PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.“

„Myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá.“

„V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty.“

Dirigenta Jakuba Piklu mám to štěstí znát od počátků studia na HAMU. Vždy jsem přitom obdivovala, jak pečlivě a s rozvahou k hudbě přistupoval. A jelikož byl jeho hluboký zájem o obor vždy naprosto zřejmý, nepřekvapilo mě, že se již brzy po studiích stal sbormistrem prestižního Kühnova smíšeného sboru. Zároveň byla jeho nová pozice dobrou příležitostí k rozhovoru, v němž prozrazuje více o tom, jak se se sborem sžívá nebo jak vnímá svoji roli sbormistra, ale i o studiu dirigování a pohledech na různé podoby interpretačního umění.

„Zaujal dynamický rozsah orchestru, jeho kompaktní zvuk.“

„Celkové lyrické pojetí díla vyznělo díky klavíristově jisté technice hry a přesvědčivému výrazu pozoruhodně.“ 

„Orchestr přesvědčil svou neuvěřitelně širokou škálou barev.“

Plzeňská filharmonie jako pořadatel festivalu Smetanovské dny si již tradičně zve na zahajovací koncert festivalu hostující symfonický orchestr. Letos byli přizváni vynikající Norimberští symfonikové. Orchestr vzdálený od Plzně jen 200 kilometrů přesvědčil o svých kvalitách a překvapil svým odlišným charakteristickým zvukem. U klavíru a zároveň za dirigentským pultem exceloval Němec Alexander Blettenberg.

„Jinak než na nejvyšší kvalitě nemá smysl operu dělat.“

„Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.“

„Janáček vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují.“

Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza mělo v únoru na programu Jenůfu – Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Koprodukční projekt propojil proslulou inscenaci režiséra Roberta Carsena s dirigentem Willem Humburgem, orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla a mezinárodním pěveckým obsazením. Javier Menéndez, ředitel divadelní scény v šestisettisícové kulturní metropoli španělského jihu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje obvyklý repertoár divadla a v zamyšlení nad operami Leoše Janáčka neskrývá přesvědčení o jejich mimořádných hodnotách, ani silné osobní zaujetí. Dá se proto čekat, že by mohly v budoucnu v programu v Seville následovat i některé další tituly.

„Dívat se na věci jednoduše, nekompromisně a hravě: Robert Jindra zazářil s Janáčkovou filharmonií Ostrava a výtečnými sólisty.“

„Schittlerovi se podařilo od prvních not hrát s výstižnou charakteristikou, v níž dominovaly vlastnosti jako hravost, perlivost a nonšalantní koketnost.“

„Zejména v části, v níž hrál Hudeček sólovou pasáž pouze za tremolového doprovodu harfy, evokovalo jeho podání líbezné milostné námluvy a svádění.“

Janáčkova filharmonie zahrála pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry. Sólisty koncertu konaného 2. března v Kinu Vesmír byli německý klarinetista Johannes Schittler a český fagotista Jan Hudeček. Na programu byla převážně díla hudebních romantiků, dramaturgie tentokrát svedla dohromady skladby, které nezaznívají často.

 „Schönbergovo zaujetí žánrem valčíku bylo setrvalé, později vypracoval úpravu několika proslulých Strausových valčíků. Jede kupříkladu o díla Růže z jihu, Lagunový nebo Císařský valčík.“

„V aktuální vsuvce do programovém letáku ke koncertu píše, nejspíše autorka původního textu, Lucia Maloveská, že “jde o delikátní, příjemné melodické skladby vídeňského stylu, připomínající tak trochu „schubertovský ländler“.

„Po přestávce koncertu byla na programu Symfonie č. 5 c moll op. 67 Ludwiga van Beethovena Osudová.“

Nedělního večera dne 26. února 2023 se ve Dvořákově síni Rudolfina konal další podnik z 29. koncertní sezóny PKF – Prague Philharmonia, tentokráte s překvapením. Místo ohlášeného dirigenta Dominga Hindoyana, který onemocněl, nastoupil k dirigentskému pultu Eugene Tzigane. A ten sáhl samozřejmě do programu koncertu, nikoli ovšem dramaticky, ale i tak překvapivě.

