„Figarovu svatbu přivezl soubor opery Slezského divadla v Opavě, kterou od cembala dirigoval šéf opery Vojtěch Spurný a režii měla Jana Andělová-Pletichová.“

„Ale i hudebníci jsou jen lidé a členové Moyzesova kvarteta se stali v tomto případě oběťmi covidu a zůstal jen jeden den na to, aby situaci vyřešili.“

„Vypadalo to nejprve jako přidané zábavné folklorní čtvrteční odpoledne. Cimbálová muzika Danaj a pěvecký sbor Spinek, pod vedením cimbalistky Magdaleny Múčkové, to je spojení, které jako by bylo na festivalu omylem.“

Festival Janáček a Luhačovice se konečně konal v plné kráse a přinesl mnoho krásných skladeb i výkonů. Jako každým rokem se konalo slavnostní zahájení u busty Mistra, který shlíží na procházející lázeňské hosty. Fanfáry ze Sinfonietty jako vždy rozzářily okolí a mnozí významní hosté tu promluvili o obdivu k Mistrovi i o podpoře festivalu. A byli to hosté nikoli ledajací, přijel hejtman Zlínského kraje Radim Holiš, ředitelka nadace Leoše Janáčka Ludmila Němcová, přijela i dlouholetá podporovatelka festivalu paní Livia Klausová a v neposlední řadě se za festival postavila i Eva Kropová, předsedkyně správní rady společnosti Lázeňská kolonáda Luhačovice, o. p. s.

Figarova svatba na Lázeňském náměstí

To už je tradice, že festival zahajuje operou na Lázeňském náměstí před Společenským domem. Ten slouží jako zázemí pro umělce a před domem je improvizované pódium a před ním ještě orchestr. Žádné zastřešení, kulisy jen obvodové a náznaková výprava. Zato je vše amplifikováno, nepříliš příjemně na poslech, ale nutno pochválit zvukaře, že jsou rok od roku lepší. Co se vylepšit nedá, je počasí. Sice byla nachystána mokrá varianta v Městském domě kultury Elektra, ale ten nemá dostatek prostoru, stejně jako malé Lázeňské divadlo asi pro dvě stě návštěvníků. Proto se oči všech stáčely s obavami na hrozivá mračna, která hnal studený vítr, a obecenstvo se choulilo do předvídavě přichystaných přikrývek. Ale jako zázrakem se déšť spustil jen lehce a na chvíli, což si vynutilo malé přerušení ke konci druhého dějství, ale pak už dovolil představení dohrát až do konce.

A proč Figarova svatba? Odpověděla si na tuto otázku moderátorka večera Hana Felcmanová: „Protože Janáček tolik vhodných oper nenapsal, které by se zde mohly hrát. Proto po Její pastorkyni a po Lišce Bystroušce jsme sáhli po Prodané nevěstě a dnes tu máme Figarovu svatbu. Chceme, aby se zde festivalové publikum cítilo dobře.“ Inu, má pravdu. Asi by nebylo realizovatelné ani vhodné uvádět festival například operou Věc Makropulos, nebo dokonce Z mrtvého domu. Festivalové publikum je publikum především lázeňské a přijíždí pro krásné zážitky. Stejně jako kdysi sem pro ně přijížděl i Leoš Janáček.

Figarovu svatbu přivezl soubor opery Slezského divadla v Opavě, kterou od cembala dirigoval šéf opery Vojtěch Spurný a režii měla Jana Andělová-Pletichová. Orchestr hrál bezchybně a s vervou a chutí, kterou podněcoval energií Vojtěch Spurný. Ani náznak, že by souborem procházelo napětí a obavy z budoucnosti. Spíš to to byl bojový elán, který dával najevo, že soubor tady je a je dobrý a chce to dokázat. To se dařilo sólistům, kterým jejich role seděly a jejich zvučné hlasy nedokázala zkreslit ani už zmíněná amplifikace. Jaromír Nosek zpíval Figara zvučně a s nadhledem, Eva Benett byla protřelou Zuzankou s pevným sopránem, hrabě Almaviva v podání Tomasze Suchanka měl hlas nosný a barevný a hraběnku Almavivu zpívala Markéta Klaudová (v programu ještě Böhmová) lahodným a pevným, vyrovnaným sopránem. Příjemně překvapil Vojtěch Pelka v roli Cherubína, po obvyklých kalhotkových rolích mezzosopranistek přišel s krásně znějícím, vyrovnaným a kulatým kontratenorem a s komediální schopností a půvabným exteriérem. V roli Basilia zpíval Vít Šantora, doktora Bartola představoval Petr Urbánek, Marcelinou byla Lucie Hilscherová, zahradníka Antonia hrál Peter Paleček a Barbarinou byla Jana Jaržembovská. Byla to milá a hravá taškařice, s logickou a vtipnou režií a s nápaditými špílci, dotvářená sborem opery pod vedením sbormistryně Kremeny Pešakovy, doplněným dětmi z Operního studia Terezy Kavecké. Nad opavskou operou se v ten večer počasí smilovalo a nechalo je operu dohrát, snad to je pro ně i dobré znamení do budoucna.

Ze Slovenska zahrozil covid

Druhý den festivalu, úterý 12. července, byl vyhrazen kvartetní hře slovenských hudebníků. Moyzesovo kvarteto i Mucha Quartet, to jsou slovenská komorní tělesa zvučných jmen a očekávaly se od nich výsostné hudební výkony. Ale i hudebníci jsou jen lidé a členové Moyzesova kvarteta se stali v tomto případě oběťmi covidu a zůstal jen jeden den na to, aby organizátoři situaci vyřešili. Nechali to na hudebnících a ti dokázali nemožné a sehnali za onemocnělé kolegy během jednoho dne náhradu. Dramaturgie večera doznala jen malé změny, namísto prvního čísla programu, Smyčcového kvartetu č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty, zazněla Sonáta č. 1 pro housle a klavír Leoše Janáčka o čtyřech větách (Con moto – Ballada – Allegretto – Adagio), kterou přednesli první houslista Muchova kvarteta Juraj Tomka a klavírista Maroš Klátik. Suverénní souhra a vypracovaný projev navodily atmosféru pohody a všichni hned zapomněli na ještě nedávný stres. Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81 zazněl, jak měl, v podání Muchova kvarteta, které tvoří: první housle Juraj Tomka, druhé housle Jozef Ostrolucký, viola Veronika Kubešová a violoncello Pavol Mucha, s Marošem Klátikem u klavíru. Melodická témata nesená lahodným proudem hudby chytala publikum za srdce a hudebníci dávali do přednesu emoce.

Po přestávce ale začal adrenalin fungovat, neboť byl na programu Smyčcový oktet Es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Bylo velké štěstí, že před několika dny hráli tento kus všichni v seskupení, které bylo sice náhodné, ale tuto skladbu měli spolu nazkoušenou s hudebníky, kteří zde byli jejich hosty. První housle Marek Zwiebel, druhé housle Daniel Rumler, viola Peter Zwiebel a na violoncello Kristína Chalmovská. I tak bylo cítit napětí a maximální soustředění, které se stupňovalo po všechny čtyři věty. Hudebníkům se podařilo přinést emočně vypjatý výkon s obrovským energetickým nábojem, který vedl ke zdárnému konci. Citlivější ucho zaznamenalo, že barvy nástrojů nebyly spolu sladěny tak, jak by bylo potřeba, ale kdo by to v takové vypjaté chvíli řešil! Už jen dohrát tento koncert do konce bez ztráty kytičky a s úspěchem bylo hrdinství. Za to sebe i publikum odměnili bonbónkem, přídavkem, skladbou Dobrú noc z cyklu Po zarostlém chodníčku od Leoše Janáčka, kterou skladatel napsal pro klavír a pro oktet zinstrumentoval druhý houslista Daniel Rumler.

Ve středu znělo v kostele baroko

Kostel Svaté rodiny v Luhačovicích je moderní, přitom esteticky příjemný a kupodivu disponuje dobrou akustikou. Je to v současnosti největší sál v Luhačovicích. Proto se i zde konal koncert, který dobrou akustiku velmi potřeboval. Czech Ensemble Baroque přivezl díla českého barokního mistra Františka Ignáce Tůmy. „Jde o dílo fenomenálního skladatele, který působil jako kapelník na vídeňském císařském dvoře a jeho hudba byla současníky ceněna pro sugestivní ztvárnění textů z hlediska hudebních motivů a afektů,“ píše sbormistryně Tereza Válková v programu ke koncertu. A opravdu, kantáta Te deum, o čtyřech větách, uvozená mohutnými údery tympánů, je nápaditě instrumentovaná a sborové části se proplétají se sóly instrumentálními i pěveckými. Sólové pěvecké party zastaly Pavla Radostová s jásavým nosným sopránem, Romana Kružíková se sopránem poněkud hutnějším, altové pasáže zpívala barevným altem Monika Jägerová, příjemným tenorem disponoval Jakub Kubín a hutným basbarytonem pronášel své vstupy Jiří Miroslav Procházka. Instrumentální skladba Sinfonia Ex C, opět o čtyřech větách, vyžadovala maximální nasazení a houslová sekce k tomu přistoupila vestoje. Je to skladba náročná především na agogiku, neustálé změny tempa a dynamiky byly náročné na pozornost. Poslední skladbou byla Missa Veni Pater Pauperum, která má slavnostní a jásavý ráz, je složena z pěti částí, ve kterých se hlasy proplétají v náročně vedených fugách, a slavnostní ráz podtrhují jásavé trumpety a trombony. Obdivuhodného nastudování se zhostili Tereza Válková a dirigent Roman Válek.

Kostelní písně ze Znorov překvapily

Vypadalo to nejprve jako přidané zábavné folklorní čtvrteční odpoledne. Cimbálová muzika Danaj a pěvecký sbor Spinek, pod vedením cimbalistky Magdaleny Múčkové, která je vnučkou samotného Joži Úprky, to je spojení, které jako by bylo na festivalu omylem. Ale jak sólisté, Jan Gajda, Pavel Múčka, Petr Pavka, varhaník Martin Jakubíček a už zmíněná cimbalistka Magdalena Múčková, tak pěvecký sbor a cimbálová muzika přinesli překvapující program. Znorov (dnes obec Vnorovy) bylo útočiště mladého Leoše Janáčka u strýce faráře, po úmrtí jeho otce. Hrál zde na varhany a seznámil se tu se souborem starých kostelních zlidovělých písní, které se vážou k církevnímu roku. Písně, které vycházejí z kancionálů z 16. a 17. století, využívají církevní mody a váží se z předchozí, českobratrské a utrakvistické tradici. Podání sboru bylo neuvěřitelně intonačně i rytmicky přesné a výrazově přesvědčivé.

Philharmonia Octet Prague přivezl českou premiéru Aleše Pavlorka

Lázeňské divadlo ve čtvrtek přivítalo soubor složený z dechových nástrojů. Po dvou nastoupili hobojisté, klarinetisté, fagotisté a lesní rohy a společně vytvořili soubor, který na koncertních pódiích není častým hostem. A přesto je jejich hudba krásná a efektní, zejména v podání umělců, z nichž téměř každý působí i jako renomovaný sólista i člen významného orchestru. Na zahájení si vybrali skladbu Wolfganga Amadea Mozarta Serenáda pro dechové nástroje c moll KV 388 (Allegro – Andante – Menuetto in canone – Allegro), která publikum naladila na příjemný poslech proplétajících se nástrojů, jejichž hlasy si odpovídaly v hravých tématech. Lesní rohy navozovaly loveckou atmosféru a slavnostní lesk. Druhou skladbou byla skladba renomovaného skladatele Aleše Pavlorka, narozeného v roce 1971, který ji do podoby pro oktet zpracoval z orchestrální suity, kterou napsal před léty pro Jihočeskou filharmonii. Lašské obrázky mají čtyři části, 1. Lašský Janáček, kde se hlásí k odkazu velkého skladatele jeho nezaměnitelnými postupy, 2. Lašské halekačky jsou variacemi na lašský rázovitý folklor, 3. Lašské proměny jsou inspirovány přírodou kolem Hukvald a 4. Lašský skok (nebo také Ondrášův skok) je ohnivý tanec z této oblasti. Skladba vyniká barevností instrumentace a temperamentem a přes zkratkovitost témat i melodičností. Efektní je použití lesních rohů a kontrastní komunikace hoboje a klarinetu. Skladatel byl koncertu osobně přítomen a o přestávce byl předmětem zájmu publika. Po přestávce si oktet přizval ještě jeden lesní roh, violoncello a kontrabas a v tomhle složení přednesli Serenádu d moll, op. 44 Antonína Dvořáka. Efektní dílo o čtyřech větách, 1. Moderato, quasi marcia, 2. Minuetto. Tempo di minuetto, 3. Andante con moto, 4. Finale. Allegro molto, dává každému nástroji efektní sólovou prezentaci a společně vytvářejí barevnou a melodickou hudební plochu. Vedoucí úloha náleží hoboji, který zaujímá roli melodického vůdce, doplňuje ho klarinet ve společných dialozích. Prostor dostává violoncello, které se prosazovalo melodickými vstupy a nejvíce na sebe upozorňovalo trio „amazonek“, mladých dívek, hrajících na lesní rohy s vervou a energií. Adéla Triebeneklová, Hana Sapáková a Dominika Gruberová disponují jak krásným tónem, tak i krásou mládí, což z nich udělalo hvězdy večera. Samozřejmě hned vedle duše souboru, hobojisty Viléma Veverky, hobojistky Moniky Bouškové, klarinetistů Irvina Venyše a Karla Dohnala, Václava Vonáška a Martina Petráka na fagoty. Violoncello krásným tónem ovládal Lukáš Polák a kontrabas Marek Švestka.

