PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Recenzenti provázeli provedení a později i záznam Bachovy Mše h moll mnoha superlativy. Za všechny snad tato slova: úchvatná svěžest, elán nebeského tance.“

„Půltuctu vystoupení na Salcburském festivalu, po Bachovi, Biberovi, Stradellovi, Zelenkovi a Myslivečkovi, prozatím završil v roce 2024 mimořádně čestný úkol: Mozartova Mše c moll.“

„Hudba a děj v brněnské Figarově svatbě směřují kupředu tak poutavě, že nezbývá chvíle na obavy ze zdlouhavosti nebo schematičnosti, které se v případě nenápaditého přístupu mohou u posluchače dostavit dokonce i v Mozartově hudbě…“

Figarova svatba v Národním divadle Brno zůstane po letošní březnové premiéře ještě dlouho v paměti. Nejen díky pěveckým výkonům a synergii režie Jiřího Heřmana a Mozartovy hudby, ale velmi výrazně díky hudebnímu nastudování. Je dílem Václava Lukse, který je už druhým desetiletím zásadní osobnosti tuzemské scény historicky poučené interpretace starší hudby. Své Collegium 1704, se kterým se zapisuje i na evropskou mapu, založil v roce 2005.

„Richard Strauss posunul Wildovo symbolistické drama do podoby expresionistické opery a příběhu dal daleko více syrovosti, explozí a erotického napětí.“

„Brněnská Salome se může opřít o tři základní pilíře: téměř bezchybné hudební nastudování Marko Ivanoviće, režijní vedení a skvělé herectví.“

„Salome osobně považuji za jednu z nejnáročnějších operních rolí vůbec.“

Jednou z posledních inscenací letošního ročníku festivalu Opera se stala Straussova Salome v podání Národního divadla Brno. O tom, že půjde o mimořádnou událost, svědčilo hned několik indicií – především bylo představení dlouho dopředu beznadějně vyprodané, budova Státní opery doslova praskala ve švech. A na představení se přišlo podívat spolu s ministrem kultury i mnoho osobností z kulturního života včetně sólistů Národního divadla v Praze.

„I tím nejhustším melodickým vyšíváním nás Jana Semerádová provází s naprostou lehkostí a samozřejmostí, očividným zápalem a láskou ke své profesi.“

„Soubor si dokáže společně užít a vyzdvihnout táhlé disonance i naprosto přesně a s jistotou společně tepat při běhavých unisonech.“

„Prožitek Hany Blažíkové všechny ostatní dojmy přebil.“

Čerstvá spoludržitelka ceny Anděl Hana Blažíková se 7. dubna stala protagonistkou prvního Barokního podvečera letošního roku, který byl příznačně (a poněkud jasnovidecky) nazván Pod křídly andělů. Koncert odehrávající se v Císařském sále Lobkowiczkého paláce byl tentokrát zasvěcen tvorbě Johanna Sebastiana Bacha. Nebyla by to však Jana Semerádová, umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum, kdyby do programu „nepropašovala“ něco navíc.

„Už z úvodních taktů Berliozovy předehry Římský karneval bylo zjevné, že dirigent Alain Altinoglu ví, co chce, a ví také, jak toho dosáhnout.“

„Pianissima, která ve volné větě Mendelssohnova Klavírního koncertu dokázala Beatrice Rana vyčarovat, už snad ani nebyla z tohoto světa.“

„Nejefektnější gradační vrchol si Alain Altinoglu nechal až na závěrečné takty, kdy se k orchestru připojilo všech deset hráčů bicích.“

Pro předposlední koncert abonentní řady „B“ Česká filharmonie svým posluchačům přichystala řadu neodolatelných lákadel. Rudolfinum si 2. dubna vychutnalo atraktivní program sestavený z oblíbených orchestrálních kusů, pozoruhodného francouzského dirigenta Alaina Altinoglua a jednu z největších hvězd současného pianistického nebe Beatrici Ranu.

