přízni počasí, mohly se tudíž uskutečnit podle stanoveného plánu.

První červencový den odpoledne se v někdejší oranžérii mariánskolázeňského hotelu Lesní mlýn sešlo početné publikum, aby si vyslechlo besedu historiků Zdeňka Hazdry, Josefa Tomeše a Jaroslava Rokosného na téma Mnichov 1938 s podtitulem Dopady na život ve střední Evropě po celé 20. století. Zařazení podobného typu pořadu se možná zdá být v rámci hudebního festivalu poněkud netradiční, je však třeba si uvědomit, že festival se koná v místech, kterých se události mnichovské krize se všemi jejími následky dotkly nanejvýš bolestně.

Ve stejném prostředí se ještě týž den večer uskutečnil písňový recitál naší přední mezzosopranistky Sylvy Čmugrové. Právě zde jsme mohli zaznamenat jedinou změnu festivalového programu, kdy za původně ohlášeného Martina Kasíka převzala klavírní doprovod jeho žena Kristina Kasíková. Tímto záskokem se klavírní vstupy poněkud pozměnily, místo plánované první řady Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku zazněly dvě části skladatelova cyklu V mlhách (I. Andante, III. Andantino), místo Chopinova Scherza b moll, op. 31 pak skladatelova Balada As dur, op. 47. Klavíristka obě skladby přenesla s technickou bravurou a výrazným citem pro jejich stylové odlišení. S respektem hodnotím její výkon v roli doprovazečky, a to ve všech třech cyklech, jimiž se zde Sylva Čmugrová, členka opery pražského Národního divadla, před početným publikem prezentovala. V úvodním Novém špalíčku Bohuslava Martinů svým hlasově ukázněným projevem prokázala vzácný smysl pro interpretaci ohlasové tvorby, vzniklé na texty Sušilovy sbírky lidových písní. Ve výběru z Rückertových písní Gustava Mahlera (Blicke mir nicht in die Lieder, Ich atmet‘ einen linden Duft, Ich bin der Welt abhanden gekommen, Liebst du um Schönheit) naopak mohla svůj hlas plně svěřit do služeb proměnlivých citových vznětů a dát mu zaznít v celé škále barevných valérů. Za mimořádný počin považuji její intepretaci kompletních Cigánských melodií Karla Bendla, které vznikaly téměř souběžně se stejnojmenným cyklem Antonína Dvořáka. Všech čtrnáct písní, jež Bendl vytvořil na texty Adolfa Heyduka, pěvkyně náležitě výrazově odstínila v souladu s jejich obsahem. Nicméně Dvořák přece jen na koncertě zazněl, a sice jako přídavek. Interpretaci jeho písně Když mne stará matka pokládám v podání naší pěvkyně za jednu z nejlepších, jakou jsem kdy mohla slyšet.

V neděli 2. července odpoledne se festivalové dění již tradičně přesunulo do malé obce Palič ležící pod vrcholem hory Dyleň (Tillenberg). Hřeben hory nejenže tvoří státní hranici, ale je sem situován i jeden z mnoha pomyslných středů Evropy. V tamějším kostele sv. Anny se bohatou programovou skladbou, zahrnující skladby od barokních skladatelů až po tvůrce současné, po dvou letech znovu představil smíšený komorní sbor Cantilo vedený Jiřím Janatou ml. Sbor potvrdil, že patří k nepřehlédnutelným tělesům mariánskolázeňského regionu. Podstatnou část posluchačů tvořili němečtí hosté, kteří jsou častými návštěvníky tamějších sakrálních památek.

Závěrečný koncert se odehrál v pátek 7. července v mariánskolázeňském Společenském domě Casino. V jeho úvodu zazněla známá kompozice Kol Nidrei německého skladatele Maxe Brucha, jejíž základ tvoří ohlas na melodie židovského původu. Tentokrát nezazněla pro violoncello, jak určil autor, nýbrž na violu. Sólového partu se za doprovodu smyčcového orchestru a pod taktovkou šéfdirigenta Radka Baboráka ujal Karel Untermüller. Svým ušlechtilým tónem, neomylnou intonací a procítěným přednesem znovu potvrdil svoji příslušnost k našim předním interpretům. Zařazení Bruchovy kompozice do programové skladby jistě mělo své opodstatnění – jediné prázdné, nezastavěné místo na lázeňské Hlavní třídě připomíná nacistický pogrom Křišťálové noci v listopadu roku 1938.

Jako ukázka živého tvůrčího potenciálu současné skladatelské generace byla zařazena Symfonieta „La petite Joie“ skladatele, klavíristy a herce Ondřeje Brouska (*1981). Svou hravostí, vtipem a místy dravě pulsující dynamičností se „malé potěšení“ psané pro komorní orchestr programově hlásí k neoklasicismu, zejména pak k tvorbě Pařížské šestky. Již v první větě (Vispo. Agile) se ozvou reminiscence na tvorbu slavných skladatelů dvacátých let minulého století. Věta vitálního charakteru zaujala i díky nápadité instrumentaci, včetně akcentace bicích, použití harfy a klavíru. Následující zvukově jemnější, širokodechá melodie (Andantino) byla ve třetí větě (Tempo di Bolero) vystřídána malou poctou Ravelově populární skladbě. Kromě lichého metra, ostinátní rytmické figury, gradace dynamiky, v samém začátku pak i instrumentace (melodii přednesla flétna ve spodní poloze) se Ravelova skladba ohlásila přímou citací, a sice rytmickou figurou malého bubnu, vtipně vloženou po generální pauze před samým koncem věty. Ve čtvrté větě (Lento – Allegro assai) skladba vyvrcholila příkrým střídáním temp, lichého a sudého metra, synkopickými rytmy a krátkými úseky sólových nástrojů. Škoda, že se repríza této skladby odehrála bez přítomnosti autora, jistě by se těšil ze spontánní pozitivní reakce publika. Ačkoliv se Casino toho večera ne zcela zaplnilo, aklamace publika byly bouřlivé.

Druhou část programu vyplnila Symfonie č. 8 F dur, op. 93 Ludwiga van Beethovena, kterou poněkud neprávem stíhá osud skladatelových sudých symfonií. Vzhledem k možnostem Západočeského symfonického orchestru byla dobře vybrána. Jedná se o časově uměřené, ale hudebně neméně zajímavé dílo, naplněné optimismem a pozitivní energií. Orchestr si ho pod vedením svého šéfdirigenta Radka Baboráka zahrál evidentně s chutí. Menuet vyzněl v akustických podmínkách Casina sice poněkud hřmotněji, nicméně závěrečné Allegro vivace nasazené v závratně rychlém, ale dobře zvládnutém tempu, vytvořilo důstojnou tečku za čtrnáctidenním festivalovým děním.

Foto: Jiří Pužej, Facebook / foto účastníků