„Od začátku bylo uvažováno o pravidelných varhanních koncertech, konaných jednou měsíčně během sezony od září do června.“

„Polyfonie pod jeho rukama zní obdivuhodně zřetelně, velmi živě a sdělně. Srozumitelnosti přizpůsobuje počet zvolených rejstříků.“  

„Coufalova hra sršela energií a interpretovo zaujetí skladbou elektrizovalo publikum.“

Pražský kostel U Salvátora byl postaven v letech 1611-14 pro německé evangelíky. Nesloužil jim však dlouho. V době pobělohorské převzal kostel s klášterem řád paulánů, kteří byli zrušeni v roce 1789. Z kostela se stalo skladiště, později mincovna. Původní varhany byly převezeny do Litoměřic. V 19. století byl kostel odkoupen českými evangelíky a od roku 1865 začal opět sloužit svému účelu, včetně nových dvoumanuálových varhan z dílny varhanáře Karla Vocelky. Ty sloužily až do celkové rekonstrukce celého objektu, která proběhla za výrazného finančního přispění norských fondů. Při této příležitosti byly postaveny nové třímanuálové varhany se 48 rejstříky od saské firmy Hermann Eule z Budyšína. Firma také převzala sedm rejstříků z Vocelkova nástroje a ponechala varhanám původní prospekt. Do provozu byly slavnostně uvedeny v dubnu 2011. Od té doby se v kostele uskutečnila už stovka varhanních podvečerů, protagonistou toho stého byl 1. března Josef Coufal.

„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“

„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“

„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“

V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou…

„Terezie Fialová přijala roli „záskoku“ za Olgu Scheps s pokorou a zodpovědností. Přivezla si vlastní repertoár a volila ho, jak sama naznačila, „podle vlastního srdce, neboť lotyšský skladatel Péteris Vasks i Leoš Janáček jsou mojí velkou láskou,“ uvedla.“

„Klavír značky Steinway & Sohn zněl v proskleném foyeru, který působil jako vzdušný zámek, zářivě a nadýchaně, jakoby v prostoru poletovaly skutečné sněhové vločky v něžném impresionistickém oparu.“

„Terezie Fialová se představila publiku, jako technicky vyzrálá klavíristka, se schopnotí barevné imaginace i interpretace a s neomylným hudebním instinktem. Její přednes vycházel z hlubokého niterného ponoru a plně se oddala emočnímu výrazu.“

Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně nerealizuje jen symfonické koncerty, ale občas uspořádá intimní večer pro posluchače, kteří mají rádi komorní hudbu. V netradičním a půvabném prostoru foyeru Kongresového centra zněl 23. února sólový klavír, na který hrála mladá půvabná plavovláska. Sice to nebyla původně plánovaná Olga Scheps, které účinkování znemožnilo nové mateřství, ale česká pianistka Terezie Fialová. Zazněly dvě části z cyklu Roční doby lotyšského soudobého skladatele Péterise Vaskse, Zima a Jaro, poté výběr z první části cyklu Po zarostlém chodníčku a Sonáta pro klavír 1. X. 1905 Leoše Janáčka. Domenico Scarlatti odlehčil večer dvěma sonátami, Sonatou G dur a E dur. Na závěr jako přídavek zazněla třetí část V mlhách Leoše Janáčka.

„Tento typ skladeb vyžaduje jistý exhibicionismus a toho se Sedláček rozhodně nebál.“

„Jindřichu Pavlišovi se zručně podařilo vytáhnout to potřebné, vytvořit formální oblouk a propojit myšlenkově související díly, takže měla výstavba jasné směřování.“

„Nasazení hráčů až obdivuhodně strhlo pozornost publika a bylo zjevné, že obě skupiny dílo i přes svou extrémní technickou náročnost opravdu baví.“

Svůj úterní koncert Cyklu soudobé hudby S věnovala PKF – Prague Philharmonia německému skladateli a klarinetistovi Jörgu Widmannovi a jeho dvěma starším kolegům Hansi Werneru Henzemu a Karlheinzu Stockhausenovi. V jejich dílech se představili členové PKF houslisté Michal Sedláček, Kateřina Krejčová a Lucie Fulka Kopsová, violoncellista Lukáš Pospíšil, flétnista Jiří Ševčík, klarinetista Jindřich Pavliš a klavírista Martin Fila.

„V provedení Vídeňských filharmoniků zaznělo dílo technicky úžasně, zpěvně a subtilně, s mnoha barvami a svítivými dynamickými nuancemi.“

„Christian Thielemann řídil těleso s nesmírnou kreativitou v gestech a ve výraze, monumentální dílo nastudoval zpaměti.“

„Emotivně působilo provedení jak niterně kontrolovaná exploze dojemnosti, radosti, sváru i vnitřních dramat s puncem velkolepých orchestrálních efektů.“

Společnost přátel hudby ve Vídni pořádala ve Zlatém sále o víkendu koncerty Vídeňských filharmoniků, které řídil světoznámý dirigent Christian Thielemann. V rámci obou stejných programů zazněla velkolepá Osmá symfonie Antona Brucknera. Nedělním koncertem se završilo únorové vídeňské hostování německého Maestra u slavného rakouského orchestru, se kterým se v současnosti vydal na krátké zahraniční turné. Po Frankfurtu nad Mohanem, společně zamíří do New Yorku a Berkeley. V newyorské Carnegie Hall zazní tento týden i Brucknerova majestátní symfonie.

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.