„Na úvod zazněla krátká Sinfonia z kantáty Der Herr denkt an uns. Její provedení bylo průzračné.“

„Ve druhé polovině večera následovaly tři kompozice Sebastianova otce Christopha.“

„Hudební jazyk všech tří skladatelů vykazuje mnoho příbuzných rysů. Jako by všechny skladby večera napsal jeden jediný autor.“

Pod názvem Dynastie Bachů uspořádalo Collegium 1704 v pražském Rudolfinu v pondělí 24. března další, v pořadí již pátý abonentní koncert sezony. Dirigent Václav Luks na něm se svým orchestrem a s pěvci Collegia Vocale 1704 přednesl čistě bachovský program. Sestavil jej z kantát a motet nejen nejslavnějšího z nich Johanna Sebastiana, ale i jeho příbuzných, tedy otce Johanna Christopha a bratrance Johanna Ludwiga. 

Na koncertě Collegia 1704 převažovala hudba Johanna Sebastiana. Na úvod zazněla krátká Sinfonia z kantáty Der Herr denket an uns, BWV 196. Její provedení bylo průzračné. Plasticky vystupoval jak houslový part koncertní mistryně Heleny Zemanové, tak basso continuo. Před přestávkou jsme vyslechli ještě optimisticky laděnou kantátu Wachet! betet! betet! wachet!, BWV 70. Je tvořena sborovými partiemi, áriemi a recitativy v péči kvarteta sólistů, kteří se průběžně vyčleňovali z vokálního ensemblu. Dostatečně vyzněly instrumentální protihlasy z orchestru, k barevné rozmanitosti přispěla zejména stará clarina.

Ve druhé polovině večera následovaly tři kompozice Sebastianova otce Christopha. Nejprve smuteční árie Es ist nun aus mit meinem Leben (sólo procítěně přednesla Pavla Radostová), dále pak zazněla ještě dvě moteta plná zármutku: Fürchte dich nicht a Der Gerechte, ob er gleich zu zeitlich stirb. Radostí prosvětleno je naopak dvojsborové moteto Johanna Ludwiga Das ist meine Freude. Orchestrální sinfonií z kantáty Christ lag in Todes Banden, BWV 4 a dvěma motety – Komm, Jesu, komm, BWV 229 a závěrečným, optimisticky vyznívajícím Singet den Herrn ein neues Lied, BWV 225, v němž nechybí zvolání Haleluja, byl ve druhé polovině večera zastoupen Johann Sebastian. Skladatel účelně střídá homofonní a polyfonní fakturu, ariosní a recitativní zpěv sólistů. 

V programu bylo možné rozeznat přítomnost tří formálních útvarů: orchestrální sinfonie, tedy předehry, dále kantáty a pak i moteta. Hudební jazyk všech tří skladatelů vykazuje mnoho příbuzných rysů. Jako by všechny skladby večera napsal jeden jediný autor. Něco jako rodinné dědictví. V dramaturgii večera bylo nicméně možné rozpoznat i několik individuálních odlišností, nepochybně osobnostních rysů tvůrců. Z hlediska výrazu dominovaly dvě kontrastní polohy. Smutek, ten převažuje v díle toho nejstaršího, a radost, ta převažuje v díle Ludwigově. Rozmanitosti tedy dostatek.

Instrumentální složku Collegia utvářejí převážně dobové nástroje. Interpretaci dodávají původní, autentickou zvukovou podobu. Basso continuo Luksova souboru je mnohočetné, tvoří je varhanní pozitiv, violoncella, kontrabas, fagot a theorba. K podmanivosti zvuku souboru přispívají nejen měkké smyčcové nástroje, ale i staré hoboje. V kantátě Wachet! betet! betet! se svým lahodným témbrem zaskvěla starobylá clarina v rukou a před rty Hanse–Martina Ruxe. Škoda, že jí nebylo ve zvuku alespoň o trochu víc.  

Významnou roli v programu večera sehrály vokální party. S jen malou nadsázkou by se dalo říci, že to byla přehlídka barokního sborového zpěvu. Luksovo Collegium Vocale 1704 je utvořeno z různě seskupovaných sedmnácti pěvců všech čtyř hlasových oborů. Všichni to jsou vysoce kvalitní vokalisté, schopni vytvářet jak kompaktní sborový či dvojsborový zvuk, tak i individuálně interpretovat sólové party. Ze sólistů večera je třeba zvláště připomenout pěvkyně Terezu Zimkovou, Anetu Petrasovou, již vzpomenutou Pavlu Radostovou, Danielu Čermákovou a oba pány, Ondřeje Holuba a Tomáše Šelce. Jedná se o hlasy nikoliv operního typu, tedy efektně průrazné, ale spíše subtilní, vhodné jak pro jemnou kantilénu, tak i pro vedení dlouhodechých barokních melismatických pasáží. Tady ovšem někdy chyběla průzračnost a artikulační preciznost provedení. Zato citu bylo dostatek, což je to nejdůležitější.

Námětově a textově hudba večera čerpá z Písma svatého. Všechny kompozice tedy lze označit jako hluboce duchovní, svým obsahem stále platné, nadčasové. Je dobře, že díky podrobnému obsahu dvojjazyčné programové brožurky tento důležitý aspekt programu neodplynul bez náležitého zdůraznění. 

Jak již bylo naznačeno, během večera se střídala radost se smutkem. Procítěné smuteční pasáže nalézáme zejména v árii a motetu Johanna Christopha, naopak s jiskrou radosti se setkáváme u Johanna Ludwiga. Ve Dvořákově síni Rudolfina se jako doma musela cítit nepochybně Johannem Sebastianem ve formě motetu zhudebněná aklamace Singet dem Herrn ein neues Lied (Zpívejte Hospodinu píseň novou), nám všem tak blízká z Biblických písní. 

Do té radostné kategorie skladeb večera patří nepochybně všechna zařazená tvorba Johanna Sebastiana. Do její nejradostnější polohy jsme však byli uvedeni až v úplně poslední části koncertu, v děkovném přídavku. S neskrývanou chutí a nadšením umělci jako dík za ovace zařadili sborovou a instrumentální kompozici Johanna Sebastiana Jesus bleibet meine Freude z kantáty BWV 147. Úchvatná je nejen periodická vokální melodická linie zvýrazněná zde clarinou, ale zejména geniálně napsaná figurace instrumentálního podkladu. 

Je dobře, že u nás hudba Bachů zní na tak vysoké úrovni, bohatě a kvalifikovaně.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp