„Smíšený sbor předvedl příjemnou barvu zvuku, ale i rytmickou přesnost. Krásně zněla i pianissima, byla konkrétní, znělá, a to i v tzv. brumendu, tedy bocca chiusa.“

„Mluvené pasáže Vypravěče se ujala v českém jazyce naše mezzosopranistka Dagmar Pecková, a to skvěle!“

„Německý tenorista Michael Gniffke je omyl!!! Nechápu, kdo a proč ho pozval!“

Na scéně Národního divadla zazněla v pátek 20. ledna mimořádná vokálně-symfonická díla dvou významných představitelů ruské hudby dvacátého století. Orchestr, Sbor Národního divadla a sólisty hudebně vedl americký dirigent John Fiore, který s Národním divadlem spolupracuje už poněkolikáté. Návštěvníci vyslechli Rachmaninovovu chorální symfonii Zvony pro sóla, smíšený sbor a orchestr a operu – oratorium Oedipus rex z pera Igora Stravinského. Stejný program můžete navštívit i v neděli 22. ledna, obrňte se však velikou trpělivostí k výkonu německého tenoristy Michaela Gniffkeho, který svůj (hlavní) part nezvládl po všech stránkách.

Národní divadlo na popud hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry připravilo ambiciózní projekt, ke kterému přizvalo pražskému publiku známého amerického dirigenta Johna Fioreho. Dramaturgický nápad Roberta Jindry byl skvělý! O tom žádná…

V programu a ani na stránkách Národního divadla nebylo uvedeno, že v obou vokálně-symfonických dílech večera se Sborem Národního divadla de facto vystoupil i Pražský filharmonický sbor, tedy jeho část, a to ne bezvýznamná. To není nic proti skvělým sboristům z divadla, ale při takovém počtu výpomocí z jiného tělesa by měli pořadatelé jednat férově. Mně to férové nepřišlo.

První půle večera patřila zmíněné chorální symfonii Zvony pro sóla, smíšený sbor a orchestr Sergeje Rachmaninova. „Jeho skladba představuje typický příklad plodného prolínání ruské a západní tradice v hudebně-literární praxi. Autor se na jedné straně inspiroval stejnojmennou slavnou básní E. A. Poea, a to ve volném překladu ruského symbolistického básníka (a mimochodem také pozdějšího emigranta) Konstantina Balmonta, a na druhé straně lze v jeho hudební stylizaci zvonění zřetelně slyšet vliv domácí ruské tradice. Rachmaninov své Zvony, představující čtyři různé obrazy, jejichž atmosféru určuje pokaždé právě jiná podoba zvonění, napsal a premiéroval v roce 1913, ještě za svého pobytu v ruské domovině,“ přibližuje okolnosti vzniku díla a jeho charakter Národní divadlo.

Celou čtyřvětou symfonií se prolíná jakýsi příznačný motiv v podobě středověké sekvence Dies irae a stylizovaný obraz zvonů a zvonění či cinkání (například rolniček). Dirigent John Fiore volil bezpečná (někdy až moc) tempa, orchestr mu šel veskrze „na ruku“, a to nejen po stránce rytmické, ale i po té dynamické. Díky tomu byly sborové vstupy, které se zpěváky připravil sbormistr Lukáš Kozubík, srozumitelné. Smíšený sbor předvedl příjemnou barvu zvuku, ale i rytmickou přesnost. Krásně zněla i pianissima, byla konkrétní, znělá, a to i v tzv. brumendu, tedy bocca chiusa. Pro mě osobně forte mohla vyznít více, ale je to dáno mou vlastní představou, někdo by mohl říci, že u sborového zpěvu jde zejména o kompaktní sezpívání. A to je také v pořádku. Slyšet bylo vše, to musím uznat.

Pěveckými sólisty této skladby byli sopranistka Alžběta Poláčková, tenorista Richard Samek a barytonista Jiří Brückler. Nejvíce mě zaujal Richard Samek, má krásnou barvu hlasu, sympatický projev a působí velmi přirozeně. Alžběta Poláčková svůj part přednesla s určitým projevem tajemné zádumčivosti, což neodpovídá textu, ale charakteru hudby, kterou autor napsal, ano. Text vypovídá o kráse, klidu a oddanosti spojené s vyzváněním ke svatebnímu obřadu, ale motiv již zmiňovaného Dies irae je v této, druhé části, markantní. Jako by se vší radostí ze sňatku přicházely i myšlenky, které mohou znamenat něco, co si nevěsta nepřála nebo vnímá nějakou předtuchu… Myslím si ale, že by se pěvkyně měla zaměřit na menší zvuk a více legáta, protože barvu hlasu má nádhernou, a jistě bude krásná i v případě, když bude více důvěřovat svému tělu, než mysli. Zkrátka, více subtilnějšího zpěvu se stejnou energií, méně přemýšlení. Alžběta Poláčková má ještě jednu devízu v rukávu, a to tu, že je to krásná žena, které to na pódiu velmi sluší! Barytonista Jiří Brückler stále zraje. Jeho hlas je moc hezký a barevný, umělec krásně deklamuje a přednáší. Svému partu dodal váhu a jsem přesvědčen, že ho časem čekají i velké verdiovské role nejen na našich scénách, tedy, pokud on sám bude chtít…

