„Villazón svého Lazebníka umístil do skladiště filmových studií, kde si jakýsi správce Arnoldo pouští staré černobílé filmy.“

„Cecilia Bartoli jako Rosina doslova triumfovala. Opět dokázala, že její pěvecká technika a hlasové schopnosti jsou s to odolávat času.“

„Navzdory některým výhradám se jedná o v mnoha směrech výjimečnou produkci, odsouzenou k nezvratnému úspěchu.“

Letošní Salcburský svatodušní festival zvolil slogan „Vítejte v Seville“. Největším tahákem čtyřdenní přehlídky byla jako obvykle premiéra nové operní inscenace, v tomto případě Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho. V hlavních rolích se představili Cecilia Bartoli a Edgardo Rocha. To vše pod režisérským vedením Rolanda Villazóna.

„Inscenace Lazebníka, na kterou jste dorazili, rozhodně nebude všední zážitek. Překvapení, překvapení! Místo toho, abych vám vysvětloval, jak našemu představení porozumět, radím vám, abyste si sami položili několik otázek… Kdo je ten osamělý skladník ve filmovém atelieru, plném starých rekvizit a dekorací? A co se přihodí, když postavy z němých filmů, které si pro své potěšení promítá, náhle ožijí? A co dělá Frankensteinovo monstrum z románu, napsaného ve stejném roce jako Lazebník sevillský, v naší produkci? Je to jen zábavná figura, nebo má i hlubší význam? (…) Symbolismus, absurdní situace, commedia dell’arte a pocta Pirandellovi. Upřímně doufám, že každý z vás si odpovědi alespoň na některé z těchto otázek najde. A pokud ne, snad to bude i tak zážitek, který přesáhne pouhý přívlastek „příjemný“. Tak pojďme na to! Noc je dlouhá, umění je věčné a náš čas v tomto slzavém údolí je omezený. Naplňme to tím nejlepším, co máme: láskou, uměním a humorem… To je vše, co jsem vám chtěl říct. Ať žije Rossini (a samozřejmě i Mozart)!“

Když jsem psal v roce 2014 svou první recenzi na představení zhlédnuté v rámci Salcburského svatodušního festivalu (Salzburger Festspiele Pfingsten), napadl mě způsob, jak si hned na úvod významně ulehčit práci. Dáma, která v celé události figurovala coby umělecká ředitelka, totiž napsala tak půvabný a vtipný pozdrav návštěvníkům, že jsem neodolal a prostě z něj obsáhle ocitoval. A nezbývá mi než doznat, že jsem to pak dělal i v dalších letech, protože autorčina svěží a nápaditá uvítání uměla pokaždé dokonale předznamenat i atmosféru toho kterého ročníku. Bez podobné festivalové předmluvy se to pochopitelně neobešlo ani letos. Přesto jsem se ale výjimečně rozhodl (a uznávám, že trochu negentlemansky) přenechat první slova tohoto článku někomu jinému. Onoho náhradníka vám ale představím až potom, co se ještě na moment vrátíme k paní ředitelce.

Jak jste pochopili už z titulku, nejedná se o nikoho menšího než o fenomenální italskou mezzosopranistku Cecilii Bartoli. Ta roku 2012 ambiciózně zvedla hozenou rukavici v podobě přijetí nabídky nahradit v čele svatodušního festivalu dirigenta Riccarda Mutiho. Začalo se tak desetileté dobrodružství, během něhož se z poměrně nenápadné události stala úctyhodná čtyřdenní hudební přehlídka, která důstojně předznamenává blížící se Salzburger Festspiele. Ostatně operní inscenace, která si tu vždy v rámci letnicového prodlouženého víkendu odbude premiéru a jednu reprízu, se pak v celé sérii představení pravidelně objevuje i na programu svého většího festivalového sourozence. O tom, že je hlavní hrdinkou těchto produkcí vždy paní ředitelka, jistě netřeba pochybovat… V úvodním roce svého uměleckého panování se objevila jako Kleopatra v Händelově Juliu Caesarovi, aby se v dalších letech zhostila i rolí v Ariodantovi, Alcině a oratoriu Il trionfo del Tempo e del Disinganno téhož skladatele. Svého milovaného Rossiniho uctila jako Popelka a Italka v Alžíru, ale zazářila i jako Belliniho Norma, Gluckova Ifigenie na Tauridě, a dokonce i jako Maria v Bernsteinově West Side Story. Jen covidový rok 2020 překazil její očekávaný debut v úloze Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi. Aby však nedošlo k omylu, že festival slouží jen k sebeprezentaci slavné pěvkyně: na programu je vždy od pátku do pondělí i dechberoucí nabídka orchestrálních, komorních a dalších operních koncertů a recitálů, nemluvě o přednáškách, výstavách nebo filmových projekcích. A věřte, že tolik hvězd klasické hudby, jako je tou dobou k vidění u řeky Salzach, aby člověk pohledal…

Brilantní počtáři mezi vámi jistě spočítali, že Salzburger Festspiele Pfingsten 3. až 6. 6. 2022 byly pro Cecilii Bartoli významné faktem, že připomněly deset let, během nichž se stala jejich hlavní tváří. Kulaté výročí (a oslavu vlastních narozenin, které připadají na 4. června) se proto rozhodla pojmout ve velkém stylu. Letošní festival proběhl pod sloganem Vítejte v Seville a programová skladba se tomu plně přizpůsobila. Skladby španělských a jihoamerických skladatelů představili na dvou koncertech v Haus für Mozart klavírista Javier Perianes a theorbistka Christina Pluhar se souborem L’Arpeggiata, zatímco ve Felsenreitschule proběhl velký taneční program pod názvem Óda na pomerančový květ. V Kollegienkirche připomněl dirigent Jordi Savall s orchestrem Hespèrion XXI a vokálními sólisty hudbu španělské renesance a celou přehlídku, v níž nechyběly ani projekce filmů Pedra Almodóvara a Carlose Saury, uzavřel v Grosses Festspielhaus koncert se všeříkajícím názvem Carmencita and Friends. Maria Agresta, Piotr Beczała, John Osborn a celá řada dalších operních superstar, korunovaná Plácidem Domingem, zavítala spolu s Cecilií Bartoli do Sevilly v ukázkách z oper Don Giovanni, Figarova svatba, Lazebník sevillský, Carmen a Síla osudu.

Hlavní pozornost se však jako obvykle soustředila na premiéru nové operní produkce. Zvoleným titulem se stal jistě nikoliv překvapivě Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Právě v tomto díle kdysi Cecilia Bartoli debutovala na profesionální scéně (pokud nepočítáme dětského Pasáčka v Pucciniho Tosce, jehož si zopakovala v loňském roce v koncertním provedení opery po boku Anny Netrebko, Jonase Kaufmanna, Lucy Salsiho a dirigenta Zubina Mehty). Rosinu z Lazebníka také zpěvačka ztvárnila na své vůbec první nahrávce pro svou dodnes mateřskou společnost DECCA. Těžko lze uvěřit, že se tak stalo už roku 1988… Svůj aktuální návrat k Rosině avizovala Bartoli jako už svůj vůbec poslední, takže není divu, že se premiéra inscenace 3. června 2022 v Haus für Mozart stala dlouho očekávanou událostí.

Kromě božské Cecilie a plejády jejích dalších věhlasných hudebních kolegů se ale očekávání soustředilo i na osobu režiséra. Volba padla na autora úvodního textu tohoto článku, jímž je zpěvaččin oblíbený jevištní kolega, kterého jistě není třeba dlouze představovat. Mexický tenorista Rolando Villazón zkouší v posledních letech přesvědčit o svých uměleckých kvalitách i v jiných oborech, než je zpěv, a ponechme na tomto místě stranou, jaké důvody ho k tomu vedou. Kreslíř, spisovatel či nadšený dětský klaun Villazón debutoval v roce 2011 také jako nápaditý operní režisér, který se svými inscenacemi sklidil až dodnes řadu úspěchů na scénách od Lyonu a Paříže přes Baden Baden a Berlín po Drážďany a Vídeň. Mimo to je od roku 2019 kolegou Cecilie Bartoli ve funkci uměleckého ředitele dalšího salcburského festivalu, a to lednového Mozartwoche. Rolando Villazón coby dnes už zkušený inscenátor, organizátor a majitel odzbrojujícího smyslu pro humor se tak zdál být na postu inscenátora nového Lazebníka sázkou na jistotu.

A výsledek? Předznamenávají ho už návodné otázky z režisérova poselství divákům. Villazón svého Lazebníka umístil do skladiště filmových studií (scéna Harald B. Thor), kde si jakýsi správce, skladník a vůbec „děvče pro všechno“ Arnoldo v podání populárního italského komika a mistra rychlých proměn jevištních charakterů Artura Brachettiho pouští staré černobílé filmy (jejich autorem je studio Rocafilm). Ve zvláštní oblibě má skladník herečku Ceci B. Artoli, kterou už během předehry můžeme vidět v ukázkách ze snímků o Kleopatře, Johance z Arku nebo kapitánce pirátů. Zlom nastává v okamžiku, kdy si Arnoldo pustí film Kdysi dávno v Seville, natočený zjevně v mexické produkci. Protagonisté snímku se rozběhnou proti divákům a dírami v dekoracích se náhle naživo objevují na scéně… Už během vstupní árie Almavivy, maskovaného jako Zorro mstitel (kostýmy Brigitte Reiffenstuel), se ovšem ukazuje, že s Villazónem coby režisérem je spojené jisté specifikum. Někdo ho může vnímat pozitivně, jiný zase jako Rolandovu nectnost. Ve stručnosti jde o to, že autor koncepce doslova překypuje nápady a evidentně touží po tom představit jich publiku co nejvíc. V uvedené scéně tak Almaviva za pomoci gagů jak z němé grotesky řeší, jak zaplatit celé bandě mexických muzikantů za jejich hudební doprovod pro jeho serenádu, Arnoldo se snaží pomáhat tu jemu, tu zase chlapíkům v sombrerech v kasírování a do toho jsou na průčelí dvou domů, které slouží představení jako hlavní dekorace, promítány dva filmy zároveň… Stručně řečeno, Villazón od počátků vypouští a chytá tolik pomyslných jevištních zajíců, že je pro diváky obtížné je vůbec všechny postřehnout, natož sledovat směr jejich běhu.

Přesto se ale vyplatí dávat dobrý pozor, protože se v celém zmíněném gejzíru imaginace najde celá řada opravdu dobrých a vtipných momentů. Když se na scéně objevuje Figaro, vidíme jeho představitele nejprve jako protagonistu filmu, odehrávajícího se v holičství, a až následně v reálu. Během své slavné árie Largo al factotum se lazebník porůznu do filmu vrací a zase z něj vystupuje, případně sáhne jako živý pěvec za roh domu, jeho promítaná filmová ruka uchopí filmovou kytaru a skutečný Figaro si vzápětí skutečnou kytaru přitáhne k sobě. Rosina (alias Ceci B. Artoli) doslova přijede na scénu z otevřených zadních vrat filmového studia v obří kleci. Protože je chytrá, otevře si zamčené dveře jehlicí z účesu, a svému obdivovateli Arnoldovi sehraje v průběhu árie Una voce poco fa scény ze svých filmů za pomoci všemožných filmových rekvizit. Don Basilio je stylizován jako Upír Nosferatu i s patřičně dlouhými drápy a netopýřími slechy a jeho Árii o pomluvě doprovází působivě hororová stínohra jak vystřižená z původního filmu Friedricha Murnaua (od jehož premiéry mimochodem letos uplynulo právě sto let). Bartolo zase ve své árii A un dottor della mia sorte zápasí s faktem, že se Arnoldo rychlou proměnou převlékl za Rosinu, takže nebohý doktor si nikdy není jist, kterou že z obou Rosin se marně snaží zahnat zpět do klece (v níž se nakonec omylem ocitne služebná Berta). Celý ten zmatek se snaží ve finále prvního dějství zarazit tlustý majitel studia tak, že popadne nejbližší elektrický kabel a vypojí ho ze sítě. Všechny postavy strnou ve svých pozicích, dokud tlusťoch elektřinu opět nezapojí. Mimoděk tím oživí i dosud nikým nepostřehnuté Frankensteinovo monstrum a také celý zástup vojáků v uniformách z různých dob od antiky až po napoleonské války. Rosina, Figaro, Almaviva, Bartolo, Basilio a Arnoldo se rozhodnou spasit útěkem do světa filmu, promítaného v pozadí…

Druhé dějství začíná poměrně překvapivě. Filmové studio zmizelo a příběh pokračuje v elegantním art-decovém salonu s barem, kulečníkovým stolem, klavírem a konferenčním stolkem se židlemi. Že by se Rolando rozhodl zcela změnit koncepci? Zpočátku to tak opravdu vypadá, a popravdě řečeno, působí to z hlediska režijního stylu jako změna velmi osvěžující. Návštěvu Almavivy v převleku za kněze a zmatky s příchody Figara a Basilia doprovází pouze situační komika, řešící především otázku „k čemu všemu se hodí kulečníkové tágo“. Jenže po odhalení hraběcího inkognita začne celý popsaný interiér couvat, aby brzy zmizel za vraty filmového ateliéru a ponechal všechny hrdiny opět v prostředí, které jsme poznali v první polovině. Villazón nám patrně dává najevo, že se diváci i všichni protagonisté stali jen obětmi další iluze, a lhostejno, zda divadelní, či filmové. Až do konce už pak inscenace jako by jen žila z vlastní podstaty – nové nápady se objevují jen sporadicky a spíše se už jen recyklují ty dříve viděné. V produkci, kde podle mého názoru „méně znamená více“, to však vůbec nevadí. Ba naopak: děj končí velmi uvolněným svatebním veselím, které se zkomplikuje až ve chvíli, kdy všechny postavy utečou opět do filmového světa. Na jevišti zůstane pouze zmatený novomanžel Almaviva, který musí vyřešit, do jakého filmu se má vlastně vydat svou nevěstu Rosinu hledat. Šťastný konec se tedy možná – navzdory promítnutému obřímu titulku The End – tak úplně nekoná a film Kdysi dávno v Seville stále pokračuje…

Villazónovo pojetí Lazebníka sevillského přijala většina premiérového publika nadšeně, jakkoliv byla poměrně hlasitá i ta část návštěvníků, která dávala svůj názor najevo bučením. Standing ovations všech diváků bez rozdílu si však jednoznačně zasloužilo pěvecké obsazení, které nemělo daleko k naprosté dokonalosti. Cecilia Bartoli jako Rosina doslova triumfovala. Opět dokázala, že její pěvecká technika a hlasové schopnosti jsou s to odolávat času. Oněch více než třicet let, které ji dělí od jejího debutu v roli, spíše než co jiného potvrdilo její uměleckou ukázněnost, sebekontrolu a bezkonkurenční muzikalitu. Zpěvaččino charisma a přirozené jevištní vystupování z ní učinily královnu večera, což ostatně plně souznělo i s režisérovým viděním Bartoli jako filmové superstar. Jak ale znalci vědí, opera se původně jmenovala Almaviva aneb Marná opatrnost. A pokud se v inscenaci nevynechá závěrečná Almavivova virtuosní árie Cessa di più resistere a tenor, představující hraběte, v ní opravdu zazáří, je pojmenování díla právě podle této postavy plně na místě (a takový Juan Diego Flórez by o tom mohl vyprávět). V aktuální salcburské produkci se zde v kostýmech Zorra, důstojníka v uniformě z první světové války i duchovního v širokém klobouku představil mladý uruguayský tenorista Edgardo Rocha. Pěvec s exteriérem filmového milovníka je už několik let jedním z čelných světových představitelů rolí raného belcanta a zejména těch z pera Gioacchina Rossiniho. Zcela právem – vládne jistým hlasovým projevem ve všech polohách a koloratury zvládá s naprostou lehkostí. Problém mu tedy nečinila ani zmíněná árie. Během její interpretace se však posluchači dočkali netušené a do jisté míry dojemné inovace: Rocha se o její závěrečnou část podělil s Bartoli, která tak mimochodem vtipně připomněla, že táž árie (jen s jiným textem a určená ženské představitelce) je ke slyšení i v závěru Rossiniho Popelky…

