PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Sympatický, v Mladé Boleslavi ukotvený koncertní cyklus Rok na 4 doby v prosinci letošního roku oslaví páté narozeniny; do nové sezony však vstoupil už 21. září v odsvěceném kostele sv. Bonaventury spolu s mezzosopranistkou Markétou Cukrovou a Bennewitzovým kvartetem. Neotřelá dramaturgie, kterou od počátku důmyslně formuje klavírista Miroslav Sekera, se protnula s vynikající interpretací, průsečík však ne zcela trefila volba prostoru: vyprázdněný prostor Svatého Bonaventury s poněkud „koupelnovou“ akustikou ubral z celkového vyznění jinak zdařilého večera.

Na Svatováclavském hudebním festivalu se letos představí výrazná osobnost nastupující violoncellové generace, českému publiku nikoli neznámý čínský interpret Yibai Chen. Laureát Soutěže královny Alžběty za rok 2022 do Ostravy přiváží sólový program, v němž se potkává Bachova hudební tradice s expresivním světem Zoltána Kodálye, pro Chena však nejde pouze o konfrontaci různých epoch a interpretačních nároků – Bachovu hudbu vnímá jako zrcadlo, které při každém novém setkání zjevuje něco jiného a velmi osobního. V rozhovoru před festivalovým recitálem umělec mluví i o hledání interpretační identity, vztahu techniky a výrazu, komorní hudbě i o tom, proč je pro mladého hudebníka důležité umět zpomalit.

Hudba Gustava Mahlera v jedinom víkende prekročila hranice hudobné aj zemepisné. Návštevníci festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí mali možnosť navštíviť dva rovnaké koncerty, avšak v rôznych akustických podmienkach. Z jevišovickej priehrady sa hudobníci presunuli do rakúskeho Röschitzu, kde v nedeľu 20. septembra znovu preverili akustiku kostola sv. Mikuláša. Rozmerné dielo v komornom prevedení orchestra Thayatal nestratilo svoju identitu veľkej symfónie. Švajčiarsky dirigent Sébastien Thomas Bagnoud citlivo a premyslene pracoval s dynamikou, aby vynikli podstatné hudobné línie, a na záver sa hlasový typ falcon u Barbory de Nunes-Cambraia prejavil v plnej miere: v hĺbke výrazným, presne artikulovaným recitatívom, vo výške pevnou tmavou sýtosťou.

Pokud vám v noci před koncertem manažer sdělí, že dlouho očekávaný sólista onemocněl, samozřejmě vás nenapadne jiná varianta než koncert s omluvou zrušit. Tohle se prostě stává. Dvořákově Praze se ale povedl husarský kousek: za půl dne zajistila důstojného náhradníka. Místo Rafała Blechacze koncertoval 21. září v Praze Alexander Melnikov a ve Dvořákově síni Rudolfina nebyl znát úbytek publika…

Mim, režisér a pedagog Radim Vizváry se v novém hudebně-dramatickém projektu La Rameau potkává s flétnistkou a hudební dramaturgyní Janou Semerádovou. Společně přibližují osobnost a život Jeana-Philippa Rameaua, skladatele, který se vymykal své době, a hledají současný ekvivalent jeho provokativnosti. V rozhovoru Vizváry mluví také o své roli Barona Prášila, proměnách pantomimy, nedostatku mladých mimů i o tom, proč tento obor vyžaduje mimořádnou trpělivost.

Filharmonie Brno vstoupila do 71. sezóny v neděli 20. září koncertem v Janáčkově divadle a před orchestrem stál jako dirigent Petr Altrichter. Spolu s Českým filharmonickým sborem Brno, připraveným sbormistrem Petrem Fialou, přednesli symfonickou báseň Psyché pro smíšený sbor a orchestr Césara Francka a po přestávce Symfonii č. 2 D dur, op. 73 Johannesa Brahmse. Plně obsazené hlediště zažilo radost z čirého muzicírování i závažnější pocity hlubšího poselství.

Dirigent Andrej Borejko přijíždí do Ostravy, aby 25. září v rámci Svatováclavského hudebního festivalu uvedl s Janáčkovou filharmonií pozoruhodný program postavený na dílech ruských skladatelů. Zazní Stravinského Pohřební zpěv, skladba považovaná více než jedno století za ztracenou, dále Svatba téhož autora a Rachmaninovův Druhý klavírní koncert s klavíristou Lukášem Vondráčkem. Borejko, který v letech 2019 až 2024 vedl Varšavskou filharmonii, patří k dirigentům s mimořádně širokým repertoárem. Nicméně Stravinskij, Šostakovič a další ruští autoři tvoří osu jeho repertoáru a jejich hudba v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz otevírá i otázky vztahu k ruské hudební tradici, historickému kontextu a dnešnímu světu.

