„O jak novátorské a ojedinělé dílo šlo, si nejlépe uvědomíme, když se podíváme, jaké opery byly krátce před a po premiéře Pelléa a Mélisandy uvedeny.“

„Christian Gerhaher byl hvězdou večera.“

„V Mnichově hrají Idomenea snad bez jediného škrtu, představení trvá s jednou přestávkou téměř čtyři hodiny, končí se poměrně dlouhým baletem.“

Při Mnichovském operním festivalu se každoročně konají také dvě premiéry. Letos to byla po Ligetiho opeře Le Grand Macabre impresionistická opera z roku 1902 Pelléas a Mélisanda Clauda Debussyho. V každém operním průvodci se dočteme, že se jedná o klíčové dílo v historii opery, které významně ovlivnilo další vývoj tohoto žánru. Škoda jen, že sám její autor už žádnou další operu nedokončil.

O jak novátorské a ojedinělé dílo šlo, si nejlépe uvědomíme, když se podíváme, jaké opery byly krátce před a po premiéře Pelléa a Mélisandy uvedeny: Tosca (Puccini 1900), Louise (Charpentier 1900), Pohádka o caru Saltanovi (Rimskij-Korsakov 1900), Rusalka (Dvořák 1902), Ohně zmar (Strauss – 1902), Kejklíř u Matky Boží (Massenet 1902), Adriana Lecouvreur (Cilea 1902), Nížina (d´Albert 1903), Její pastorkyňa (Janáček 1904), Madama Butterfly (Puccini 1904) a Salome (Strauss 1905). Debussy svou jedinou dokončenou operu napsal na text stejnojmenné divadelní hry Maurice Maeternlincka, kterou sám krátil, ale nenechal ji pro operní libreto, jak bylo v té době zvykem, zveršovat. Před premiérou ovšem došlo ke skandálnímu rozchodu obou autorů, protože Debussy odmítl do titulní role obsadit Maeterlinckovu milenku Georgette Leblanc. 

Opera se do mnichovského operního repertoáru pravidelně vrací – poslední nové inscenace byly v roce 2004 (režie Paul Daniel) a v roce 2015 (režie Christiane Pohle). Současné nastudování mělo premiéru 9. července 2024 a z tohoto představení vychází i tato reflexe. Hudebně operu nastudoval Hannu Lintu, režii měla Jetske Mijnssen, scénu a kostýmy vytvořil Ben Baur, světla Bernd  Purkrabek, choreografii Dustin Klein a sbormistrem byl Franz Obermair. Hned úvodem je nutno říct, že jde o velice zdařilou inscenaci.

Režisérka děj nevykládá popisně podle libreta (v inscenaci nenajdeme žádný les nebo jeskyni), ale vychází ze smyslu libreta a jeho dialogů, které nijak nepřetváří, takže vztahy mezi postavami jsou zachovány – a to je to podstatné. Opera není vnějškově dramatická, její dramatismus je uvnitř jednotlivých postav a je ke cti paní režisérky, že se nesnažila za každou cenu děj nějak „zakčnit“. Celý příběh přesunula do doby vzniku opery, tedy do počátku 20. století. Ještě před začátkem opery vidíme, jak prší a déšť padá do nádrže před jevištěm, které je po celou dobu opery v podstatě neměnné (tvoří je parkety na poměrně úzké ploše), pouze mobiliář naznačuje proměnu jednotlivých obrazů. I s vodou v nádrži se pracuje, když se někteří protagonisté v ní brodí a jí se i osvěžují (dirigent Lintu musel na děkovačku přijít v holinách, podobně jako kdysi Kent Nagano v inscenaci Vojcka).

Režisérka se soustředila na práci s hercem a na jasné vykreslení vztahů mezi jednotlivými postavami, výborně jí vyšel portrét Golauda, ale možná to bylo také tím, že jeho představitel Christian Gerhaher byl hvězdou večera. Po pěvecké i herecké stránce. Výborná byla jeho scéna s Ynioldem (Felix Hofbauer), kdy on přestává kontrolovat svou žárlivost na Péllea a k dítěti se chová až příliš krutě. Bylo s podivem, jak Felix Hofbauer, sólista známého sboru Tölzer Knabenchor, zpíval znělým sopránem a velice citlivě hrál. Ve čtvrtém jednání má Golaud Pellea zabít, je patrně jen zraněn a v pátém jednání přináší v náručí Mélisandinu (a svou?) dcerku.

Také ostatní postavy byly velice plasticky vykresleny, např. Geneviève (Sophie Koch) nebo král Arkel (Franz-Josef Selig). Hlavní postavy byly svěřeny Sabině Devieilhe a Benu Blissovi. Zejména Devieilhe vytvořila křehkou, záhadnou, lehce zranitelnou dívku, Bliss byl trochu v jejím stínu. Pěvecky ovšem všichni zpívali výborně, citlivě dirigovaný Bavorský státní orchestr nikdy pěvce nekryl (ani v dramaticky vypjatých místech), zněl nesmírně plasticky a propracovaně. Bylo slyšet, jak orchestr sám o sobě patří k těm nejlepším na světě, ale i jak s ním Hannu Lintu pracoval. Přestože se jedná o jednu z nejvýznamnějších oper 20. století, u nás se příliš často nehraje, a proto je možnost vidět ji v Mnichově vzácná. 

Stejně i Mozartův Idomeneo také nepatří k nejčastěji uváděným Mozartovým operám u nás. Přestože premiéra této inscenace byla v Mnichově již 19. července 2021, nejednalo se o obyčejnou reprízu, ale o představení v rámci letního festivalu, kterým je vedením opery věnována mimořádná pozornost. Reflektované představení se konalo 8. července 2024 (v rámci festivalu se opera hrála ještě 5. července). Operu nastudoval Constantinos Carydis, letošní reprízy řídil specialista na barokní a klasicistní operu Ivor Bolton (diriguje ovšem dobře i Janáčka a Brittena). I tato inscenace poměrně brzy vystřídala v repertoáru předchozí inscenaci z roku 1996, která měla premiéru v Cuvilliés-Theatru a je zaznamenána na DVD. Ostatně v Mnichově v roce 1781 byl Idomeneo uveden ve světové premiéře. Při vší úctě k přecházejícím Mozartovým jedenácti operám, Idomenea lze označit jako skladatelovu první mistrovskou operu.

V Mnichově správně hrají inscenace vždy v blocích, které mají jedno obsazení a které se samozřejmě před prvním představením zkouší. Jedině tak lze opery uvádět kvalitně. Po premiéře se v roce 2021 Idomeneo ještě hrál ve třech představeních v září a v říjnu 2023, nyní tedy došlo k dalším dvěma reprízám v rámci letního festivalu. Každý blok se nepatrně v obsazení proměňuje, například po dirigentu Carydisovi přišel v roce 20023 Christopher Moulds a letos Ivor Bolton. I premiérového Idomenea Matthewa Polenzaniho vystřídal Pavol Breslik (v minulé inscenaci ještě zpíval Idamanta).

Idomenea hrají v Mnichově snad bez jediného škrtu (představení trvá s jednou přestávkou téměř čtyři hodiny, končí se poměrně dlouhým baletem). Nejedná se ovšem o žádné nudné představení, protože režisér Antú Romero-Nunes vytvořil dechberoucí spektákl, který byl založen jednak na hereckých akcích jednotlivých představitelů (např. představitelka Idamanta Emily D´Angelo nejenže výborně zpívala, ale vystoupala i na vysoký sloup uprostřed jeviště a pak byla volně spuštěna na jeviště), ale i sboru a baletu. Efektu létání využil režisér ještě několikrát. Scénické monolity (scéna Phyllida Barlow) se neustále přesouvaly po jevišti (nikoli samoúčelně) a přispívaly tak k dynamice představení. Účinkující byli oblečeni do civilních pracovních kostýmů (Victoria Behr). 

Po sólistické stránce se opět jednalo o pěvecký koncert (bez kvalitních pěvců nemá smysl tuto operu seria hrát). Vynikajícím Idomeneem byl Pavol Breslik, perfektně zvládající i koloraturu, něhu a velkou pěveckou kultivovanost vnesla do partu Ilie Olga Kulchynska, perfektní byl i Arbace (Jonas Hacker), který se v této inscenaci nestal pouze epizodní figurou, protože ani jedna árie se mu neškrtla. Poněkud hlasově slabším a i herecky málo výrazným Veleknězem byl Liam Bonthrone. Přestože představitelka Elettry Hana-Elisabeth Müller sklízela u publika obrovský aplaus, pro tuto významnou roli bych očekával pěvkyni s daleko dramatičtějším hlasem i hereckým nasazením. Ale možná to byl záměr dirigenta a režiséra, kteří tuto pěvkyni do Elettry obsadily (z nikoho se nestane dramatický hlas, začne-li forsírovat až křičet; s dramatickým hlasem se musí každý narodit a být dobře vyškolen). 

Vyzdvihnout se opět musí výkon Bavorského státního orchestru – hrál tentokrát v poněkud vyvýšeném orchestřišti –, všech jeho sólistů, hráčů na jevišti i hráčů continua. Orchestr mozartovsky muzicíroval a Ivor Bolton je k tomu svými gesty i svým zapálením pro operu samotnou vedl.

I letos lze označit Mnichovský operní festival za vrchol celé divadelní sezóny v Bavorské státní opeře. Jet do Mnichova na operní představení bývá sázkou na jistotu.

Foto: Bayerische Staatsoper / Wilfried Hoesl