Korpulentní barytonista Nicola Alaimo je možná trochu jiným Figarem, než jak bychom si tohoto „mrštného hrdinu“ představovali, ale zato se jednalo o protagonistu vskutku nepřehlédnutelného! Zkušený pěvec navíc dokonale ctí rossiniovský styl a poslouchat jeho krásně zabarvený hlas bylo velkým zážitkem, stejně jako sledovat jeho intuitivně přesný herecký projev. Jednu ze svých erbovních rolí Bartola si zopakoval takřka sedmdesátiletý barytonový veterán Alessandro Corbelli a po všech stránkách potvrdil, že také pro něj je věk pouhým slovem. Drobným zklamáním tak byl jen poněkud hlasově jednotvárný a málo výrazný Basilio jinak hvězdného basisty Ildebranda D’Arcangela. Na jeho obranu budiž řečeno, že v inscenaci v podstatě zaskočil za ještě nedávno avizovaného Ildara Abdrazakova, nicméně od pěvce s jeho renomé by jistě bylo na místě očekávat víc. Potlesk na otevřené scéně si za svou árii Il vecchiotto cerca moglie plným právem vysloužila i mexická sopranistka Rebeca Olvera, která se v pánském fraku a cylindru, odkazujícím patrně k herečce Marlene Dietrich, předvedla i jako brilantní tanečnice.

Hudebně se zaskvěl Lazebník sevillský v plné zvukové kráse v podání souboru Les Musiciens du Prince-Monaco. Jeho umělecká ředitelka jménem Cecilia Bartoli v něm roku 2016 shromáždila skutečné specialisty na historicky poučenou interpretaci především hudby sedmnáctého a osmnáctého století, ale jak už se ukázalo dříve, doma jsou monačtí muzikanti i v operním světě Gioacchina Rossiniho. Pod vedením zkušeného dirigenta Gianlucy Capuana navíc projevili značný smysl pro humor, když zejména v recitativech doplnili Rossiniho partituru i četnými hudebními odkazy na historii filmu od Laurela a Hardyho až po Coppolova Kmotra… Vynikající kvality prokázal i Vídeňský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Waltera Zeha.

Co dodat k novému salcburskému Lazebníkovi závěrem? Snad jen tolik, že navzdory některým výhradám se jedná o v mnoha směrech výjimečnou produkci, odsouzenou k nezvratnému úspěchu. Stojí za ním vynikající hudební úroveň se skutečně velkolepou Cecilií Bartoli v jedné z jejích nejslavnějších rolí a také znamenitý marketingový tah v podobě Rolanda Villazóna, podepsaného pod inscenační podobou, kterou můžete pouze milovat či nenávidět, ale chladnými vás určitě nenechá. Rád bych doporučil návštěvu inscenace ve dnech 4. až 16. srpna 2022 v rámci letních Salzburger Festspiele, nicméně v tuto chvíli jsou už vstupenky na všech pět plánovaných představení beznadějně vyprodané…

*******

Foto: SF / Monika Rittershaus, Robert Rytina