„Zatímco v minulosti dominovali hudebnímu světu muži, tento večer ukázal, že dnes stále výrazněji zaznívá ženský hudební projev – a to i na dirigentském stupínku.“

„Lenka Titzová na pódium přinesla esenci hravosti a spontaneity.“

„Skalková se soustředila na vnitřní vývoj hudební struktury, nechala melodie dýchat a pracovala s kontrasty mezi monumentalitou a lyrickou jemností.“

Kolik vnitřní síly, hodin samoty, odříkání a tiché zarputilosti je třeba, aby se mladý interpret postavil na pódium a proměnil notový zápis v dechberoucí zážitek? Právě tato otázka se mi vracela během koncertu z cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava zvaného Mladí sólisté, který ve čtvrtek 3. dubna přivedl na pódium sálu Vesmíru trojici talentovaných mladých umělkyň. Klasická hudba zde nebyla jen aktem precizní interpretace, ale i svědectvím o cestě – o odvaze, trpělivosti a houževnatosti.

„Pokud jde o ukrajinské autory, člověk je překvapen, kolik zajímavých a invencí oplývajících skladatelů a jejich kompozic nám z nejrůznějších důvodů zůstalo utajeno.“ 

„Marek Kozák vnějškově nepůsobí jako rozmáchlý a ničím nespoutaný romantik, naopak překvapuje klidem a rozvahou, rozsah jeho interpretačního mistrovství je však olbřímí.“

„Gesta dirigenta Muellera vyzněla energicky a sebevědomě, ke konkrétním hráčům je vždy směroval s precizností.“

Filharmonie Hradec Králové, před níž tentokrát stanul švýcarský dirigent Christoph-Mathias Mueller, zavedla první dubnový čtvrtek své posluchače na Ukrajinu. Samozřejmě jen obrazně, ale s velkou intenzitou. Koncert představil u nás téměř neznámého skladatele Alexandera Veprika a akcentoval ukrajinské písně v dílech Petra Iljiče Čajkovského. Sólistou večera byl klavírista Marek Kozák.

„Adamova samotnou zvukovou kvalitu pozvedla na ‚vyšší level‘.“

„První dva hudební kusy na houslích vysloveně stály, když jednoduchost harmonických sledů Ucceliniho a Bibera bylo nutné nějak kompenzovat – tedy virtuozitou houslistů.“

„Strašně příjemný večer.“

Tři výrazné osobnosti tuzemské hudební (nejen) interpretace svedl dohromady koncert cyklu Hudební cesty Evropou pořádaný Collegiem 1704 už tradičně ve vršovickém kulturním centru Vzlet. Tomáše Netopila čeká dirigentský debut v Chicagu a v Berlíně, Barbara Maria Willi kromě toho, že organizuje vlastní koncertní řadu a hraje na starší klávesové nástroje, je také děkankou Hudební fakulty brněnské JAMU, mezzosopranistku Bellu Adamovou časopis Forbes zařadil mezi třicet vycházejících hvězd klasické hudby. 2. dubna tedy bylo, na co se těšit. Doprovázelo Collegium Colloredo spjaté s hudební akademií v Kroměříži a právě město pyšnící se zápisem v seznamu UNESCO bylo jedním z motivů večera.

„Festival v saské metropoli inicioval bezprecedentní pozornost vědecky podloženému hledání historicky poučené interpretace celé tetralogie.“

„Kent Nagano inspiroval orchestr během celého téměř pětihodinového večera k neuvěřitelně plastické a průzračné hře.“

„Siegfried je nejpohádkovější a hudebně nejpřístupnější částí Prstenu Nibelungova. Pražské provedení tyto stránky zvýraznilo.“

Wagner může být nejen hudebně magický, ale také dějově poutavý a dokonce chvílemi zábavný. A to i bez scénografie. Koncertní provedení jeho opery Siegfried v pražské Státní opeře, mezinárodní projekt Dresdner Musikfestpiele, první dubnový den takové bylo: skvěle zazpívané, díky dobovým nástrojům vzácně zvukově vyvážené, projasněné a zřetelné a v pojetí dirigenta Kenta Nagana interpretačně nádherné. Jedním slovem světové.

„Jsem jediným, ale máme tam dva další české mluvčí kontrabasisty – jeden je Polák a druhý Lotyš, oba studovali v Brně a mluví plynně ‚brněnsky‘.“

„Největší devíza orchestrálního hráče jsou takzvané ‚antény‘.“

„Z Plzně, dalo by se říct, pocházím umělecky a manželka z ní pochází přímo.“

„Měl jsem tu drzost,“ říká jediný český zástupce v orchestru často považovaném za světovou jedničku. Kontrafagotista Václav Vonášek tak mluví o konkurzu, ve kterém uspěl před devíti lety, když se ucházel o stálé místo v orchestru Berlínských filharmoniků. Hráč na hluboký dechový nástroj se aktuálně se svou ženou Janou, primáriem smyčcového Pražákova kvarteta, připravuje na koncert na českém území, konkrétně vystoupí 8. dubna v Plzni v rámci festivalu Smetanovské dny. Tématem rozhovoru však je také vzpomínka na loňské Pražské jaro, jehož byli filharmonici z Berlína veleváženými hosty.

„Záměna adjektiva v názvu opery – „chytrá“ za „mazaná“ – když to druhé má dvojí význam, není tak zásadní. Ale matka Bystroušky, prostitutka závislá na heroinu, to mi přijde problematické a s otazníkem.“

„Režie je avantgardní, děj se odehrává v Bronxu, Harašta krade ve zlatnictví, místo lesní romantiky a světa zvířátek jsme mezi chudými vrstvami lidí, v omšelých ruinách nevzhledných domů…“

„Nejvýraznější potlesk v závěru patřil šéfdirigentovi Markusi Poschnerovi a Brucknerovu orchestru plným právem.“

Ve velkém sále moderního Musiktheateru v Linci se 29. března uskutečnila premiéra nové inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, pod novým německým názvem Die gerissene Füchsin (Mazaná liška). Stalo se tak v hudebním nastudování uměleckého šéfa Markuse Poschnera a ve zcela netradičním režijním uchopení i v nové koncepci překladu v rámci německého jazyka. Režisérem je Peter Konwitschny, který se chopil jevištního experimentu – původní verze je údajně naivně dětská a sentimentální.

„Nahrazení juliánského kalendáře gregoriánským se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700.“

„Bach byl geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící.“

„Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam zhudebněný německý text se všemi svými teologickými obsahy a souvislostmi.“

Tři sta čtyřicet let od narození Johanna Sebastiana Bacha se i letos připomíná dvakrát. V durynském Eisenachu se v roce 1685 narodil 21. března, ale my jeho narozeniny slavíme hlavně 31. března. Divné? Ani ne. Tam, kde žil, byl juliánský kalendář nahrazen gregoriánským až v roce 1700. A tak máme dvě možnosti, kdy jeho odkaz s poukazem na jubileum zvýraznit. První datum je podle starého kalendáře. Někdo ho používá. Druhé, podle kalendáře platného dnes, je nicméně obvyklejší a častější.

„Jiří Vodička uložil skladbě výrazově ztemnělý nádech gradačního napětí, jejž přesvědčivě saturoval pečlivě stupňovanou dynamikou a šustivě zastřeným tónem.“

„Zdálo se, že skladba až příliš vystupovala sama za sebe bez originálnějšího dirigentského přičinění – jako by posluchač měl k dispozici pouze Šostakoviče bez Byčkova.“

„Do čtvrté věty Česká filharmonie vstoupila s expresivní nesmlouvavostí.“

Programově homogenní, ale co do interpretačních výkonů rozmanitý večer 26. března prožili posluchači během rudolfinského vystoupení České filharmonie, při němž kromě dirigentského umění Semjona Byčkova zazářila proslulá virtuozita Jiřího Vodičky. Houslový koncert a moll a Pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče získaly díky skvělé souhře orchestru a sebejisté dirigentské perspektivě žádoucí punc svěžesti a modernosti, které si díky očekávané agresivnosti a disonantní sytosti ničím nezadaly s vysokým evropským standardem v provádění klasické literatury avantgardní hudby.

„Schopnost mít vibrato pod kontrolou je takový identifikátor kvality hlasu.“

„Nejsem velkým zastáncem tematizování ženských skladatelek, ač si uvědomuju, že jistá forma historického ospravedlnění je na místě.“

„Nechci naši práci dělat na autopilota, proti tomu bojuji v sobě i kolem sebe – je to jediná zbraň, kterou my umělci máme proti nevyprodaným sálům.“

Naše přední koncertní mezzosopranistka Bella Adamova se narodila v Grozném v Čečensku a vyrostla v Praze. Své hudební znalosti získala mj. na školách v Kolíně nad Rýnem, Hannoveru, Londýně či Basileji. Během dubna ji čeká několik důležitých koncertů: na začátku měsíce vystoupí na koncertu s Collegiem Colloredo v rámci koncertní řady Collegia 1704, načež ji čeká vystoupení ve Žďáru nad Sázavou, na festivalu Opera se představí v pásmu Písně mrtvých duší a 9. dubna debutuje se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s nímž uvede písně Almy a Gustava Mahlerových.

„Největším projektem sezóny bude podzimní asijské turné se Semjonem Byčkovem.“

„Orchestr bude mít tentokrát dva rezidenční umělce. Zvolili jsme totiž jednoho sólistu a jednoho skladatele.“

„Novoroční koncert 2026 bude složen čistě z našich sólistů, kteří jsou kmenovými hráči filharmonie.“

Česká filharmonie představila v úterý 25. března na tiskové konferenci program příští sezóny 2025/2026. Generální ředitel orchestru David Mareček v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje, na co se posluchači a příznivci orchestru mohou těšit, jaké novinky sezóna přinese nebo kam filharmonie vyjede na zahraniční turné. Hovoří také o rezidenčních umělcích, o objednaných novinkách, o nahrávkách a debutech i o České studentské filharmonii.

„V písních je všechno propojeno tím nejhlubším způsobem a stává se jedním.“

„Spolupráce s Jonasem Kaufmannem byla tím nejúžasnějším, největším zážitkem. Nemohli jsme se toho nabažit, takže teď uvádíme už náš třetí společný program.“

„Když mi bylo dvanáct, viděla jsem v televizi Traviatu s Teresou Stratas, úplně mě to pohltilo a celé druhé a třetí dějství jsem probrečela.“

Operní pěvkyně Diana Damrau vystoupí v neděli 29. března v Praze v Obecním domě s tenoristou Jonasem Kaufmannem na písňovém recitálu nazvaném Love Songs. Společně zazpívají písně z pera Gustava Mahlera a Richarda Strausse. O tom, co je vedlo k výběru těchto skladatelů, nebo jestli ví, že má nejpopulárnější operní video na YouTube, pěvkyně mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Základem kvality nové inscenace je pěvecké obsazení. A tak tomu ostatně v opeře má být!“

„Barokní orchestr zněl v prostoru Janáčkova divadla poněkud dutě, lze konstatovat, že jeho výkon nebyl nijak oslňující.“

„Tvůrci nové brněnské inscenace předem avizovali, že se budou snažit operu inscenovat v duchu, v jakém ji autoři zamýšleli: Figarova svatba je komedie pevně zakotvená v době svého vzniku.“

Brněnští milovníci opery mají možná v paměti nešťastnou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby v Mahenově divadle v roce 2011. Po čtrnácti letech se tato opera do Brna vrátila a je radostné konstatovat, že debakl minulého představení může být zapomenut. Premiéra se uskutečnila 22. března v Janáčkově divadle.

„S Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou, spolužáky a nejlepšími přáteli, si říkali Tři mušketýři.“

„Jeho život v Rusku v letech 1914 až 1920 se podobal dobrodružnému románu.“

„Za nepředstavitelných podmínek v pankrácké věznici, kde strávil sedm set dní, na malých kouscích toaletního papíru vytvořil pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.“

Před osmi desetiletími, 6. března 1945, se v Terezíně v nedožitých pětašedesáti letech uzavřel život posledního žáka Antonína Dvořáka – hudebníka, legionáře, demokrata a vlastence Rudolfa Karla, politického vězně nacistů, in memoriam nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka. Karel je autorem oper i klavírních, komorních a symfonických děl, z nichž některá vznikala ve vězení. Současný hudební život mu nadále zůstává mnohé dlužen.

„V divadlech na západě jsme stále bráni jako laciná pracovní síla z východní Evropy.“

„Puccini sahal po tématech, které byly v jeho době skandální a nepřípustné.“

„Šlo mi o to, aby ženské téma zaznělo co nejsoučasnějším jazykem.“

Jako jedné z mála se jí podařilo prosadit se v mužském světě divadelní režie, a to jak u nás, tak v zahraničí. Vystudovala kulturologii na Komenského univerzitě v Bratislavě, absolvovala doktorandské studium na Katedře divadelní vědy tamní Vysoké školy múzických umění a v roce 2006 založila divadelní platformu P.A.T., která se věnovala současnému divadlu a tanci s využitím nových médií. Pro naši první scénu v roce 2014 ztvárnila Šostakovičovu operu Orango & Antiformalistický jarmark na Nové scéně a o dva roky později na prknech Státní opery Romea a Julii Charlese Gounoda. Tam se nyní Sláva Daubnerová vrací s novým nastudováním Pucciniho opery Manon Lescaut, která bude mít premiéry 27. a 29. března v hudebním nastudování italského dirigenta Simoneho Di Felice.

„Komornímu tělesu se podařilo sestrojit dobře fungující organismus, jejž bychom snad mohli počastovat antickým ideálním vzorem unita multiplex, tedy jednotou v rozmanitosti.“

„Rozporuplnou, i když efektně zinscenovanou kompozici Benjamina Josupova, jíž nechyběla profesionální práce s hudebním materiálem, provedlo Trio Bohémo na vysoké úrovni.“

„Přejme si, aby trio neztratilo nic ze svého muzikantského entuziazmu a elánu.“

Akustika Dvořákovy síně byla 19. března doslova pohlcena výtečnou hrou mladého a světově uznávaného Tria Bohémo. Těleso nabídlo natěšenému rudolfinskému publiku ozkoušené kusy z dílen dvou gigantů německé hudby Beethovena a Brahmse, avšak nezapomnělo ani na nadšence hudební moderny. Pro fajnšmekry experimentálních výletů do tajů extravagantních zvukových spojů a neobvyklých hráčských technik si klavírní trio připravilo skladbu od Benjamina Jusupova, jehož snahy o stavění mostů mezi tradicí a modernou zajistilo koncertu pevnou dramaturgickou stavbu. Díky hráčskému entuziazmu, temperamentu a technické virtuozitě všech tří muzikantů se koncertní večer proměnil v zábavný, přitom ale umělecky podnětný zážitek.

„Elias Grandy vstoupil na pódium se zářivým úsměvem a do dirigování Ouvertury Grażyny Bacewicz se pustil s plnou vervou.“

„Magnetem večera bylo druhé číslo programu: Rapsodie na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova.“

„Adam Znamirovský vládne jedinečnou technikou, která se mnohdy zdá být až na hranici lidských možností.“

Na svůj předposlední koncert řady „R“, který se 17. března odehrál v pražském Rudolfinu, angažoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu renomovaného německo-japonského dirigenta Eliase Grandyho. V náročném programu zazněla díla Grażyny Bacewicz, Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva. Sólovou roli přijal teprve patnáctiletý pianista Adam Znamirovský.

„Když Neveuxe požádal o svolení převést Juliettu do opery, spisovatel vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.“

„Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce.“

„Ariadnu, mající také návaznost na francouzskou Riviéru, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Stejně jako Řecké pašije.“

V Nice na jihu Francie strávil Bohuslav Martinů v první polovině padesátých let umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, mimo jiné Epos o Gilgamešovi, Fresky Piera della Francesca, Hobojový koncert, operu Mirandolina a Otvírání studánek. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích. Méně se však ví, že skladatel pobýval v Nice už na přelomu let 1936 a 1937 a že právě tehdy a tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938.

