„Inscenace Elektry je známá i naším divákům“

„Herlitzius je jedna z nejlepších operních hereček současnosti.“

„Tobias Kratzer rezignoval na pohádkovost Hofmannsthalovy předlohy i na její symboliku.“

Operní odkaz Richarda Strausse stále mocně rezonuje, a to zejména v Německu – den po sobě uvedly jeho díla dva různé berlínské operní domy. Státní opera Pod lipami nabídla 10. února úspěšnou inscenaci Elektry, k méně známé Ženě bez stínu se 11. února uchýlila Německá opera Berlín. Na obě představení lze nalepit štítek „tak se to má dělat“.

Mezi hlavní města, která jsou spojena s osobností Richarda Strausse, patří Mnichov (kde se v roce 1864 narodil, později studoval a působil jako kapelník), Drážďany (kde měla většina jeho oper světovou premiéru), Vídeň (kde byl operním ředitelem) a Garmisch-Partenkirchen (kde si po úspěchu Salome v roce 1908 nechal postavit honosnou vilu). Ale se jménem Richarda Strausse je spojený i Meiningen, Výmar a Berlín, kde od roku 1898 nejprve působil jako první pruský kapelník a dirigent především operních představení (debutoval ve svých čtyřiatřiceti letech Tristanem a Isoldou a ve své první berlínské sezóně dirigoval asi sedmdesát představení více než čtyřiadvaceti různých děl) a od roku 1908, kdy se stal generálním hudebním ředitelem, řídil především symfonické koncerty, kdy často uváděl svá vlastní díla. V berlínské Dvorní opeře dirigoval celkem asi dvě stě představení především děl Mozartových, Wagnerových a svých vlastních.

Dnes v Berlíně existují tři operní scény – Státní opera Pod lipami, Německá opera a Komická opera, které se všechny podílejí na pravidelném uvádění Straussova (nejen) operního odkazu. Tak Státní opera Pod lipami letos v červenci uvede novou inscenaci opery Mlčenlivá žena (o níž KlasikaPlus.cz bude informovat), na repertoáru má další tři Straussovy opery – Žena bez stínu, Růžový kavalír a Elektra (v minulé sezóně se zde hrála Daphne – reflexe ZDE). Německá opera v premiéře uvedla Ženu bez stínu a na repertoáru má další čtyři starší inscenace (Arabella, Elektra, Intermezzo a Salome). Komická opera v této sezóně žádnou Straussovu operu na repertoáru nemá, možná i proto, že její domovská scéna je rekonstruována a soubor hraje na různých místech Berlína.

Inscenace Straussovy Elektry měla premiéru 10. července 2013 na Festivalu v Aix-en-Provence. Je to koprodukční inscenace více divadel, např. milánské La Scaly, Metropolitní opery v New Yorku, operních domů v Helsinkách, Barceloně a v Berlíně, kde ve Státní opeře Pod lipami zazněla poprvé 23. října 2016 v Schillerově divadle, tedy ještě v době, kdy historická budova Státní opery byla v rekonstrukci. 

Inscenace je známá i naším divákům, protože v roce 2016 šla přímým přenosem z Metropolitní opery do našich kin. Ostatně i její premiéra z roku 2013 v Aix-en-Provence je dostupná na DVD firmy BelAir. Obsazení se samozřejmě proměňuje, ale sebelepší záznam nenahradí zážitek z živého představení. To bylo 10. února 2025 v opeře Pod lipami doslova úchvatné. Je to poslední inscenace francouzského režiséra Patrice Chéreaua, proslaveného svým Prstenem Nibelungovým v Bayreuthu v roce 1976, který ve své době znamenal opravdovou revoluci v inscenování oper. Chéreau zemřel v roce 2013 a berlínské premiéry své Elektry se již nedožil.

Scéna Richarda Peduzziho působí klaustrofobicky. Dvůr v královském paláci v Mykénách je tvořen masivními zdmi, mezi nimiž se drama Elektry odehrává. Chéreau se soustředil na práci s herci, podklad pro svou režii našel ve Straussově partituře, což dnes při inscenování oper není samozřejmé. Všichni pěvci své herecké akce provádějí na hudbu, kterou Chéreau důsledně analyzuje a převádí do projevu herců. Opera je tak nejen pěveckým, ale i hereckým koncertem, protože všichni obsazení pěvci jsou zároveň výbornými herci. Sérii berlínských představení bych ovšem nenazval Elektra, ale spíš Klytaiméstra, protože výkon Evelyn Herlitzius v této roli byl naprosto dokonalý (dříve v inscenaci zpívala titulní úlohu). Herlitzius je jedna z nejlepších operních hereček dnešních operních scén a v současné době, kdy přešla z dramatického sopránu na mezzosopránový obor, se jí otevřelo široké spektrum nových rolí, pro které má velice znělou hlubší polohu. Navíc jí bylo rozumět každé slovo. Na druhém místě bych vyzdvihl výkon litevské sopranistky Vidy Miknevičiūtė v roli Chrysothemis, jejíž spolehlivé výšky se nesly do hlediště divadla, i když byla režií umístěna do hloubky jeviště. Představení bylo v obsazení velice vyrovnané a i další role byly optimálně obsazené. Především to platí pro představitelku titulní role Iréne Theorin, byť na jejím výkonu již bylo znát určité opotřebování hlasu, Aegistha Stephana Rügamera nebo charismatického Oresta Lauriho Vasara. Spolehlivě a herecky skvěle byly obsazené i všechny menší ženské role, mezi nimiž najdeme i hvězdy dob minulých, např. Cheryl Studer nebo Robertu Alexander. Když inscenace doputovala do Berlína, dirigoval ji tehdejší šéf Daniel Barenboim, kterého nyní nahradila Simone Young, pod jejímž vedením Staatskapelle Berlin hrála dokonale. Young tuto hudbu dobře ovládá a umí, ví, kde může dovolit více než stočlenému orchestru hrát naplno a kde musí brát ohledy na zpěváky. Představení bylo od prvního akordu až do poslední noty nesmírně strhující.

