„Téma večera bylo možné označit za politické.“

„Dirigentovo poctivé taktování sice poskytlo rytmickou oporu hráčům, zároveň však vizuálním účinkem rušilo hudební tok.“ 

„Klasicistní vylehčenost a esprit byl dán do kontextu se známými skutečnostmi ohledně povahy autora a jeho děl. Kombinací vznikla ideální zvukovost.“

Hlavní koncertní řada orchestru Prague Philharmonia zase jednou vzbudila velký zájem publika. Proč? Orchestrálním vystoupením v hudebně nasycené Praze asi argumentovat nebudeme, u nás spíše neznámým jménem francouzského dirigenta Louise Langréeho nejspíš také ne. Důvod je tak nutné hledat ve volbě repertoáru a pokud diváci 24. listopadu skutečně přišli hlavně kvůli Beethovenově třetí symfonii Eroice, nelitovali. V Rudolfinu zazněla takřka dokonale. To „takřka“ bych možná mohl vynechat.

Téma večera bylo možné označit za politické, zabývající se hrdinstvím, postavami největší světskou mocí obdařenými. V souladu s tím byla za úvodní číslo koncertu zvolena Mozartova předehra k opeře La clemenza di Tito. V kontextu s později odeznělými kusy ji označím za „jednohubku“ hlavně pro nepoměrně nižší duratu, to ale nic nezměnilo na příznivém světle, které na orchestr Prague Philharmonia a dirigenta Louise Langréeho vrhla tato hravá, muzikální a výrazově odstíněná interpretace ouvertury s městem Prahou spjaté opery.

Straussovy Metamorfózy – spekuluje se, proč zrovna Metamorfózy – vystupující umělce představily v jiném světle. Dílo skladatele v pozdním věku se stalo „symbolem zavržení války a lidské surovosti“, jak praví pěkně vypracovaná koncertní brožurka. V úvodní fázi kompozice vzdáleně připomíná Šostakovičovu Komorní symfonii, celkově mi pak tato „studie pro 23 smyčců“ také evokuje Koncert pro sbor letos jubilujícího Alfreda Schnittkeho s tím, že místo lidí „zpívají“ nástroje, přičemž každému je přidělena jedinečná úloha. Na první straně partitury tak vidíme part houslí „rozprsklý“ do dokonce deseti různých notových osnov a zkrátka každý hráč má svůj řádek. Jednověté, téměř půlhodinové dílo je originalitou bezesporu pozoruhodné samo o sobě, zároveň je však značnou výzvou zejména pro dirigenta. Naprosto esenciální je zde nutnost pečlivého rozvržení dramaturgie kompozice a zužitkování veškerého dostupného dynamického rozsahu. Dirigentský projev dle mého musí respektovat přítomnou širokodechost opusu. V tomto bodě jsem vnímal určitý problém, kdy dirigentovo poctivé taktování sice poskytlo rytmickou oporu hráčům, zároveň však vizuálním účinkem rušilo hudební tok. Zopakujme si: jedna věta, skoro půl hodiny, pouze smyčce – tady je nutné rozprostřít posluchačský vjem do maximální šíře, neustálé poctivé „na čtyři“ nežádoucím strhává pozornost na detaily a odvádí od celku. Divákův vjem musí být fragmentován do co nejrozsáhlejších dílčích úseků. Vhodné by mi zde přišlo generální alla breve, ale známe také dirigenty, kteří si dovolí taktování v některých pasážích a na určitý čas úplně vynechat. Lze tak činit v místech neměnného a motoričtějšího metra a v této souvislosti se mi vybaví například legendární Nikolaus Harnoncourt. Straussovy Metamorfózy vyžadují zužitkovat každou výrazovou možnost, být vynalézavý v artikulačním odstiňování a extrémní dynamiky k oběma pólům v tomto případě považuju za pouze základní přísadu úspěšného provedení. To nedělní jistě mělo punc výjimečnosti (posílený i jen faktem fyzického stání hráčů u pultů houslí a viol), skladatelovo pozdní dílo zaujalo skutečně hutným a propracovaným kontrapunktem (vyzdvihovaným dirigentem Langréem na předkoncertním setkání v Talichově salonku), často zvukově tajuplným zejména díky vnitřním hlasům sazby, operního autora poučně představilo zase v o něco jiném tvůrčím světle, celkově k úplnosti interpretace však přece jen něco chybělo. A možná to souviselo se zkouškovou dotací. 

Metamorfózy doslovně citují pasáž z Beethovenovy Eroicy, a tak nebylo divu, že tato autorova třetí symfonie zazněla kompletní v druhé polovici orchestrálního pořadu. Pisatel těchto řádek není velkým obdivovatelem díla vídeňského klasika (zčásti možná právě pro nějak nadměrnou spolčenost jeho hudby se světem politiky), nicméně v tomto případě všechny hlasy odporu utichly. Provedení geniálním způsobem vybalancovalo dva trochu protichůdné principy přesně v souladu s hudebnědějinnou rolí kompozice: Klasicistní vylehčenost a esprit byl dán do kontextu se známými skutečnostmi ohledně povahy autora a jeho děl. Kombinací tak vznikla přesně adekvátní zvukovost skvěle odpovídající roli skladby, která historicky přemosťuje hudební svět klasicismu a svět romantismu.

Lze hovořit i o mnoha dalších kladech interpretace. Zmíněné dynamické rozpětí trochu postrádané u předchozího čísla se najednou dostavilo, a tak piana byla famózním způsobem leckdy sotva slyšitelná, dirigentův pohybový repertoár získal na pestrosti a hudba jako celek díky tomu také na nápadné, až trojrozměrné plasticitě, zároveň bylo zřejmé, že se pro orchestr nejedná o neznámý kus, ale v podstatě repertoárový, kdy pozornost věnovaná technicky samotným notám mohla poklesnout ve prospěch muzikality uměleckého sdělení. U dirigenta jsme náhle viděli nikoli většinově taktování, ale hlavně skutečné dirigování, jehož hlavní ingrediencí je inspirační impuls. Pojetí bylo až tak sdělné a strhující, že orchestr Prague Philharmonia musel „vytrpět“ potlesk po první a druhé větě. (Po třetí už si dirigent situaci raději ohlídal, takže finále po scherzu navázalo téměř attacca.) A když už je řeč o orchestru, krom toho, že spolehlivě reagoval na dirigentovy pokyny, mě osobně až překvapil kvalitou soundu. Čisté, sehrané, barvou lahodící. Takové, kdy si posluchač přeje, aby hudba pokud možno neskončila. Opravdu mimořádně kvalitní, chce se říct dokonalé.

Foto: Prague Philharmonia / Ivan Malý