„V roce 1848 na Žofíně zasedal Slovanský sjezd. Na jeho památku byl ostrov v roce 1925 přejmenován na Slovanský.“

„Vltava měla samostatnou premiéru 4. dubna 1875 na Žofíně, kde předtím poprvé zazněla 14. března i báseň Vyšehrad.“

„První souborné uvedení Mé vlasti se na Žofíně konalo v neděli 5. listopadu 1882. Dirigoval Adolf Čech.“

Slovanský ostrov v Praze, respektive tamní palác Žofín, byl v devatenáctém století místem řady významných kulturních a společenských akcí a událostí. V roce 1848 tam zasedal Slovanský sjezd, v sálech se konaly také koncerty. Mimo jiné právě zde vystoupili Franz Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij či Richard Wagner a debutoval houslista Jan Kubelík. Opakovaně tam zněla Dvořákova a Fibichova hudba a v roce 1882 se na Žofíně konalo první souborné uvedení Smetanovy Mé vlasti. Premiérově se předtím ve stejném sále rozezněly i jednotlivé básně cyklu. Na jaře 1875 Vyšehrad a Vltava.

„Celá scéna vychází z Grotowského pojetí divadla a provedena je v jednoduché abstrakci pouze s minimem rekvizit.“

„Za zásadní pro inscenaci považuji hudební vklad dirigenta Sébastiena Roulanda.“

„Národnímu divadlu se podařilo téměř výhradně z vlastních zdrojů dát dohromady obsazení, které si s problematikou operní francouzštiny poradilo, a ještě bylo co poslouchat.“

Naše první scéna uvedla 13. března v historické budově obnovenou premiéru opery Werther francouzského skladatele Julese Masseneta. Ta je spolu s Manon skladatelovým nejznámějším operním dílem a právem získává na oblibě i u nás. Národnímu divadlu se podařilo úspěšně „oprášit“ inscenaci Willyho Deckera z roku 1996, kdy byla poprvé uvedena v Amsterdamu, načež ji převzalo několik dalších operních scén. Ozdobou pražské inscenace je hra orchestru pod vedením Sébastiena Roulanda, svých partů se skvěle ujali i sólisté Opery Národního divadla.

„Když už tedy Michael Volle nemohl pracovat s konkrétními českými slovy, tak rozhodně tvořil se zvukem.“

„Čtyři písně na básně Václava Havla byly jakýmsi mostem mezi klidným, vroucím Dvořákem a vzrušeným, experimentujícím Lisztem.“

„Při vší energii si pěvcův hlas zachovával vláčnost. Volle vždy zůstává u přirozeného zpěvu, nikdy nekřičí.“

Mám dost důvodů myslet si, že klasický zpěv se stává zapomenutým uměním a že se za něj v současnosti vydává něco jiného. Událostí, která mne přesvědčila, že stále ještě existují „ostrůvky pozitivní deviace“, byl večer německého barytonisty Michaela Volleho v pražském Rudolfinu. Ten navíc ozvláštnila světová premiéra Čtyř písní na básně Václava Havla z pera skladatele a současně klavíristy Reinharda Seehafera.

„Ďalším zásadným ťahom bolo prijatie dobovej scénickej estetiky a zvyklostí divadelnej (obzvlášť ochotníckej) praxe.“

„Najzlomenejšie, najvýraznejšie a najvirtuóznejšie smúti v kantáte Polyhymnia. Túto neľahkú, hlavne z hľadiska tessitury exponovanú rolu stvárnila Veronika Kaiserová.“

„Takto úprimné výbuchy smiechu od obecenstva sa na operných festivaloch zas tak často nepočujú.“

Olomoucký Ensemble Damian doviezol 9. marca na festival Opera dve „rarity“ spojené do zdanlivo nesúrodého dvojtitulu. V žánrovo, námetovo a napokon aj hudobne odlišných poloviciach programu uviedli jednak Kantátu o Mozartově smrti Jana Josefa Röslera, jednak spevohru Jana Branžovského Holoprtské posvícení. Podľa tvorcov sa dá medzi dielami nájsť viacero paralel…