Závěrečný koncert festivalu se konal opět na Lázeňském náměstí a opět musel být amplifikován. I když, kdo ví, Filharmonie Bohuslava Martinů je těleso dynamické a posíleno o Pěvecký sbor Lúčnica by snad prostor lázeňského náměstí obsáhlo. Amplifikace ale jistila poslech, i když byl samozřejmě zkreslován. To ale nemělo vliv na energii, kterou dávali hudebníci do projevu. Nejprve zazněla Slovácká suita, op. 32, s částmi 1. V kostele (Andante), 2. Mezi dětmi (Vivace, giocoso), 3. Zamilovaní (Andante quasi Allegretto), 4. U muziky (Allegro strepitoso), 5. V noci (Andante). Krásná melodická skladba Vítězslava Nováka, hravá a cituplná, vyplnila první část koncertu. Po přestávce, kdy se už citelně ochladilo a diváci se balili do přichystaných dek, nastoupil za orchestr Pěvecký sbor Lúčnica ve slovenských krojích. Skladba Leoše Janáčka Rákos Rákoczy se často nehraje, a když, tak už z provozních důvodů jen její kratší část, orchestrální suita, která je složena z čistě orchestrálních částí. A to je škoda, neboť právě pěvecká část má nezaměnitelné kouzlo. Lidové písničky, které známe z dětství, dostaly s Janáčkovým zpracováním esprit a vtip a v podání Lúčnice měly spád i intonační jistotu. Obdivuhodné byly výkony sólistů, zejména tenoristy Jiřího Zouhara a sopranistky Zuzany Weiserové, ale také mezzosopranistky Slávky Horváthové a basisty Branislava Vaculčiaka. Sbor vede a diriguje Elena Matušová a celý večer se odehrál pod taktovkou dirigenta Tomáše Braunera.

Důležité a zajímavé byly i odpolední doprovodné akce, na kterých se zájemci dověděli poutavou formou spoustu zajímavých informací. Ať to byla komentovaná vycházka S Calmou za Janáčkem, poutavé vyprávění Jiřího Zahrádky o ctnostech i slabostech slavného skladatele, nebo zase vzpomínkový pořad ke stému výročí narození Jana Skácela, který provedli Jiří Hlaváč a Pavel Leicman z Městského divadla ve Zlíně. A na závěr pro zájemce se ještě v sobotu konal zájezd do Hukvald, kde se ikonický skladatel narodil.

Bylo to důstojné a efektní zakončení devětadvacátého ročníku Festivalu Janáček a Luhačovice a samozřejmě se všichni už těší na příští, třicátý ročník, pro který už byl odtajněn nejdůležitější bod programu – Glagolská mše, kterou Janáček napsal právě zde, v Luhačovicích. Tak si přejme, aby opět nezasáhl neblaze covid či jiná nepříjemnost a aby konání takových skvělých akcí, jako je právě festival v Luhačovicích, nic neohrozilo. Bez hudby je v lázních obzvláště smutno!

Foto: archiv festivalu, Fb / Luhačovický okrašlovací spolek Calma