O den později 11. února byla uvedena v konkurenční Německé opeře Straussova opera Žena bez stínu. Jestliže Elektra je již inscenací, kterou můžeme na různých jevištích vidět od roku 2013, tedy asi dvanáct let, Žena bez stínu v Německé opeře je inscenací zcela novou, která měla premiéru 26. ledna 2025. Recenzované představení je v pořadí šestým od premiéry. I v tomto případě můžeme hovořit o naprosto dokonalém souznění všech jejích složek a pokud dnes nějaký režisér chce dílo posunout z místa a času, kam je umístili jeho autoři, měl by toto představení vidět, protože fungovalo a mělo naprostou logiku. Režie Tobiase Kratzera (za spolupráce dramaturga Jörga Königsdorfa) byla domyšlená do posledního detailu a byla by vysokou školou operní režie, protože nikde se herecká akce nedostávala do rozporu se zpívaným textem. Opravdu nestačí si jen říct, že Prodanou nevěstu budeme hrát o Emě Destinnové a na jeviště pustíme němou postavu herečky, která ji má představovat, nebo že pana Broučka necháme putovat nikoli do středověku, ale do šedesátých let 20. století. Režisér (s dramaturgem) musí domýšlet veškeré konsekvence své inscenace, jinak se jedná o nesmyslný a nepromyšlený posun, který nic nepřináší, kromě toho, že si neustále uvědomujeme, jak je režie na jevišti v rozporu s hudbou a se zpívaným textem.

Režisér Tobias Kratzer rezignoval na pohádkovost Hofmannsthalovy předlohy a prakticky i na její symboliku (stín = schopnost ženy otěhotnět) a zaměřil se na civilní pojetí tohoto příběhu, který líčí dva manželské páry, procházející krizí. Císař je své ženě nevěrný a manželství barvířovo nakonec skončí u rozvodového soudu (na začátku třetího dějství). Rainer Sellmaier Kratzerovi postavil na točně simultánní scénu, zobrazující hned několik samostatných prostorů, které se dostávají podle potřeby do popředí či naopak. Rychle probíhající přestavby zabezpečili početní statisté, z nichž každý musel mít přesně určeno své konání, protože přestavby probíhaly „jako na drátkách“. Bohužel ze dvou stran byla scéna ohraničena sloupy a herci, kteří hráli za nimi, nebyli všem v hledišti dostatečně vidět. Moderně zařízený obývák císařského páru pak kontrastoval s prádelnou, kterou provozovala Barvířka se svým manželem. Režie dala některým slovům nový význam tím, že je zasadila do jiného dějinného kontextu, než jaký předpokládali autoři díla Strauss a Hofmannsthal. Celý závěr opery se např. odehrává v mateřské školce, kam si pro své dítě dojde také Císař. Postavou, která většinu akcí v opeře organizuje, je Chůva, která pro své intriky nakonec skončí v rukou policie, když v porodnici chce ukrást dítě. Režie byla domyšlená do posledních detailů a často vícevýznamová.

Hudebně operu nastudoval sir Donald Runnicles, představení 11. února řídil s hlubokou znalostí díla Axel Kober. Perfektně a barevně bohatě hrál orchestr Německé opery v Berlíně a i pěvecké obsazení bylo patrně sestaveno jako v současné době nejlepší možné. Osobně mě víc zaujal manželský pár barvířů v podání Catherine Foster a Jordana Shanahana, kteří oba uchvátili svými průraznými a dobře vedenými hlasy. Všichni sólisté si perfektně dokázali rozvrhnout síly a ve vypjatých a důležitých místech své hlasy přímo rozzářili. Výborný byl i císařský pár v podání Daniely Köhler a Davida Butta Philipa. Sytým basbarytonem zpíval Posel duchů Patrick Guetti, ve stínu výše jmenovaných sólistů byla pak ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaya, která měla hlubší část svého partu málo znělou, výšky zazpívala s vypětím všech sil a navíc jí bylo velice málo rozumět. Mladíka zpíval Chance Jonas-O’Toole nepříliš znělým a objemným tenorem, navíc ani po herecké stránce moc eroticky nepůsobil. Trojici Barvířových bratrů spolehlivě zazpívali i zahráli Philipp Jekal, Padraic Rowan a Thomas Cilluffo. 

Představení bylo velice dobře přijato publikem, hlediště velké budovy Německé opery bylo zaplněno do posledního místa a je potěšitelné, že mezi publikem byla i mladší generace.

Foto/zdroj: ilustrační - Monika Rittershaus / Státní opera Pod lipami, Matthias Baus / Německá opera, Wikipedie / a.n. / volné dílo