Poměrně dlouhý název koncertní reflexe se patří doplnit poznámkou, že se tak ten večer stalo v rámci abonentního cyklu 130. sezony České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši. Koncert z děl Josefa Suka, Benjamina Brittena a rezidenčního skladatele Bryce Dessnera je v nabídce orchestru ve třech dnech 4., 5. a 6. února a tento nabízený recenzní pohled byl sepsán pod dojmem z prvního z večerů.

Tím bezesporu nejzajímavějším či nejlákavějším aspektem koncertu bylo koncertantní začlenění dvou elektrických kytar do souznění orchestrálního aparátu v jedné ze skladeb. Již předem to mohlo vzbudit celou řadu otázek, kupříkladu: Je vůbec možné docílit uspokojivého souznění subtilních nástrojů symfonického orchestru v tradiční koncertní síni s razantním elektroakustickým zvukem, generovaným stroze technickými, nesrovnatelně méně tvárnými reproduktorovými soustavami? 

Bryce Dessner, mladý multižánrový Američan, momentálně rezidenční skladatel České filharmonie, autor skladby St. Carolyn by the Sea, výše popsaná organologická specifika kupodivu nevyužil ke zdůraznění koncertantního principu, ale naopak se snažil dvojici amplifikovaných kytar organicky začlenit do kompaktního témbru symfonického orchestru. Se zjevnou pokorou rozvinul tento střet ve své skladbě, která zde v Rudolfinu zazněla v české premiéře. Elektroakustické vstupy do mnohdy až impresionistických, převážně minimalistickými prostředky utvářených symfonických ploch, to jsou de facto jen krátké, až nenápadné lineární motivky, tedy žádná agrese, jaká bývá obvyklá u tohoto instrumentáře. Docílit toho souznění se tedy dá a podařilo se, díky zvolenému decentnímu přístupu.

Dvojice kytar v rukou autora skladby Bryce Dessnera a jeho kolegy Davida Chalmina synergicky s orchestrem dotvořila tajuplný děj Kerouacovy literární předlohy. Oba instrumentalisté, pocházející z žánrově odlišného světa, se pod klenbou Dvořákovy síně nadto pohybovali velmi zdrženlivě, trochu však i nemotorně, mnohdy dokonce až s rozpaky. Jejich interpretační výkon si však i za těchto okolností získal sympatie pražského publika.

Úvod večera patřil české hudbě. Triptych, op. 35 Josefa Suka je orchestrální cyklus, sestavený z původně samostatných a jako takových také všeobecně známých vět, které jsou k sobě přiřazeny pod společný název a opusové číslo. První z nich, subtilní Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, je určena jen pro smyčcové nástroje. Následuje plně orchestrální, tedy i ostatními nástrojovými skupinami obsazená patetická Legenda o mrtvých vítězích. Třetí, závěrečnou část V nový život lze naopak charakterizovat jako optimistický a svěží vitalitou překypující pochod, v němž významnou roli hraje bicí skupina. Hlavním přínosem současného uvedení tohoto díla v celku je prezentace těchto tří dobře známých, vzácných hodnot české hudby jako jednoho kompaktního cyklu, který tím zřetelněji vyjadřuje ideu opravdového vlastenectví.

Dílu Josefa Suka byl vyhrazen i závěr koncertu. I v symfonické básni Praga pro velký orchestr skladatel mistrně zpracovává diatonicky čistý historický materiál, tentokrát je to husitská píseň Ktož jsú Boží bojovníci. Jedná se o ukázku Sukovy skladebně vytříbené motivické a tematické práce a mistrovsky zvládnuté orchestrace. Bylo nepřehlédnutelné, že právě v tomto hudebním materiálu se dirigent Jakub Hrůša pohybuje s naprostou jistotou a dalo by se říci, že i s neskrývaným potěšením. (Text k tomuto tématu ZDE.)

Z inspirace mořským pobřežím jihovýchodní Anglie těžil skladatel Benjamin Britten, když sestavoval čtyřdílný, během abonentního večera rovněž hraný symfonický cyklus ze své úspěšné opery Peter Grimes (Úsvit, Nedělní ráno, Měsíční svit, Bouře). Je pozoruhodné, že v této hudbě autor položil tak silný akcent na instrumentační složku. Působivé basové prodlevy, temné akordy hlubokých žesťů nebo exponovaný part harfy… Autor zde osobitým způsobem přináší dobře namíchané orchestrální barvy, které jsou ovšem poněkud jiného charakteru než ty, na jaké jsme zvyklí třeba u impresionistů. Zjevné napodobení hlasu zvonů a nespoutaných přírodních živlů souvisí nepochybně s dějem opery.

Upřímné díky za hluboký umělecký zážitek patří dirigentovi Jakubu Hrůšovi, který v průběhu večera, s noblesou sobě vlastní, úspěšně skloubil oba dva dosti odlišné světy: Sukův jemný, český, národní, hluboce etický patos s přírodní inspirací druhé poloviny 20. století a současného multižánrového světa.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp