Bazilika Navštívení Panny Marie ve Frýdku-Místku se 20. září zaplnila do posledního místa – koncert souboru Collegium Marianum pod uměleckým vedením Jany Semerádové byl vyprodaný. Nebyla to však pouze početná návštěva, která večeru dodala slavnostní atmosféru. Program uvedený v rámci Svatováclavského hudebního festivalu a nazvaný Jubilate Deo nabídl setkání dvou výrazných podob evropského baroka – české hudební tradice reprezentované Janem Dismasem Zelenkou a francouzského dvorského i duchovního stylu Jeana-Marie Leclaira, Michaela-Richarda Delalanda a Jeana-Josepha de Mondovilla. 

Nedělní večer otevřel Zelenkův Magnificat C dur, který v podání Collegia Marianum přesvědčivě ukázal, proč je Zelenkova hudba stále živou a inspirativní součástí koncertních repertoárů. Skladatelovy kompozice se vzpouzejí jednoduchému stylovému zařazení a soubor dokázal vyzdvihnout jeho neobyčejně výrazný hudební jazyk, reagovat na četné a mnohdy nečekané harmonické postupy, rytmickou živost a kontrasty. Části, ve kterých byla zřetelná slavnostní vznešenost, plynule přecházely ke komornějším plochám; celek působil jako promyšlený duchovní obraz a práce s textem byla impulsem pro hudební dramatiku. 

Po Zelenkově Magnificat následoval výrazný kontrast v podobě Koncertu pro flétnu C dur č. 3, op. 7 Jeana-Marie Leclaira. Jako sólistka na traverso se představila umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová. V kontrastu k duchovnímu a mohutnému výrazu Zelenkovy skladby působil Leclairův koncert lehčeji a elegantněji. Právě tento kontrast však dramaturgii večera prospěl a flétna se mohla naplno uplatnit ve své zpěvné i virtuózní podobě. Jana Semerádová se zde ukázala jako mimořádná interpretka. Její provedení koncertu nebylo pouze technicky suverénním čtením partitury. S hudbou se doslova sžila a její interpretace působila, jako by koncert nehrála zvenčí, ale jako by jej nechala prostoupit vlastním tělem. V rychlých pasážích byla její hra brilantní, přesná a lehká a technika zůstávala ve službě hudebního výrazu. Její postupující energie dokázala strhnout nejen posluchače, ale i samotný orchestr. Její pohyby nebyly pouhým doprovodným gestem interpreta, ale přirozenou součástí hudebního projevu. Místy jako by koncert spíše protančila, s lehkostí a samozřejmostí, která však byla podložena naprostou technickou jistotou. Collegium Marianum na její gesta reagovalo s mimořádnou přesností a souhra působila naprosto přirozeně – jako by se hudebníci dorozumívali jedním dechem. Vedle technicky zvládnutých pasáží však zapůsobila druhá věta. Ta přinesla zcela jinou polohu hry – intimnější, soustředěnou a až dojímavou. Semerádová dala prostor zpěvnosti bez přílišného sentimentu a jistá zdrženlivost a přirozenost interpretaci dodaly zvláštní sílu. V tu chvíli se ukázalo, že virtuozita nespočívá pouze v technické brilanci, ale také ve schopnosti vytvořit jediným tónem atmosféru a sdělit hudební myšlenku.

V programu následovalo další Zelenkovo dílo Lauda Jerusalem pro tenor, sbor a orchestr, kde se naplno ukázala charakteristická energie typická pro Zelenkova díla. Skladba je založena na neustálém pohybu a výrazném napětí mezi jednotlivými složkami. Tenorového sóla se ujal Vojtěch Semerád, jehož hlas působil přirozeně a lehce a přitom dostatečně výrazně, aby se prosadil nad sborovým i orchestrálním aparátem. Sólový part podal s jistotou, citlivým frázováním smyslem pro charakteristickou rytmickou živost. 

Po přestávce se pozornost obrátila k francouzskému baroku. Zazněla Symphonie pourle Souper du Roy Michaela-Richarda Delelanda. Už samotný název připomíná prostředí francouzského královského dvora. V prostoru frýdecké baziliky získala tato hudba samozřejmě jiný rozměr a po intenzitě Zelenkovy duchovní hudby působila Delalandova skladba jako otevření zcela jiného světa – světa nádhery, elegance a lesku. Chrámová akustika umožnila vyniknout její velkoleposti. Hudba se rozprostírala prostorem a jednotlivé nástrojové skupiny získávaly díky dozvuku další barevné vrstvy, aniž by se ztrácela rytmická struktura. Právě v takových okamžicích se ukázalo, jak důležitou roli může mít pro barokní hudbu prostor, v němž zaznívá. V provedení Collegia Marianum vynikla především zvuková plasticita orchestru. Každá nástrojová skupina měla svůj charakter a zároveň přirozeně zapadala do celku. Hudba dokázala být slavnostně monumentální, ale stejně tak jemná a komorně průzračná. Bylo fascinující sledovat, jak se z původně dvorské hudby stává v prostoru baziliky téměř sakrální zvukový obraz. 

Vyvrcholením programu byl Grand motet Coeli enarrant gloriam Dei Jeana-Josepha Mondovilla, který zde pracuje s velkolepostí, ale zároveň dává značný prostor jednotlivým sólovým hlasům. Právě jejich střídání a vzájemné dialogy mezi jednotlivými složkami patřily k nejsilnějším momentům provedení. Sólisté – Pavla Radostová, Helena Hozová (soprán), Iva Táborská (mezzosoprán), Lucie Karafiátová (alt), Vojtěch Semerád, Ondřej Holub (tenor), Tomáš Šelc (basbaryton) a Martin Vacula (bas) – nepůsobili jako hlasy oddělené od celku, ale jako jeho organická součást – každý z nich přinesl vlastní barevnost a charakter, přitom mezi nimi zůstávalo zřetelné vzájemné souznění. Pěvecké obsazení působilo mimořádně vyrovnaně. Jednotlivé hlasy se dokázaly prosadit s potřebnou osobitostí, aniž by narušovaly křehkou rovnováhu mezi sólovými pasážemi, sborem a orchestrem. Velmi působivá byla také práce s dynamikou a výrazovým napětím. Sólisté dokázali přejít od téměř intimního výrazu k velkolepým společným vstupům bez ztráty kultivovanosti a intonační jistoty. Neméně důležitá byla jejich spolupráce s orchestrem, hlasové linky se s instrumentálními vzájemně prostupovali, hudebníci vytvářeli pro sólisty citlivý a pružný základ. Závěrečný motet tak působil jako skutečné vyvrcholení večera. Po Zelenkově dramatické spiritualitě, Leclairově virtuózní eleganci a Delalandově dvorském lesku se zde všechny tyto polohy spojily a uzavřely neobyčejný dramatický oblouk. 

Právě v dramaturgickém spojení spočívala jedna z největších předností večera. Ač by si posluchač mohl při prvním pohledu na program říct pravý opak, tak Zelenkova hudba vedle francouzského repertoáru nepůsobila jako cizorodý prvek. Naopak se ukázalo, že přes rozdílnost stylového prostředí dokáží obě linie vytvořit působivý dialog: i když francouzská hudba dokáže okouzlit noblesou, tanečností a vytříbeným zvukovým leskem, Zelenka do programu vnesl větší dramatické napětí a duchovní naléhavost. Soubor Collegium Marianum dlouhodobě prokazuje schopnost kombinovat historicky poučený přístup, detailní práci s partiturou a schopnost tvořit živý koncertní útvar. Ani tentokrát nešlo o muzeální rekonstrukci barokní hudby. Staré skladby působily jako živý repertoár, který má i dnes schopnost oslovit posluchače. 

Foto: Martin Kusyn

Facebook X E-mail WhatsApp