„V Labské filharmonii je slyšet každičký detail, včetně všech úderů tympánů, ale ku prospěchu věci, ne nepříjemně.“

„Semjon Byčkov pronikl do partitury emocionálně a intuitivně už mnohem hlouběji a přesněji.“

„Nezdůrazňovali sváteční a slavnostní patos historických témat, nechávali zaznívat spíše krásnou romantickou hudbu, plnou nápaditých obrazů a proměn.“

Dvakrát Smetanovu Mou vlast má za sebou Česká filharmonie na svém evropském turné. Hrála ji za řízení Semjona Byčkova v Berlíně a v Hamburku a v obou městech naplno a inspirovaně. Třebaže oba proslulé sály, Philharmonie a Elbphilharmonie, nebyly kvůli doznívající pandemii plně obsazené, zaznělo výlučné dílo českého repertoáru s velkým, mnohem více než jen srdečným ohlasem.

Česká filharmonie se ve čtvrtek opět, po několika málo letech, vrátila do sálu Labské filharmonie, jehož páté výročí otevření si v Hamburku připomněli letos počátkem roku. Smetanova Má vlast tam pod taktovkou Semjona Byčkova zazněla mimořádně pěkně. Akusticky zřetelně, do detailů propracovaně a zároveň spontánně, umělecky přesvědčivě, usazeně, pozitivně, bez velkého patosu, ale přesto velmi emotivně.

V nádherné moderní obrovité síni záleží na místě, na kterém posluchač je. Mohou být a jsou místa v sále, ze stran, z nichž je slyšet detailů až moc, na úkor celku. Když však divák sedí na více méně klasické pozici, ze které má před sebou těleso jako na dlani, zvukový obraz je vynikající. Je slyšet každičký detail, včetně všech úderů tympánů, ale ku prospěchu věci, ne nepříjemně. Z této pozice se čtvrteční Má vlast jevila jako zcela jedinečné provedení.

Semjon Byčkov už Mou vlast jednou uvedl v Praze. Vzpomínka na ten koncert není jednoznačná. Promítal tehdy do Smetanovy hudby přece jen o něco víc vášnivého patosu, než by bylo ideální – takového, který se hodí spíše k Čajkovskému než ke Smetanovi. Hamburské provedení, ale i to předchozí berlínské, jednoznačně potvrdilo, že Semjon Byčkov pronikl do partitury emocionálně a intuitivně už mnohem hlouběji a přesněji.

Dojem z vyznění cyklu symfonických básní nevybočoval z těch nejlepších tradic, které české orchestry drží a znovu a znovu nově naplňují. Vyšehrad byl epický, Vltava krásná, Šárka značně emotivní, báseň Z českých luhů a hájů převážně idylická, Tábor závažný a Blaník osudový. Dařilo se vzorové frázování, až už ve smyslu modelování, přednášení a pointování hudebních myšlenek, nebo přípravy jejich proměn a návaznosti. Roztančené motivy měly poezii, tempa měla logickou a dýchající proměnlivost, sóla dřevěných nástrojů byla dokonalá a kouzelná, epizody a zastavení poutavé, smyčce jemné, měkké i pastózní… Semjonu Byčkovovi a filharmonikům se dařilo hudbou vyprávět i básnit. Nezdůrazňovali nicméně sváteční a slavnostní patos historických témat, nechávali zaznívat spíše krásnou romantickou hudbu, plnou nápaditých obrazů a proměn, hudbu neuspěchanou, ale na důležitých místech patřičně vybuzenou, hudbu vznešenou, hudbu po německé publikum neoposlouchanou a – jak se zdálo – docela vzrušující.

Elbphilharmonie, hamburská Labská filharmonie, je síní koncipovanou podle modelu „vinice“. Pódium je obklopeno různými balkony a emporami, publikum zdaleka nesedí jen čelem jedním směrem jako v sálech typu „krabice od bot“, jakým j například Smetanova síň v Praze nebo vídeňský Musikverein. Dvoutisícová kapacita byla zaplněna ze dvou třetin, pořadatelé evidentně dosud uplatňují rozestupy mezi sedícími páry, mnoho sedadel byl z těchto důvodů prázdných. Filharmonie přijela v časech, které ještě nejsou normální, dalo by se předpokládat, že jinak by bylo – a jednou zase bude – zcela plno, ale posluchači byli po téměř osmdesáti minutách hudby strženi k opravdu živým reakcím.

Je potěšením vnímat, že Má vlast, při zdůraznění jejího mimohudebního programu přece jen výlučné národní dílo, může působit i ryze hudebními prostředky. A to se evidentně stalo. Semjon Byčkov je navíc mezinárodní osobností, od které posluchači přijímají hudbu, téměř automaticky, s důvěrou a vděčně.

Sál berlínské Filharmonie, kde působí orchestr Berlínských filharmoniků a kde Česká filharmonie po několikaleté přestávce vystoupila ve středu, je koncipován také jako „vinice“, kdy publikum obklopuje na různých úrovních celé pódium. Je ale přece jen jiný: je vyprojektovaný a postavený v šedesátých letech a design budovy, foyerů i sálu tomu odpovídá. Nicméně nadále je to koncertní sál nadčasově moderní. Působí velmi pohodlně, přívětivě, také hráči říkají, že se jim zvuk, jak se vrací, zdá „živější“, tedy že akustika není tak suchá. Středeční koncert pořádaný agenturou Konzertdirektion Hans Adler nebyl však zdaleka vyprodaný, ať už to bylo aktuálními regulemi uplatňovanými při obsazování míst, nepříliš aktivní propagací, nebo nechutí publika chodit v současné situaci mezi lidi, podstupovat všechny pečlivě uplatňované procedury u vstupu… a sedět v masce, za jejíž pozici jen o malinko nižší než přes celý nos vás uvaděči pokárají jako školáčka. A tak byla síň pro dva tisíce lidí zaplněna odhadem méně než z poloviny – a na atmosféře koncertu se to trochu projevilo. Ti, kdo přišli, reagovali na méně obvyklou repertoárovou položku opravdu nadšeně, ale celkově to působilo – stovkami prázdných míst – spíše jako o nějaké dopolední generálce.

Filharmonici dnes večer v Hamburku hrají Dvořákovu Anglickou symfonii, Rachmaninovův 1. klavírní koncert s Yujou Wang a – to je skvělé! – Mysterium času Miloslava Kabeláče. V sobotu pak má v Labské filharmonii třetí koncert a tam je na programu Koncert pro dva klavíry a orchestr od Bohuslava Martinů se sestrami Labèqueovými a Janáčkova Glagolská mše s Pražským filharmonickým sborem. Zájezd pokračuje do Essenu, působiště Tomáše Netopila, kde bude Semjon Byčkov řídit Mou vlast. Poslední zastávkou turné je pak 16. března sál Barbican v Londýně. Tam zazní Anglická symfonie a Glagolská mše.

Foto: Petr Kadlec