Nyní se dostávám ke druhé půlce večera, ke slavnému dílu Igora Stravinského, opeře-oratoriu Oedipus rex. Jak rekapituluje ND, dílo vzniklo již během autorovy emigrace v roce 1927 v Paříži a spadá do jeho tzv. neoklasicistického období, v němž se na rozdíl od předchozích, zvukově mnohdy velmi vyhrocených experimentů zcela záměrně uchýlil k přehledným, uměřeným výrazovým prostředkům a formám inspirovaným hudbou klasicismu a baroka. Oedipus rex, napsaný na text francouzského dramatika a básníka Jeana Cocteaua podle proslulé Sofoklovy tragédie, skutečně připomíná velké barokní oratorium, vyprávějící ve vznešeném tónu a s důstojným výrazem příběh o člověku, jeho zaslepené pýše a neodvratnosti toho, co je mu souzeno. Klasicizující Stravinského hudební styl je tu navíc podpořen i volbou jazyka, v němž se zpívá – zatímco mluvené pasáže Vypravěče jsou psány francouzsky a mohou být překládány do jiných národních jazyků, zpěvní text musí při provedení tohoto díla znít vždy v originální latině, tak jak je tomu ve starých oratoriích nebo mších.

Mluvené pasáže Vypravěče se ujala v českém jazyce naše mezzosopranistka Dagmar Pecková, a to skvěle! Její hlas a přednes naplnil celý prostor Národního divadla s patřičným, ale nepřehnaným patosem. Navíc, svůj text pojala barevně, odhodlaně a bylo jí skvěle rozumět. Umělecké cítění a zkušenosti z pódia se nezapřely!

V titulní roli krále Oidipa se představil německý tenorista Michael Gniffke, Jokastou byla ruská mezzosopranistka Alisa Kolosova, jejíž umělecký životopis deklaruje řadu mezinárodních úspěchů. V dalších rolích se představili barytonista Martin Bárta jako Kréon, basista Jozef Benci jako Tiresias, tenorista Josef Moravec jako Pastýř a barytonista František Zahradníček jako Posel. Mužskou část Sboru Národního divadla, opět s výpomocemi z PFS, připravil Pavel Vaněk. Sbory zněly veskrze dobře, já bych přizval ještě více zpěváků, ale rozumím, že zahraniční sólisté a dirigent se museli zaplatit, že…(?).

A nyní přichází recenzentův oříšek… na úvod napíšu, že naši pěvci Martin Bárta, Josef Moravec a František Zahradníček podali skvělé výkony! Opravdu výborné, a ocenilo to i publikum.

U Stravinského Oidipa většina lidí čeká skvělý výkon v hlavní roli tenoristy. Zazářil však právě Josef Moravec, který publiku ukázal krásné a pevné tenorové tóny! Více popisuji níže. Jozef Benci jako Tiresias působil velmi dobře, byť se jeho hlas lety lehce mění…ztrácí na objemu, síle a „profondu“. Stále však umí zaujmout. Mezzosopranistka Alisa Kolosova je majitelka suverénního hlasu a vystupuje s jistotou, která slabší jedince může přesvědčit, že je snad osobností, která spolkla veškerou hudebnost a pěvce na celém světě. Není tomu tak. Suverénní hlas ještě neznamená dokonalou techniku, a tu nepředvedla, je mi líto.

Německý tenorista Michael Gniffke je omyl!!! Nechápu, kdo a proč ho pozval! Tento pán má zpívat písně, asi… Jeho umělecký životopis je bohatý, čtěte zde, ale běžte se přesvědčit v neděli… V pátek v Národním divadle zaznělo i bučení z publika a já se nedivím. Bylo mi ho líto. Žádnou frázi nevyklenul, nezapojil tělo snad v jediném tónu, to znělo jak ukňourané děcko! No, rytmicky neobstál už vůbec! To má být představitel krále Oidipa? Protože jsem nechtěl být až tak moc kritický, ptal jsem se, zda není Gniffke nemocný či v indispozici… Není.

Zpěváci se často baví hláškou „Mit Falsett um die Welt!“, což znamená „S falzetem po celém světě!“

Hle, ono to ještě funguje! Ostuda managementu Národního divadla. To nemohli pozvat na tuto roli raději někoho z našich? Takhle zklamán jsem z Národního divadla ještě nikdy nešel.

Foto: Jan Hromádko