Nedělní večer v olomoucké katedrále sv. Václava patřil slavnostnímu zahájení Podzimního festivalu duchovní hudby. Ačkoliv umělci Prague Philharmonia pod taktovkou Jiřího Habarta a se sopranistkou Veronikou Rovnou odvedli vysoce profesionální výkon, samotná koncepce programu nabízí prostor k zamyšlení. Úvodní Studie pro smyčcový orchestr (1943) Pavla Haase vnesla do sálu silný emocionální náboj, následný krok k jiskřivému a radostnému Mozartovu motetu Exsultate, jubilate však přinesl možná až příliš příkrý kontrast. Závěr večera pak obstarala Beethovenova Symfonie č. 7 a ačkoliv se jedná o strhující dílo plné rytmické hybnosti a životní energie, je esencí absolutní světské hudby, čímž se od avizovaného duchovního rámce celého festivalu přece jen poněkud odklání.

Letos v dubnu uvedl Supraphon na trh pozoruhodný rejchovský projekt: dvojalbum s kompletní nahrávkou Rejchových Šesti klavírních trií, op. 101, kterou na objednávku šéfproducenta klasické hudby Supraphonu Matouše Vlčinského pořídilo Trio Bohémo. První tři tria tohoto opusu sice už natočilo – před více než třiceti lety – Guarneri trio, jako komplet však vycházejí tato Rejchova tria vůbec poprvé.

Technologický pokrok je nepopiratelný. Ale stejně nepopiratelná je i skutečnost, že umění není jen produkt. Je to vztah mezi dílem a člověkem… A nebo jinak: Umělá inteligence dnes dokáže vytvořit obraz, povídku i symfonii. Ale dokáže vytvořit hodnotu? Umění nikdy nebylo jen o výsledku — vždy bylo o člověku, který za ním stojí…

Klarinetissimo známe především jako jednodenní workshopy, během nichž se mladí klarinetisté různých věkových kategorií a úrovní setkávají při společném muzicírování. Letní Fantasy Klarinetissimo, které se na konci srpna uskutečnilo v Praze, však nabídlo něco podstatně rozsáhlejšího. Čtyři intenzivní dny naplněné zkouškami, komorní hrou, klarinetovým orchestrem, koncerty i dalšími aktivitami vytvořily téměř malou letní akademii komorní a souborové hry.

Programová řada Opera in Concert mezinárodního festivalu Dvořákova Praha představila na letošním 19. ročníku operu Jakobín, kdy nepřítomnou scénickou složku se interpretům mezinárodního renomé podařilo kompenzovat skvělými pěveckými výkony a autentickým uměleckým výrazem. Pod taktovkou Tomáše Netopila se kromě sólistů představil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Kozubík) a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu (sbormistryně Věra Hrdinková). Jednoznačně úspěšná akce se v Dvořákově síni Rudolfina konala 19. září.

Mezzosopranistka Fleur Barron se dlouhodobě specializuje na písňovou tvorbu Gustava Mahlera. Jen v této sezoně bude zpívat jeho hudbu od Melbourne přes Los Angeles až po londýnskou Covent Garden. Mahlerovu Píseň o zemi zazpívá také v Praze, a to hned třikrát na přelomu září a října s Českou filharmonií a dirigentem Danielem Hardingem. Vedle Mahlera se Barron věnuje také soudobé hudbě a opeře – za nahrávku opery Adriana Mater finské skladatelky Kaiji Saariaho získala Grammy. O Mahlerovi, současné hudbě i pěvecké kariéře jsme s umělkyní hovořili před jejím pražským vystoupením.

Podzimní večer v bazilice sv. Jakuba byl návratem k hudbě, která člověka provází od studentských let až do současnosti. Nostalgie, která se vkrádá s koncem léta, se tu spojila s očekáváním — s tou zvláštní směsí radosti, zvědavosti a lehkého napětí, když se chystáte na koncert, který slibuje Bartóka, Bacha a varhanní transkripce, jež mohou překvapit i rozdělit. Bernadetta Šuňavská nabídla večer, který střídal objevné momenty s místy, kde se ukázalo, jak těžké je převést cembalový svět na varhanní píšťaly. A přestože ne vše znělo vyváženě, koncert měl sílu, lidskost i atmosféru, která připomněla, proč se k hudbě člověk stále vrací.

Smetanova opera Libuše v sobě spojuje slavnostní rozměr s plnokrevným dramatem a jemně propracovanou psychologií jednotlivých postav. Supraphon právě vydal její nahrávku, která vznikla v Roce české hudby 2024 jako součást společného koncertního projektu České filharmonie a festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. S předními českými sólisty v čele s Kateřinou Kněžíkovou ji tehdy pořídil dirigent Jakub Hrůša. V rozhovoru přibližuje Libuši jako živé hudební drama, hovoří o její monumentalitě i psychologické jemnosti, o spolupráci s pěvci, s orchestrem a Pražským filharmonickým sborem i o tom, proč mu při závěrečném „národ český neskoná“ běhá mráz po zádech.