PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Bylo to chytré, bylo to nápadité, a hlavně skvěle představilo dialog jednotlivých nástrojových skupin.“

„Antonini je považovaný za virtuosa na zobcovou flétnu evropského formátu a tak jsme měli možnost srovnávat výkon mladičké Soni.“

„Na to, jak jsou mladí, hráli skvěle.“

Kdo nebyl na koncertě Svátků hudby v úterý 21. února na Pražské konzervatoři, ten musí litovat. Nejen kvůli skvělé dramaturgii, protože ta je u Svátků hudby příznačná, ale i kvůli velmi nápadité inscenaci, kdy se rozhodně nejednalo o strnulou hudební prezentaci. Prostě koncert, který poučí i potěší. Koncert, na který se rádo vzpomíná.

„Nabízí podněty k zamyšlení nad obtížnými cestami k uplatnění, nad tvůrčí svobodou a kompromisy, jež (ne)musíme podstupovat.“

„V této souvislosti stojí za připomenutí, že tento kreativní muž, mimo jiné zdatný pianista, stojí také za pozoruhodným filmem Piano na křižovatce.“

„Mohly by probouzet i smutek, jenže ten se nějak nedostavuje. Z filmu spíš vyzařuje zřetelná, i když nesnadno definovatelná naděje, že pandemické ticho brzy skončí.“

Dva mladí pouliční muzikanti fidlají na kontrabas klasickou melodii; neruší je hluk vídeňského bulváru, nevadí jim ani déšť, před kapkami se schovávají pod igelitovou plachtou. Menší mladík, který má růstovou vadu, obstarává smyčec, velký brnká na struny. Plastic Symphony… Nejen z titulu slovenského filmu, ale také z úvodních scén je zřejmé, že půjde o hudbu. A o tu samozřejmě jde i v českém dokumentu Piano na křižovatce, který je skutečnou poctou klavíru.

„S hudbou bylo zacházeno velmi citlivě a promyšleně, plynule se předávala vedoucí role, kdy oba hráči skvěle přecházeli od sóla k doprovodu.“

„Dobře promyšlená agogika a celistvě spojené motivy krásně vystihovaly houpavý charakter skladby, ze které vycházela mladická zamilovanost a touha.“

„Vychutnat si posluchači mohli typicky francouzské hraní si s barvami, které nejvíce vynikalo právě v této skladbě.“

20. února si posluchači mohli užít komorní hudbu rozmanitých autorů. Houslistka Romana Špačková a klavírista Stanislav Gallin nabídli v rámci Komorního cyklu PKF všem milovníkům hudby vyvážený a procítěný koncert. Odlehčeným Mozartem počínaje, přes poněkud netypického Martinů pak večerem prostupovala zejména francouzská barevnost Faurého, Francka a na závěr i Debussyho. Koncert se konal v barokním refektáři Profesního domu MFF UK.

„Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.“

„Lukáš Vasilek, připravený, napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně.“

„O to silněji vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností.“

Pražský filharmonický sbor podpořil názvem svého únorového koncertu touhu civilizovaného demokratického světa, aby se už konečně stala minulostí agrese rozpoutaná před rokem barbarským ruským putinovským režimem. Koncert za konec války na Ukrajině… I kdyby ale nebylo této okolnosti, která probouzí pochopitelné emoce, i kdyby nebylo aktuálního politického kontextu, bylo by i tak vzácné uvedení Brittenova Válečného rekviem samo o sobě velkou událostí. Ryze uměleckou. Protiválečné pacifistické dílo je velkolepou, mimořádně působivou duchovní a hudební freskou a dirigentu Lukáši Vasilkovi se podařilo se spojenými orchestry, sbory a sólisty dát jí dokonale plastický tvar a ohromující obsah.

„Poté dochází k dramatizaci, o kterou se postaraly zejména výrazné údery tympánů, přecházející až do vznešeně znějícího motivu, který je klimaxem skladby i večera jako takového.”

„Předzvěstí zvratu je dramatický přechod virblu, po němž chromaticky stoupající motiv se zároveň zvyšujícím se tempem eskaluje do úplně nového motivu, který vykreslují smyčce, a je zároveň vrcholem druhé věty.“

„Čtvrtá věta začíná dramaticky s výraznou dynamikou, jež je střídána jemnou, melodickou pasáží s komplexnější hrou smyčců a dechů.“

Páteční podvečer 17. února v Redutě Moravské filharmonie Olomouc patřil podruhé v letošní sezóně studentům hudebních fakult. JAMU a tentokrát i HAMU. Těm filharmonie věnovala celou koncertní řadu, čímž dává mladým a talentovaným hudebníkům šanci osvojit si práci s orchestrem a místním posluchačům zase možnost navštívit cenově přívětivý koncert s méně všedním repertoárem. Koncert s názvem JAMU2 nabídl Symfonii-koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 125 Sergeje Prokofjeva a Symfonii č. 5 F dur op. 76 Antonína Dvořáka.

„Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici, hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností.“

„Markovo provedení mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala.“

„Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát.“

Mladý klavírista Marek Kozák vystoupil v rámci programu komorních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Na koncertě z cyklu Světová klavírní tvorba přednesl skladby Bacha, Chopina, Čajkovského a Prokofjeva. Za nedlouhou dobu, kdy se pohybuje v hudebním světě, stihl přitom nasbírat mnoho úspěchů na světových soutěžích. A nejen tam…

„Na rozdíl od novoromantické opery, která hojně využívala leitmotivů, se Bartók vyhýbá opakování jakéhokoli hudebního materiálu.“

„Postavy Modrovouse a Judity doplnila šestice mužů a žen z baletní sekce Moravského divadla, kteří výpravným scénickým tancem odkrývali dění za zavřenými dveřmi, ale současně také podtrhovaly mužskou či ženskou převahu dle vývoje příběhu.“

„O to intenzivnější bylo citové vypětí a emoční pohnutí vycházející z projevů obou postav, ve kterých se mísí láska a touha po sobě samých, ale i po tajemství.“

Páteční večer 17. února patřil v Moravském divadle Olomouc dvěma maďarským autorům. Premiéra nového nastudování symbolistické jednoaktové opery Modrovousův hrad skladatele Bély Bartóka, jejíž libreto napsal Béla Balázs volně na motivy modrovousovské legendy, tedy příběhu o osamělém muži žijícím v tajemném a temném hradu, kde se ztrácejí krásné ženy, kterou zpracoval mimo jiné Charles Perrault anebo bratři Grimmové, byla rukou režisérky Daniely Špinar spojena s šestnáctiminutovým orchestrálním kusem Zoltána Kodálye Tance z Galanty, a orámována Sbory pro mužské hlasy téhož autora.

„Na pódiu SF tentoraz znelo fascinujúce dielo európskej hudobnej kultúry“

„V pamäti sa vynára nezabudnuteľná kreácia Beethovenovej omše pod taktovkou Ladislava Slováka spred polstoročia“

„Solídne naštudovanie exšéfa SF Jamesa Judda nedokázalo navodiť mysterióznu atmosféru skladby.“

Na programe ďalšej februárovej dvojice abonentných koncertov Slovenskej filharmónie v dňoch 16. a 17.2.2023 bolo jediné dielo. Veľkolepá Missa solemnis D dur, op. 123 Ludwiga van Beethovena. Za dirigentským pultom SF stál bývalý šéf telesa James Judd, spoluúčinkoval Slovenský filharmonický zbor (zbormajster Thomas Lang), sóla spievali Ľubica Vargicová (soprán), Veronika Hajnová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Ondrej Mráz (bas). Skladba mala pôvodne pod Juddovým vedením zaznieť už v marci 2020, kvôli kovidovej pandémii ju dramaturgia presunula na jún 2020, no ani vtedy sa koncert z pochopiteľných dôvodov neuskutočnil. Vyšlo to napokon až do tretice, o tri roky neskôr.

„Atraktivitu provedení dotvořily citlivé dozvuky ve finále skladby. Génius Prokofjevův byl ve skladbě citován třemi takty Sonáty pro housle a klavír.“

„Miloš ORSON Štědroň, bohatě vybaven rodovou tradicí, je hudebník, jak se obvykle říkává, renesanční šíře.“

„Brahmsovo trio opět v sestavě s houslemi. Čtyřdílná kompozice závažného obsahu ve třetí větě potěšila očekávaným stylovým vědomím a uměřeností.“

Na programu podvečera 128. koncertní sezony Českého spolku pro komorní hudbu, který se konal v úterý 14. února v Sukově síni Rudolfina, hrálo Brahms Trio Praha hned dvě skladby žijících domácích autorů. Zazněly v první půlce koncertu, druhá byla věnována stěžejnímu dílu repertoáru souboru z katalogu autora, jehož jméno ansámbl nese. Úvodní skladbou bylo dílo hojně publikovaného autora, klarinetisty Aleše Pavlorka s názvem Hudba pro trio „in memoriam S. Prokofjev“ komponované v roce 2010 pro pražské Brahmsovo trio. Jeho premiéru hrál soubor ve stejném roce na Festivalu moderní hudby v Řezně.

„Hra začíná mužským sborem á cappella, zpívají ponurou vojenskou píseň Katonadal, o údělu mužů, kteří musí válčit, jít do boje, nechat se mrzačit a zabíjet, ale nikdy nesmí plakat.“

„Judita v sobě nese odhodlání a naději, že vše zvládne, že její láska je schopná hrad vysušit a zahřát a přivést do něho světlo. To se jí po postupném otevírání dveří sice daří, ale za cenu poznání hrůz, které za dveřmi nachází.“

„Bartókova hudba je sugestivní a v podání orchestru opery je podána v rozvrstvených plochách v barevnosti instrumentace v bezchybné interpretaci. Gradace orchestru následuje pěvecké party, podporuje jejich výraz a nikdy je nezastiňuje.“

Operu Bély Bartóka na libreto Bély Balázse Modrovousův hrad hraje operní soubor Moravského divadla Olomouc po dlouhých 66 letech. V roce 1960 tam uvedli její první českou premiéru a nyní se k titulu opět vrátili. Nehrají ji ale, jak bývá obvyklé, spolu s další jednoaktovkou, ale propojují operu ústrojně s tvorbou Zoltána Kodályho. Na konci pokračuje opera jeho Tanci z Galanty v choreografii Daniely Špinar a Tona Ferriol a úvod a závěr obstarávají Sbory pro mužské hlasy pod vedením sbormistryně Lubomíry Hellové. Se souborem opery a baletu nastudovala dílo režisérka Daniela Špinar na scéně Lucie Škandlíkové, u dirigentského pultu byl Petr Šumník a protagonisty první premiéry, která se konala v pátek 17. února 2023, byli Barbora Řeřichová v roli Judity a Jiří Přibyl v roli Modrovouse.

„Libreto k opeře Rozbitý džbán připomíná Gogolova Revizora, jen v něm není tolik satiričnosti a špílců. Je napsán na libreto Petra Kleista a měl premiéru v roce 1942, následně byl skladatel deportován i s rodinou do Terezína.“

„Císař Atlantidy aneb Odepření smrti je rovněž jednoaktovkou, která vznikala již v Terezíně. Hlavním nositelem příběhu je Smrt, která už je unavena a znechucena válkou, odmítá spolupracovat a trpící ranění na bojištích nemohou zemřít.“

„Režie je překvapivě velmi uměřená a spíš akcentuje hloubku poselství. Diktátor zůstává sám, bez pomoci ostatních, když vypadne z invalidního křesla. Smrt si klade podmínku, že lidé zase budou moci zemřít, ale nejprve musí zemřít sám diktátor.“

Viktor Ullmann a jeho jednoaktové opery Rozbitý džbán a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti, uvedené v premiéře v Divadle A. Dvořáka 16. února, jsou další položkou cyklu Národního divadla moravskoslezského nazvaného Opery terezínských skladatelů. Cyklus je součástí širšího projektu pražského Národního divadla s názvem Musica non grata. Ostravskému publiku se díla představila v režii slovinského režiséra Rocca, který je rovněž autorem scény, a pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. V obou jednoaktovkách byli obsazeni stejní protagonisté, barytonista Boris Prýgl, basista Martin Gurbaĺ, tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro, sopranistky Michaela Zajmi a Markéta Klaudová a barytonista Roman Vlkovič. Kostýmy vytvořila Belinda Radulovič a českého překladu se úspěšně zhostil Jaromír Nohavica, neboť Viktor Ullmann, který je i autorem obou libret, psal německy.