„Dirigent zvolil velmi energické pojetí a živá tempa, většině částí zrychlení překvapivě svědčilo, jiné ale zcela nevyzněly.“

„Kraemer byl důstojnou náhradou Byčkova, ale nepřinesl s orchestrem nic objevného.“

„Přesto je dobře, že se Bachova díla v prvním českém koncertním sále hrají a čeští posluchači si mohou rozšiřovat hudební obzory.“

Česká filharmonie uvedla ve dnech 22., 23. a 24. ledna v Rudolfinu pod taktovkou Nicholase Kraemera Bachovu Mši h moll také zvanou „Katolická“. Společně s Collegiem Vocale 1704 nabídla historicky poučenou interpretaci v komornějším obsazení a výsledek byl působivý, přesto zřejmě nelze mluvit o hudební události, která by se zapsala do dějin.

Johann Sebastian Bach, ač se profiloval jako protestantský autor, zkomponoval jednu mši v katolickém ritu, a to právě v tehdy poměrně netradiční tónině h moll, která dodává skladbě jakýsi nadpozemský transcendentální charakter. Zvolil také univerzální latinský jazyk, který dílu dovolil postavit se po boku katolických mší tzv. neapolského stylu, jímž je inspirováno. Jednotlivé části mešního ordinária vznikaly v dlouhém časovém horizontu mezi lety 1724–1749 a s postupujícím časem se také měnil kompoziční styl autora. 

Mši začal psát zřejmě pro katolický drážďanský dvůr saského kurfiřta Fridricha Augusta I., který však před dokončením zemřel, Bach tak nejspíš zamýšlel dílo věnovat jeho nástupci Filipu Augustu II. Skladatel nejprve zkomponoval první dvě části Kyrie a Gloria jakožto missu brevis menšího rozsahu, patrně šlo ale jen o jakousi „ochutnávku“ a od počátku zamýšlel je zasadit do většího liturgického celku. Zprvu sice s žádostí o místo u kurfiřtova dvora neuspěl, v roce 1736 se však stal jeho dvorním skladatelem. Jiná teorie hovoří o tom, že dílo nebylo určené Drážďanům, ale zkomponoval jej na objednávku hraběte Jana Adama Questenberga pro slavnostní výroční mši pořádanou pravidelně literátským bratrstvem ve Vídni u příležitosti svátku sv. Cecílie.

Jelikož o premiéře nemáme téměř žádné písemné záznamy, budí toto dílo již od svého vzniku řadu otázek, stejně jako úžas. Když ho Hans-Georg Nägeli v polovině 19. století poprvé tiskem vydal, označil jej za „největší hudební dílo všech dob a národů“.

Jiní hudební historici její provádění vcelku považují za „hudební omyl“ nebo namítají, že některé části nesplňují liturgické nároky a mše by tak stejně nemohla být prováděna při katolickém ritu. Stále více výzkumů ale ukazuje, že reálná provozovací praxe chrámů na liturgická dogmata příliš nehleděla. Stylově je kompozice velmi rozmanitá, najdeme v ní renesanční homofonní textury, komplikované imitace, pozůstatky gregoriánského chorálu, italský koncertantní styl nebo náznaky tanců. Každopádně jde o jakýsi Bachův hudební pomník, který patří mezi jeho zásadní a nejčastěji uváděná díla.

Jelikož poslední roky se jen hemží významnými jubilei, uveďme jen pro úplnost, že Česká filharmonie uvedla dílo u příležitosti 340. výročí skladatelova narození. Taktovky se měl původně ujmout šéfdirigent tělesa Semjon Byčkov, toho však kvůli operaci kyčelního kloubu a následné rekonvalescenci u pultíku nahradil odborník na historicky poučenou interpretaci Nicholas Kraemer a rozhodně to nebyl krok vedle. Sólových pěveckých partů se ujali sopranistka Miriam Kutrowatz, Catriona Morison, v programu uvedená jako mezzosoprán/alt, tenorista Patrick Grahl a basista Christian Immler. 

Filharmonie pro tuto příležitost vystoupila v komornějším obsazení zredukovaném na pouhých pětatřicet hráčů, také sbor v podání Collegia Vocale 1704 čítal pouze sedmadvacet zpěváků, kteří ovšem mají bohaté zkušenosti s barokní interpretací. Kraemer volil velmi energické pojetí a živá tempa, většině částí zrychlení překvapivě svědčilo a bylo příjemným oživením, například v Et resurrexit se však zdálo, že zpěv už kvůli tempu dostatečně nevyzní. Bohužel však zvukově téměř úplně zanikaly varhany a v některých částech jejich zvuk nebyl přes orchestr vůbec slyšet, možná by stálo za zkoušku místo varhanního pozitivu na pódiu využít rudolfinské varhany, s plnějším zvukem a širšími možnostmi registrace, které by jednotlivé části barevně a charakterově více rozlišily.

Celkově velmi dobře vyzněly úvodní části Kyrie a Gloria, zvláště ve druhé zmíněné působil sbor o necelých třiceti členech jako mnohem silněji obsazené pěvecké těleso. Za zmínku stojí krásná souhra houslí koncertního mistra Josefa Špačka s altovým sólem Catriony Morison v Laudamus Te. Sólisté z řad orchestru přednesli své party netradičně vestoje. Těžko říci, zda to pomohlo v souhře se zpěváky, protože ne vždy na sebe sólisté viděli, každopádně ale šlo o vizuálně zajímavý vjem. 

Dramaturgie uvedla téměř dvouhodinovou mši s přestávkou před Credem. Ačkoli někteří by asi rádi slyšeli dílo v celku, vzhledem k jeho rozsahu byla pauza příjemná a stala se přirozeným dělítkem mezi prvně zkomponovaným Kyrie a Gloria a ostatními částmi ordinária, složenými zřejmě s odstupem několika let. Někteří netrpělivci sál po pauze opustili, ale alespoň v mé řadě se zdálo, že šlo zřejmě hlavně o jednotlivce z řad sponzorů, na něž byla možná mše o šestadvaceti dílčích částech příliš velké sousto. Osobně mě pak potěšilo, že místa dvou z nich vedle mě po přestávce obsadili dva nadšení mladíci dělící se o jeden výtisk partitury, kterou horlivě sledovali, poklepávali si do rytmu nebo se chvílemi do hudby zasněně zaposlouchali se zavřenýma očima a nechávali se jí strhnout. Právě na nich mě bavilo sledovat, jakou má Bachova hudba sílu a komplexitu – dokáže nadchnout technicky propracovanou formou i pouhým intuitivním poslechem. 

Credo patřilo k vrcholům večera, Bach jej zkomponoval na text nicejského vyznání víry a staví jej více než předchozí části na kontrastu mezi sólovými, sborovými a orchestrálními částmi. Collegium bylo pod vedením Václava Lukse coby sbormistra skvěle sezpívané a odvedlo výborný pěvecký výkon i v náročných partech. Před Sanctus se pak přeskupilo do jakýchsi dvou sborů a vytvořilo „stereo“ souzvuk, odkazující na praxi rozdělených sborů po stranách kůru.

Ze sólistů nejvíce zaujal basbaryton Christian Immler, jemuž se zvláště povedly Quoniam tu solus a Et in Spiritum Sanctum, ukázal čistý, procítěný přednes nezatížený operními manýrami. Zdatně mu sekundovala altistka Catriona Morison, která sice nebyla vždy přesná, ale měla hezkou tmavší barvu hlasu, znějící vyrovnaně ve všech polohách i při intervalových skocích, dobře zvládla i náročné Agnus Dei. Její přednes se i přes občasnou nejistotu v partu zdál mít přidanou hodnotu, protože dokázal strhnout a barevně skvěle doplňoval hlasy kolegů. Tenorista Patrick Grahl zvládl svůj part dobře, byť hlas trochu postrádal lesk a nenesl se přes orchestr nebo sólisty tolik, kolik by bylo potřeba. Větší hlasový fond by si zasloužil i soprán, obsazený studentkou vídeňské univerzity Miriam Kutrowatz. Té by více svědčil barokní orchestr s měkčím zvukem. Přes moderní nástroje v Rudolfinu chvílemi trochu zanikala a výšky nezpívala úplně s přehledem.

Celkově se Bachova Mše h moll povedla, Česká filharmonie s Kraemerem nabídla živější verzi s ostřejšími kontrasty a Collegium Vocale bezchybný pěvecký přednes, sólisté byli obecně spíše průměrní a hlubší otisk v posluchačích nenechali přes některé zdařilé části. O historicky věrné interpretaci však nelze s dnešními nástroji a v dnešním ladění, navíc s hudebníky, kteří se v ní systematicky nevzdělávají, příliš mluvit, byť orchestr hrál kvalitně. Nasnadě by bylo instrumentální linii svěřit spíše Collegiu 1704, jež by jistě dokázalo přinést autentičtější zvuk. Česká filharmonie obecně nemá těžiště svého repertoáru v barokní hudbě, i když se snaží o co nejširší hudební rozpětí.

Těžko říci, jak by Mši pojal Byčkov, Kraemer byl jeho důstojnou náhradou, ale nepřinesl s orchestrem nic objevného. Přesto je dobře, že se Bachova díla v prvním českém koncertním sále hrají a čeští posluchači si mohou rozšiřovat hudební obzory.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp